Sen

Sen

Měla sen. Chodila se svojí nejlepší přítelkyní po městě, které jí připadalo známé, ale přitom se v něm nedokázala orientovat, takže bloudily. Vracely se na místa, která už prošly, a nemohly se dostat tam, kam chtěly. Ale kam to vůbec bylo?

Na tom už teď koneckonců nesejde. Důležitější než cíl byla cesta. Ta byla vlastně oním cílem, vytouženým - a nedostupným. Neboť každá cesta má začátek i konec. Jenže nikoliv ta její. Aniž by jí byl kdokoliv cokoliv řekl, postavil ji náhle přesně uprostřed. A jdi si... Proto to bloudění a zmatky. Jak z toho kruhu ven? Jak překonat onu šílenou touhu něčeho dosáhnout, někam dojít, něco spatřit a popsat, něco vytvořit, zanechat po sobě cosi trvalého, co by překlenulo mezeru mezi ní a smrtí? A co se strachem, který svírá hrdlo, až se nedá nadechnout a tělo hrozí udušením; se strachem z toho, že to všechno nepůjde, že ustrne a nebude jí dovoleno jít dál, že se nadobro ztratí v křižovatkách cest a už nikdy nenajde tu svou? Kdo pomůže, poradí, podá pomocnou ruku...... ?

S výkřikem a pláčem se probudila. "Konečně! Miluško!" ozvalo se vedle ní a náhle ji kdosi začal zasypávat polibky a objímat. Namáhavě zaostřila. Máma. A vedle nervózně přešlapuje táta s bráchou. Rozhlédla se kolem sebe. "Kde to jsem?" zašeptala. "Tohle přece není moje postel. Mami?!" "Uklidni se, Milu. Jsi v nemocnici. Už je to v pořádku." "A co se stalo? Jak jsem se tady octla?" Stále nechápala. "Měly jste s Terezou nehodu... Když jste byly v Budějovicích za Olinou, srazil vás obě na přechodu náklaďák. Byla jsi v bezvědomí, víš?" "A co je s Terezou? Kde je?" Ticho. "Mami? Tati? Kde leží Tereza?!"  "Tereza to nepřežila!" vybuchla matka v pláč a zhroutila se vedle Miluše na postel. "Měla jsi obrovské štěstí, holčičko...!"

Štěstí? pomyslela si trpce Miluše. Štěstí je jen letmý záblesk na naší temné cestě odnikud  nikam... A s touto myšlenkou a pohledem na rodiče upadla opět do bezvědomí.