Povodeň 1999

                                                                                          Povodeň 1999

Prší.Stále prší a do toho nahoře v horách trochu taje.Do léta je ještě daleko. Jarní deště už namočily zemi jako houbu, ale pro zahradu je to určitě fajn.Když přecházím ke kolejím, je to tu trochu jako na Šumavě.Prostě močál.Přecházím po špičkách kolem jezírka a tlačím se ke plotu,protože tam je vody nejméně.Není nad to mít zahradu u Jizery!Je půl šesté večer,boty mám mokré a pomalu se stmívá.Jdu domů. Voda v řece už teče rychle, ale stále je v korytu.Ještě je čistá, jen občas na hladině plují větvě a plastové láhve.U plotu stojí soused Jindra, oči má přibité k hladině a pak pomalu přechází po břehu.
”Tak už je to zase tady, co?!No snad to nebude tak hrozný!”
Odpovím mu tiše že doufám a pokračuji domů.Je za deset minut šest a mám hlad.

Ráno je celá naše dvojčlenná rodina v práci.Stále prší.V televizi předpovídají první až druhý povodňový stupeň.To už tu párkrát bylo.Není to po prve.Pamatuji na jednu letní povodeň, kdy Marie kropila na suchém poli okurky a kolem ní po cestě za plotem pádila Jizera.Taková malá povodeňJak rychle se řeka vylila, tak rychle se opět vrátila.Jen na cestě zůstaly vyplavené díry, písek, větve a připlavená tráva.Tohle nás nevystraší.

Šest hodin ráno.
Mám čerstvé informace od Pepíka, že je řeka stále v korytu.Pepík bydlí naproti mé zahradě na kopečku a díváme se navzájem do očí.Jen na tu dálku nelze rozeznat jejich barvu. Jizeru přejíždí po mostě na Podlázkách.Je to dobré!
V jedenáct mi volá dcera, že na rádiu Jizera varovali před povodní a že v Železném Brodu už je dvojka.Ale to je nahoře v kopcích.Tady dole se rozlije voda do luk a polí.

Půl třetí.
Po obědě spěchám na podlázecký most.Voda už je z koryta venku a jez se ztrácí.Hladiny pod jezem a nad ním se vyrovnávají a silnice na Podlázka už je taky pod vodou. Na mostě stojí městská a vrací zpět odbočující auta.Voda je kalná. Při pohledu na proud se vám skoro točí hlava.Vnímáte tu obrovskou sílu.Voda naráží do pilířů,proud se rozráží do dalších proudů. Pění, stříká a spěchá.Po mostě chodí stále více lidí,městská už natáhla pásku a nechce pouštět lidi přes most.Zapichuji klacek do břehu.Dvouhektarová louka se pomalu plní tekoucí vodou.Trvá to jen chvilku a už je i zapíchnutý klacek pod vodou.Je pomalu tma a mě je divně.Teď už máme vodu určitě v chatce.Řeka nešumí, ale spíš vrčí jako pes.Jako poslední varování před zaútočením.Jdu domů.Cestou potkávám tu svoji.Ještě na chvíli se s ní vracím na most.Je z toho taky v šoku. Jako všichni.Díváme se na zprávy.Všude jsou řeky rozzlobené, ale ta naše Jizera přímo zuří.Usínáme nepříjemně dlouho…

Už zase šest ráno.
Pepík mi v práci sděluje, že v půl čtvrté ráno ho probudila Jizera.Bydlí na kopci nad řekou od narození, ale tohle nepamatuje.Dokonce ani jeho osmdesátiletá maminka.Voda hučí  jako když kolem nepřetržitě projíždí vlaky.Je mi z toho úzko.Opět v deset volá dcera.Hlas se jí nervozitou třese a říká, že je ze skály nad Jizerou vidět, že už tam jedna chatka nestojí.Buď ta naše, nebo Jiroušů.Chatky jsou ze skály skoro v zákrytu.Chvíli uvažuji o tom, že vypadnu z práce dřív.Ale proč.Stejně nic nezachráním!Jarda Vaněk mi vypráví, jak včera seděli v hospodě Na Rožátově.Ta stará formanská hospoda stojí na břehu Jizery už skoro dvě století.Pili pivo za pivem a pak obrovské rány.Celá hospoda se otřásala jako by do ní bušil někdo obřím kladivem.Policajti je sprostě vyhnali ven a jim se to vůbec nelíbilo.Ale když pak viděli  proudem nesené kmeny, které narážely do stěny hospody, zmrznul jim ten vyvolaný vztek a dokonce policajtům poděkovali.

Domlouvám se se ženou a hned po směně utíkáme na skálu.Po cestě přes Radouč se už ženou i ostatní.

Jsou tři odpoledne.
P r o b o h a!Tak tohle si člověk ani nedovede představit.Tohle musí vidět.V celé šíři údolí se valí kalná voda.Je úžasně rychlá, stromy se ohýbají ve směru toku jako při vichřici.Po hladině plavou králíkárny, psí boudy, chatičky a spousty velkých kmenů.Po březích je vidět pár stržených stoletých topolů které ještě neodplavila voda.Větvě a kořeny trčí z vody jako mávající paže a mávají jako kapitán Achab přivázaný k bílé velrybě. Hasiči na loďce se snaží zdolat protiproud.Nejde jim to.Musí traverzovat a jde jim to stěží jen po krajích proudu mimo koryto.Jedna z dvou našich chatek už je v Hamburku!

Sousedova…Soused Jirka je tichý a Jarmila skoro brečí.A ta naše chatka je až skoro po střechu ve vodě.Všichni tu zaraženě stojí, nikdo nemluví, až soused začne vztekle nabízet, že někomu daruje zahradu.Nikdo si s ním neplácne.Jen jeden starší pán provokuje tím, jak se na povodních všichni napakujeme.Hlupák.Ať nám ukáže nějakou pojišťovnu, která by nám to tady pojistila.Pak se přesouváme všichni na most.Vlevo od mostu už je i silnice Na Ptáckou pod vodou.Pod mostem je volná mezera necelých půl metru.Místo jezu už nejde ani odhadnout.Jen nekonečné množství vody se valí cestou do moře.Teď už neexistuje síla,která by ji zastavila.Trávíme zbytek dne až do setmění na břehu a s úlevou zjišťujeme, že voda začíná klesat.Potom se loudáme všichni domů.Pofukuje studený vítr a tma přichází rychle.Jen čas se zase nekonečně vleče.

Příští den mě Vanda zase volá v deset.I přes tu dálku je na chatce vidět, že voda klesla alespoň o metr.No to je teda rychlost.Možná,že už zítra se na zahradu dobrodím.Tentokrát jdu už po směně na výzvědy sám.Naděje na konec zkázy už je jistá.Je opět půl třetí a já stojím na mostě.Na stromech i na mostě visí spousta připlavené trávy a větví, všude na cestě zbyly závěje bahna a písku.Vše je pochmurně špinavé a smutné.Jizera už není kalná  ale bělavá od tajícího sněhu a skoro čistá.Louka je stále jedna obrovská kaluž a voda z ní pomalu odtéká do řeky.Asi uprostřed louky stojí na boku plechová buňka."Kompagák" má chatku opřenou o stromy asi o deset metrů dál než ji měl před povodní.Taky leží skoro na boku,ale neodplavala.
Nejsou žádné ploty, nejsou žádné záhony.Jen stromy mezi závějemi bláta a cesta má vymleté půlmetrové koleje.Není daleko do tmy a najednou se objeví slunce….

Je čtvrtek.Tři hodiny odpoledne.

Povodeň je pryč.Řeka je stále rychlá, ale voda už se tváří kultivovaně.Voda přátelsky odráží paprsky slunce.Jen ta spoušť ji prozrazuje jako hrubého násilníků.Slunce začíná hřát a já jdu po břehu zjišťovat škody.Přes náplavku ještě stále teče voda.Zouvám boty, beru je do ruky a jdu.Řeka je studená jako led a proud je dost prudký.Slepé rameno je skoro plné vody.Čvachtám se po studené cestě po kotníky ve vodě.Z krtčích děr vyvěrají prameny.Voda se tlačí z každé díry a tráva leží poslušně ve směru proudu.Na cestě jsou místy závěje bílého písku protkaného černými větvičkami a se spoustou malých mušliček.Natáhnu si ponožky a obuji se.Je mi zima.Na chatičce je už z dálky vidět kam až dosáhla voda.Kdyby ta moje žena stála na špičkách a zvedla bradu, tak by se asi neutopila.Možná.Místo políčka vznikla díra hluboká po prsa a v ní stojí voda.Hlína je pryč.Půl skalky je taky pryč.Opatrně otevřu dveře a vyvalí se na mne kalná voda smrdící rybinou.Nábytek je zpřevrácený a vše je pokryto vrstvou bláta.Přede dveřmi se utvořila do pasu vysoká závěj písku.Chvíli si musím sednout a rozdýchat tu smutnou beznaděj.Proboha a co ti, co tu bydlí trvale!

Sedím a vůbec si nezpívám.Po cestě za bývalým plotem stále teče voda.Ta cesta je asi o půl metru níž.Paprsky slunce se odráží od neklidné hladiny a vytváří na stěně promočené chatky pobíhající prasátka.No co.Prostě se to musí dát do pořádku.Cítím smutek a bolestnou únavu.Pak vstanu a jdu se podívat na jezírko.Ryby budou pryč a pryč bude možná celé jezírko.Znovu si zouvám boty a vstupuji do studené vody.Tady asi byl proud prudší a tak tu nejsou závěje bahna ani písku.Nohy se mi v trávě mírně boří a dotek trávy je příjemný.Snažím se obejít jezírko.Je přes celou šířku zahrady a zaplavuje i půlku té sousedovi.Přebrodím kolem plotu na kopeček, abych viděl to super jezero ze zhora.Obuji se a hned je mi líp.Sluníčko hřeje do zad a já stoupám na kopec.Pode mnou se na hladině odráží slunce ,sloup elektrického vedení a skupina jarně oděných borovic.Docela kýčovitý obrázek.A támhle v té zátočince...To přece není možné...Ale je!I z té dálky vidím provokovat svým červeným hřbetem našeho Červenáčka.A i černé ploutvičky Rychlonožky.Tak tí naši nejstarší karasi to přežili.Voda je neodplavila.Bojovníci.Vydrželi.Ani ta vražedná divočina je nevyhnala z rodného jezírka.A támhle dokonce plave jeden z koa kaprů.U plotu jede vláček tloušťu.Všichni následují největšího a evidentně se jim v jezírku líbí.Sedám na pařez ,dívám se, mlčím.Dlouho.Za hlavou mi přejíždějí vlaky.Těch pár cestujících má přilepené oči na oknech a mě je najednou nějak fajn.A pak vezmu lopatu a začnu odvážet navátý písek.

Tak takhle, vážení, vypadá třetí povodňový stupeň!