Černočernošedočerná

Tam…

kde tučný prach a zkaženost se pojí v kaši,

kde vzduch dávno pozbyl volnost svou;

pospolu s hnijící mrtvolou,

co tlemí se a straší v koši,

ladí notu omšelou.

Kde mysl otupí se rychleji než břitva,

která pod lebkou haraší…

pakliže čtena mozku pitva.

Kde špína v uhlí hltá černotu

– pórovitě navrací jen hustotu.

Kde daří se potkanům i broukům,

(možná též viru moru)

zkaženosti,

hledající oporu,

slizu, závisti, slizu… z lidí!

Kde vše dřímá

do černošedočerné.

A celá léta, století…

věky

se nic nehne.

Kde namísto oken trčí matrace,

v nichž zeje - řve

děsná perforace.

Kde nevidíš sousedovi do očí,

natožpak na ruce…

Tam stačí

z Nobela maličko…

psssssssst

jen tichá slovíčka

(coby škrt - jiskřička).

Potom hned burácí

detonace.