Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seK zešílení
20. 01. 2009
6
11
2262
Autor
Fairiella
Proč bych pořád měla odněkud utíkat? Schovávat se před nimi? Krčit se někde mezi maliníky na zahrádce u sousedky a čekat jejich další hloupý výpad? Už dávno jsem ztracená. Zázraky se dějí jen za našimi zraky, ve snech, smyšlenkách, a tak o žádný neprosím. Raději si tu klidně sednu a budu koukat, jak dohořívá poslední polínko.
Brouci se slezli z trávy blíž k teplu a někteří začali, očividně plni šílenství, skákat do ohně.
Může-li zešílet brouk, tak lidské šílenství bude jistě už vyšší formy. Propracovanější a členitější. Jsem ale šílená, když si to uvědomuji, nebo ta paranoia je reálnějšího rázu?
Co když jsou opravdu všude, tak, jak je vidím já? To je hloupost. A koho se na takovou otázku zeptat? Sousedky? Ta po mně tak hodí hadrem, při nejlepším.
„Slečno...“
Ohlédnu se. Nikoho nevidím.
„Tak slečno, slečno, je všechno v pořádku?“
Zamyslím se. Nesnáším tyhle fráze a lidi, kteří je používají. A oslovení „slečno“ mi taky začíná pomalu lézt krkem. Jako všechno na tomhle světě. Ale co,tak odpovím.
„Co je pořád? Jo, jsem v pohodě,“ zahuhlám a doufám, že to tu osobu uklidní natolik, aby odprejskla.
Něco se pohne v trávě. Ale ne, to je zase jeden z nich. Rychle uhasím oheň a zvednu se ze země.
„Nechte mě na pokoji, jo? Já už to mám všecko vyřízený. Nepotřebuju vás, nepotřebuju žádný spojení s tím vaším světem, a už vůbec nechci vaše-“
Tráva se netrpělivě pohnula a neochotně mi skočila do řeči: „Ale slečno, my taky nic nechceme, ani vás spojovat s naším světem, to se pletete a...“ Mezi stébly něco povzdychlo. „A ani on nic nechce.“
Počkám, až konečně vyleze z trávy a já ho budu moci zašlápnout jako všechny ostatní. A opravdu – za chvíli z trávy slavnostním pochodem (jak já ten jejich způsob chůze nesnáším!) vykročí malý človíček v těžkém brnění – rytíř. Parády s ním moc nenadělá, je rezavé a zašlé jako busta slavného literáta před jakýmkoli gymnáziem na světě. Rytíři na vzhled nedají, ale na manýry jsou až směšně hákliví.
„Jeho Veličenstvo, císař Alfons Gregorus von Schildkröteburg, syn ctihodného zploditele Gregora von Schildkröteburg řečeného Múcha-“ začal pečlivě rytíř, ale mě to přestalo bavit ještě předtím, než vůbec začal mluvit.
„Jo jo jo, a teď zkus říct to po těch formalitách,“ přičemž jsem lehce nadzvedla okovanou podrážku jedné z mých draho získaných bagančí.
„Dobrá, slečno, ehm, slečno Magdaléno, paní.. ehm... chtěl jsem říct, císař, tedy, Jeho Magnificience, tvrdí, že už vás nebude dále poslouchat. Očekává také, že to bude vzájemné a vy zase nebudete poslouchat nás. Hladkost chodu obou našich světů zůstane tedy naprosto dokonalá a vzájemné soužití, u nějž budeme dbát, aby probíhalo, jako by ani neexistovalo, povede jen ke krásnějším zítřkům.“
Botu jsem spustila zpátky na zem. Pomalu jsem se zamyslela. To by bylo samozřejmě pěkné, a ani kočce už bych nemusela vysvětlovat, že to kovové není na hraní, a bránit ji pak proti stovce ozbrojených malých pidirytířů pokaždé, když v dobré víře, že si něco naloví k obědu, vyrazí na myši. Vezmu rytíře do ruky a sevřu ho v pěsti. Vyděšeně mě pozoruje, když ho zvedám stále výš a výš nad hlavu.
„Tak to teda souhlasím, kámo! Naprosto a ve všem! Ale víš, to byste mi nejdřív nesměli lézt do bytu a vyžírat zásoby! To byste se nesměli chovat jako ty pitomý myši, teda až na ty války, ty z vás dělaj ještě větší potvory! Vyřiď tomu svýmu císaříkovi,“ napřahuju ruku k hodu, „že vaše nabídka je lákavá, ale jen za předpokladu,“ a zahodím vzpouzející se postavičku za plot, „že odtáhnete k čertům!“
Sbírám si všechny věci a jdu domů. Oberu z kočky dvě tři kovové postavičky, co se jí zacuchaly do srsti, a pohladím ji po hlavě. Z hloubi kožichu se ozve vrnění. Moment. Zní trošku kovově. Zatracení rytíři, teď ji budu muset ještě brát k veterináři, aby jí to vyoperoval, a jak mu to asi vysvětlím? Že si ráda hraje na vojáčky? Kočka si lehne na zem a nechává se drbat. Pak jí nasypu granule do misky a čekám, až jako obvykle vystřelí a zaboří hlavičku do žrádla. Ta se však ani nehne a její oči rozčileně oznamují, že tentokrát bude potřebovat pomoc, i když kočky všechno zvládnou samy, nejsou přece tak hloupé jako psi, a tak dále, a tak dále.
V čekárně je přetopeno, přede mnou čeká jedna stará paní, taky s kočkou. Nakloní se ke mně: „Tak co, slečno, taky vaše číča loví, co nemá? Víte, co myslím?“ mrkne na mě šibalsky. Hrkne ve mně.
„No, něco sežrala, ale kdoví, co, asi něco našla na louce...“
„To ten můj Mour přišel domů a jedna kovová nožička mu ještě koukala z tlamy! Dala jsem mu co proto, ale podle toho, jak mu to rachtá v břiše, už jich musel sežrat pořádný kvantum! Někdo by s těma rytířema měl něco udělat, to si myslím já!“ Po jejím projevu nastane ticho. Otevřou se dveře do ordinace: „Další, prosím!“ Paní vstává a nechává mě samotnou, u vytržení, vůbec ne šílenou, ale přímo zuřící vztekem.
Jak můžou ty kovové potvory běhat po světě, když je každý vidí? Co vůbec pro svět dělají? A proč je vídám jen v posledním týdnu, a nikdy dřív po nich nebylo ani vidu ani slechu?
Když už můj tichý vztek bublá v mdlé atmosféře čekárny asi třicet minut, sestřička mě pozve dovnitř a já mám chuť zakřičet na ni něco opravdu nehezkého, ale přejde mě to.
Ordinace je totiž doslova obsypána rytíři. Sedí v poličkách, na stole veterináře a Mourovi, který ospale a zmateně mžourá před sebe, se jeden uvelebil na hřbetě. Tázavě se podívám na sestřičku a pak na doktora. První to nevydrží on:
„Slečinko, to si nemůžete tak brát, protože císař Alfons-“
„...Greeegoooruusss voon Schildkröööteeeburg, syyyn...,“ začnou sborově všichni rytíři, jsou ale umlčeni ostrým pohledem duchapřítomné sestřičky.
„Císař Alfons,“ naváže zvěrolékař, „to celé přece krásně zorganizoval. A v nedávné válce vyhráli! Viděli jsme to při západu slunce s manželkou na záhonu s mrkví u nás před domem. Bylo to něco fantastického. Vždycky jsem věděl, že ty druhé porazí.“
Čekám. Žádného vysvětlení se mi stále nedostává. Sestřička se tváří pobaveně.
„Tak co to má teda bejt?“ ukrajuji dávku svého zhnusení přesnou měrou do každého vysloveného slova.
„Slečno Magdaléno,“ nevydrží to už sestřička, „vy nečtete noviny?“ Když zakroutím napůl nechápavě a napůl vzpurně hlavou, podá mi výtisk datovaný k včerejšímu dni. Na první stránce, velkým tučným písmem, stojí:
FIRMA ALFONS GREGORUS VON SCHILDKRÖTEBURG POPUZUJE OBČANY KONTROVERZNÍ REKLAMNÍ KAMPANÍ! MILOVNÍCI PSŮ A KOČEK SE BOUŘÍ!
Článek začíná: „Dnes jsme mohli být svědky masové demonstrace za zákaz vypouštění rytířů na volná prostranství! Budou konečně propuštěni ze služby a vrátí se do svých podzemních chodbiček?Podařilo se nám zjistit, že...“
Dál už číst nepotřebuji. Reklama klesla hloub, než jsem stačila zaznamenat. Není to k zešílení mnohem víc, než skočit do ohně ve víře, že se zahřejeme?
Když jsem opustila ordinaci, zanechávajíc kočku v dvoudenní pooperační péči veterináře, vytáhla jsem z kapsy jednoho malého rytíře, upustila si ho pod nohy a s tichým uspokojením ho zašlápla. Malá koruna se odkutálela do trávy.
Blížím se k domovu, již celkem vyrovnaná a klidná. „Nechci vaše produkty, císaři Alfonsi Gregorusi von Schildkröteburgu!“ prohlásím směrem k světu, když jdu po příjezdové cestě a ze schránky ("Nevhazujte reklamní letáky!!!") jako každý normální den vydoluji poštu.
11 názorů
StvN: máš pravdu asi... píšu spíš básničky (neříkám ,že lepší, ale asi nad nima i víc sedím)... tohle je více méně pokusnej projekt... jak se někdo vypisuje rýmovánkama do šuplíku, já se vypisuju podobnejma věcma..
vím, že by se dalo s tímhle textem udělat víc a teba se k němu vrátím... dík za zastavení
Obsah může být klidně úplně super, ale věty typu:
šílenství bude jistě už vyšší formy
A ani on nic nechce.
kazí dobrý dojem ze čtení. Za prvé formulace "šílenství bude nějaké formy" je více než divná a za druhé zdvojování "jistě už" nebo "a ani" nepůsobí dobře. Chce to víc číst a dávat si pozor na psaní. Velkou roli hraje i čas strávený nad textem. Jestli to je, jak říkáš, půlhodinová práce, pak je tu jistá šance, že bys to mohla napsat i lépe, kdyby sis dala více záležet.
hezký, nevšední nápad. Trochu mě zamrzelo pak vysvětlení, vlastně to ani není moc vysvětlení, stejnak to nedává smysl, tak nevím, proč ho tam potom mít. Jako útok na reklamy? Není takové vysvětlení jen zbytečně laciné, nedeklasuje slušný nápad jen na alegorii a moralitku? Přijde mi to škoda.
"Otevřou se dveře do ordinace" (avízo únosu) je podle mě úplně normální česká věta, samozřejmě, že jde i říct "otevřou se dveře ordinace", ale to, že se něco dá říct dvěma způsoby, neznamená přece, že jeden musí být lepší než druhý. V tomhle případě rozhodně necítím žádný rozdíl.
Na druhou stranu, musím souhlasit s únosem zbyňka, že text místy trpí stylisticky. Nejvíc je to vidět asi opravdu na dialozích - které si ty možná mohla plánovat jako vykonstruované, ale když to já jako čtenář nevím a nemám šanci z textu poznat, tak si spíš myslím, že se ti nepovedly. Některé působí vyloženě školácky, viz např:
„Tak co to má k čertu znamenat?“ ukrajuji dávku svého zhnusení přesnou měrou do každého vysloveného slova.
Zkus si to, co tady říkáš, představit, že říkáš nahlas v ordinaci. Nezní to jako linka z nějaké telenovely, nejlépe komunistické telenovely osmdesátých let (ještě o to víc, když je to následováno oním "ukrajuji dávku" atd.)?
I když kritizuju, nechci, aby sis myslela, že se mi text nelíbil. I přes tyhle výtky, určitě ano. Kritizovat mi jde ale vždycky dýl než chválit. Tip.
únos zbyňka
21. 01. 2009
To, co ti nejvíc vadí, je jen tvá vykonstruovaná představa, mé přehnané chtění a lopotná snaha trvala tak asi půl hodinky i s korekturama, je to spíš taková rychlokvaška, ale zase si nemyslim, že úplně nehodnotná, tak jsem ji sem dala, abych věděla, co někdy řeknou taky písmáci - i když publikuju dávno většinou na jiným serveru :)
jinak, přiznávám, jo, jsem víc do básniček, povídky píšu jen zřídkakdy, také možná mi přijde "otevřou se dveře do ordinace", že to není necitlivý, že to je docela normoš vyjádření :D a že ty ehm až trapné dialogy jsou tam tak trochu i naschvál :) Jestli se ti to zdá, že je to nevzrušivé, bez efektu a překvapení, mi nevadí, anžto a poněvadž na efekt mě hrát nebaví, cíleně v lidech co si to přečtou taky vzrušení nemám touhu vzbuzovat a překvapení... to je velmi subjektivní ;)
"Vyjadřovacími nedostatky ostatně trpí text plošně od začátku do konce", o tom si se svými nedostatky netroufám polemizovat, ale asi máš recht - ovšem sebevraždu páchati taktéž nebudu.
kuju za tvůj čas i za drsné sjetí kritikou, někdo to dělat musí :)