Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Chladnou hlavu #29: Základy mezilidské komunikace

Výběr: pozorovatel, Winter, Dero
22. 01. 2009
30
50
7810
Autor
Rimmer

chladnouhlavu.cz

 

    „...takže jsou to vlastně ta diakritika. Plurál! Ale nikdo to tak neříká. A víte proč?“ gestikuloval jsem vzrušeně kompotovou lžičkou. „Ne? Nebudu vás napí...“

    Vlasta spadla obličejem do hrachové kaše.

    Libor na ni ukázal a souhlasně pokýval: „Má pravdu. To nebyla zábavná historka.“

    Odmlčel jsem se a začal si uraženě loupat kiwi.

    „Víš, že klitoris je prý velký kužel?“ pokusil se Libor za minutu a půl o udobřovací konverzaci, když dostavěl na Vlastině temeni voodoo panenku z párátek. „A kouká ho jen špička.“

    Vlasta prudce zvedla hlavu, vyhrkla jméno nějakého italského dramatika a pak už jen unyle zírala před sebe, zatímco kusy hrachu na její tváři zvolna podléhaly gravitaci.

    Vstal jsem a došel pro ubrousky. Přinesl jsem jich asi tucet a jedním jí rovnou otřel dvě místa, kde se jí luštěninová hmota dostala do vlasů. „Víš, lepší máš normálně koupit si noční krém.“

    „Za to můžeš ty!“ obořila se na mě a usmrtila mi vidličkou kiwi.

    „Jak... Co?“ polekal jsem se.

    „Kdybys nechodil s Oľgou, tak se nerozejdete.“ To dávalo smysl. „Oľga se ode mě neodstěhuje a nepřijde místo ní...“ Vlasta se nadechla, zatnula zuby a zlostně zaševelila, „Simona.“

    „Je sexy?“ Libor si jediným zkušeným položením prstů na náprsní kapsu zkontroloval počet prezervativů.

    „Celou noc poslouchá mp3ky! Prodigy nebo co. Říkala jsem jí, že to slyším taky, že nemůžu spát, a ona zase že nemůže spát bez toho. Předevčírem jsem usnula při svém vlastním referátu! Hned první den, co přišla, přestavěla nábytek. Protože nemůže spát s hlavou na jihozápad! Takže teď mám stůl v tom koutě, kde je pavouk...“ schovala tvář do dlaní a hlasitě se rozplakala.

    Vyměnili jsme si s Liborem poděšené pohledy. Chytil jsem Vlastu empaticky za ukazovák a Libor ji konejšivě plácal otevřenou dlaní po lebeční kosti. Já dělal: „Ššš,“ Libor se z ne úplně zřejmých důvodů pustil do zpěvu ukolébavky.

    „No tak. Uchláchol ji nějak!“ naléhal jsem, aniž bych pohnul ústy, když si už více než polovina strávníků otočila židle naším směrem. „Ty to s nima umíš.“

    „Proo... jedno kvítí slunce nesvítí,“ sáhl po klasice. „Než se vdáš, tak se nee... nesedávej, panenko, v koutě... u potoka...“ panikařil. V utěšování jsme byli průměrní.

    „A co ta druhá spolubydlící? Ta alkoholička,“ snažil jsem se navrhnout jí spojence.

     Vlasta jen vrtěla hlavou: „Ta měla někdy před měsícem narozeniny a od té doby jsem ji neviděla,“ zalykala se.

    „Když máš problém vycházet s lidmi, měla by ses zamyslet v první řadě sama nad sebou,“ hodil Libor do placu přesně ten typ psychomouder, na které nebyl žádný plačící v celé historii bulení ani za mák zvědavý. „To, co nám na ostatních nejvíc vadí, jsou většinou negativní vlastnosti nás samých. Jenže sama od sebe se nikdy neodstěhuješ,“ oblažil nás nepříliš duchaplným paradoxem.

    „Já se vůbec nechci stěhovat,“ artikulovala Vlasta, což jí znemožňovalo tolik kňučet a hýkat. „Je to v prvním patře. Dá se tam pohodlně dojít po schodech, ale nedosáhnou tam opilci a povodeň. Je to hned u výtahu. Nejvíc kamarádů si uděláte, když bydlíte u výtahu. Mám ráda holky ze zbytku buňky. Máme na patře největší televizi, nejčistší mikrovlnku a ideální tlak vody...“ vykládala ještě tři minuty, až se začal nudit i ten nejzarytější čumil a naši rozmluvu opět pohltilo řinčení příborů.

    „Takže ty chceš, aby se odstěhovala ona?“ dešifroval ji Libor.

    Vlasta se vysmrkala do zbývajících dvou ubrousků a zkroušeně přisvědčila.

    „Vy jste fakt tragédi, ty vado. Vy neovládáte úplné základy mezilidské komunikace,“ usrkl Libor pohrdavě z kakaa. „Ten si neumí udržet holku, ta ji neumí vyhnat. Zadek si utřít umíte?“

    Tohle se Liborovi muselo nechat. Jestli byl v něčem přeborník, tak v navazování a rozvazování kontaktů. A obojí si užíval. Je pravda, že úmyslně to praktikoval pouze na děvčata a úprky jeho kolejních spolubydlících byly zpravidla jen vedlejším efektem. I tak si ale zapisoval, co je způsobilo, aby až prý zhloupne a s nějakou se sestěhuje, mohl vždycky zatáhnout za záchrannou brzdu. „Po čtyřech semestrech vzalo z jeho pokoje roha už patnáct spolubydlících.“

    „Šestnáct,“ opravil mě.

    „Kdo je ten poslední?“ zajímalo mě.

    „Nevím, jak se jmenoval. Všichni mu říkali Květák, měl takovej účes.“

    „A proč odešel?“ otřela si Vlasta závěrečnou slzu.

    „Svedl jsem mu přítelkyni,“ přiznal Libor po chvilce přemýšlení. „Ale to nedoporučuju. Než se člověk odstěhuje, jsou to ještě asi dva dny papírování. Kdykoli jsem během nich usnul, mlátil mě pěstí do obličeje. Nepříjemný.“

    Uznale jsme našpulili rty.

    „No a... co bych teda měla zkusit? Co zabírá?“ vyzvídala Vlasta.

    „Toho je strašně moc,“ Libor nafoukl tváře a pomalu je vyprázdnil v náznaku pestrého menü: „Drogy. Vši. Cigarety. Větry. Dechovka. Ale nejvíc asi sex,“ zhodnotil.

    „Nechci s ní spát,“ protestovala Vlasta nejistě. „Máma říká, že mám spát jen s tím, s kým chci být celý život.“

    „Ne s ní. Jak by ji to asi vyhnalo?“ poklepal si Libor na čelo. „S někým jiným. V pokoji. Aby jí to vadilo.“

    „Ale já teď... nemám zrovna žádnou známost,“ pokrčila Vlasta rameny.

    „Si nějakou udělej,“ rozhodil Libor samozřejmě rukama. „Ty vado, vy jste fakt jak malí,“ obrátil oči v sloup. Pak vylovil Vlastě z vlasů párátka: „Hele, hele!“ zabodl čtyři z nich do kiwi. „Sputnikiwi!“



 

***

 


    Rozhlížel jsem se z Vlastiny palandy po pokoji. Stačilo pár zpřeházených kusů nábytku, a jako bych tu nikdy nebyl. Místo postele, kde přišla Oľga o panenství, inkoustová tiskárna a odšťavňovač. Místo její oblíbené oscanované stránky z Medvídka Pú na mě plešoun s mikrofonem a několika růžovými vlasy vyzývavě vyplazoval piercing.

    „Svlíkni si tričko,“ přikázala mi Vlasta.

    „Proč já?“ ohradil jsem se. „Ty si ho svlíkni!“

    „Haha,“ řekla, aniž by tu bylo cokoli vtipného, a přetáhla mi ho přes hlavu. „Teď mi ukaž, jak budeš vzdychat.“

    „No...“ zaváhal jsem, „normálně,“ dvakrát jsem vzdychl.

    „Takhle, jo?“ Vlasta se zatvářila podezíravě. „To je spíš... jako bys seděl na záchodě.“

    Vyškubl jsem jí dotčeně svoje triko a měl se k odchodu.

    „Ne ne, Vojto!“ zatarasila mi cestu. „Je to krásný.“

    „Tak zasténej ty, ty Afrodito,“ vyzval jsem ji.

    „Ne, já nebudu. Stydím se,“ sklopila cudně oči.

    „No to je výborný,“ plácl jsem rozladěně dlaněmi o stehna. „Takže to bude vypadat, že sis dala dvacet a já si ho tu...“

    Někdo zaklepal a vzal za kliku.

    Vlasta mě drapla za obličej, skolila mě do lehu a přehodila přes nás peřinu. Pravačkou chytla žebřík, levačkou průčelí postele a začala s ní freneticky mlátit do zdi. Když jsem mlčel, dloubla mě loktem do žeber: „Jauu... uáách, ano!“

    Za necelou půlminutu jsme opatrně vykoukli. Stál tam nepříliš udivený Libor s paží vytrčenou naším směrem a utvrzeně kýval: „Vy... spolu... Já to věděl! Byli jste na sebe poslední dobou takoví jedovatí. No nic,“ posadil se na židli. „Koupil jsem vám praženou kukuřici,“ roztrhl sáček a nabral si hrst.

    Vlasta divokým mácháním rukou ponoukala Libora ke dveřím, když vtom jejich panty zavrzaly podruhé.

    Ve vteřině si znovu lehla a mě stáhla s sebou za chlupy na hrudi. Mé zoufalé skučení přiklopila peřina.

    „Aúúúúž toho mám plný zuby!“ rozkřikl jsem se na ni.

    „Vím, že to máš takhle rád,“ vyslovovala smyslně a nahlas.

    „Ne, nemám! Bolí mě to,“ odsekl jsem a štípl ji do nosu. „No? Jak se ti to líbí?“

    „Ano,“ zavzdychala, „dělej mi to,“ a zase rozpohybovala postel.


 

29. Základy mezilidské komunikace 
    

    „Ne, nemluvím s tebou,“ vydrápal jsem se zpod deky a střetl se pohledem s přísně vypadající brunetou v černé mikině, s mikádem a úzkýma očima. Hleděla střídavě na mě, střídavě na Libora chroupajícího popcorn, a když vykoukla Vlastina hlava, pojala do zorného pole i ji.

    „Ahoj Simono,“ pozdravila Vlasta asertivně. „Tohle je můj žurnalistický milenec Vojta,“ poplácala mě soudružsky po zádech. „Hodně nahlas sténá.“

    „Ahoj,“ zamával jsem a mile se usmál.

    „Vy tu...“ děvče se zamračilo, „a ty...“ obrátila se na Libora.

    „Souložíme,“ pravila Vlasta dogmaticky.

    „I ty?“ zadívala se Simona tázavě na Libora, kterému mezitím svitlo.

    „Ne. Já... se dívám. Mám... Jsem voyeur. Mám to i v očkovacím průkazu,“ poodešel k oknu a chvíli mžoural skrz žaluzie. Pak se vrátil. „Kukuřici?“ naklonil k děvčeti pytlík.

    „Nemůžeme si pomoct. Jsme jako veverky,“ zaculila se Vlasta rádoby rozpačitě a přitiskla se mi důvěrně ňadry k rameni. „A protože to nemáme kde dělat, děláme to tady. I několikrát denně,“ začala mi nosem ohýbat ušní chrupavku sem a tam. „Proto se taky odstěhovala moje předešlá spolubydlící. Viď, ty můj hřebče?“ zašeptala mi vilně do zvukovodu.

    „Ano... Vlasto. Moje. Klisno,“ souhlasil jsem přerývaně ze strachu o boltec.

    Dívka znovu absolvovala dva okruhy očních kontaktů a zdálo se, že těžko hledá slova. „Tedy... musím přiznat,“ obula si pantofle, „že jsem zaskočená,“ a posadila se na postel pod plakát s ksichtícím se plešounem. „Když jsem tě poprvé viděla, vůbec bych neřekla, že jsi tak svobodomyslná a pokroková. Působila jsi na mě, teď už ti to můžu říct, spíš jako taková upjatá puťka.“

    Vlasta se křečovitě usmívala a cukal jí přitom horní ret.

    „Ale tohle je fakt super,“ pokračovala Simona. „Mám taky kluka. Vlastně tři. Máme volný vztah. A taky to nemáme kde dělat,“ vylovila z kabelky mobil. „Hned Brunovi zavolám!“

    Vlasta zesinala a já cítil její nehty nořící se do mého předloktí. Už jsem měl toho mučení tak akorát. „Dost! Nech mě!“ vykřikl jsem, vysmekl se jí, seskočil z palandy a dopadl do krabice od banánů, plné skript a energetických nápojů. Postavil jsem se. „...si vydechnout, ty nymfomanko! Nejsem jenom kus masa,“ hrdě jsem se sebeurčil, vytrhl z jednoho šanonu eurofólii a zakryl si s ní bradavky.

    Libor vytáhl brko, zapálil si a ostentativně vyfoukl obláček přímo doprostřed místnosti.

    Simona to překvapeně pozorovala. „Myslela jsem, že nechceš, aby se tu kouřilo,“ vzhlédla zmateně k Vlastě.
    „To jsem...“ Vlastě zahořel v očích oharek naděje, „si dělala legraci. Tady se hulí v jednom kuse. Oblečení nám smrdí, jako bychom tu topili potkanama. Ty jsi nekuřačka, viď?“ zazubila se na Simonu.

    „Jsem,“ přitakala. „Ale kluci ne. A mně... to nevadí.“ Zničehonic se jí rozzářil obličej. „Napíšu Marianovi, ať přiveze šíšu!“

    Vlasta udeřila hlavou o zeď.

    „Víte, že v tomhle pokoji,“ odkašlal jsem si a nasadil hluboký rozhlasový témbr, „našli přesně před deseti lety zohavená těla dvou nájemnic? Ano!“ dramaticky jsem vykulil oči. „Udělala to ta třetí. Tvrdila, že ji posedl zlý démon. Mimochodem,“ otočil jsem se na Vlastu, „můžeš mi, prdelko, vysvětlit, proč už týden mluvíš ze spaní mrtvými jazyky? Mužským hlasem.“

    „Zbožňuju duchařské historky!“ zatleskala pobaveně Simona.

    „Hraju na bicí a mám lepru!“ zařvala Vlasta hystericky, shodila peřinu a všichni se odmlčeli.

    Ticho přeťaly až kakofonické tóny, jimiž se rozezvonil Simonin mobilní telefon: „I'm the bitch you hated, filth infatuated...“ Vyběhla s ním do chodbičky. „No ahoj Mariane.“ Zavřela za sebou.

    Vlasta vyndala z přihrádky skříně balení syrových špaget a začala s nimi bít Libora do hlavy. Nikdy jsem si nevšiml, jak je vystresovaná Vlasta násilnická. „Trochu šoupla nábytkem a před spaním poslouchala hudbu!“ Co slovo, to úder. „To bylo všechno! A teď?“ Špagety se lámaly o Liborovo čelo. „Tvoje rady mi udělaly z pokoje hašišácké doupě a nevěstinec!“ vyrazila mu jointa z pusy.

    Když agresorce došly nudle, chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Brunátná Vlasta hlasitě oddechovala. Libor stál ve změti těstovin a nepřítomně si kousal záděru. Já si tiskl na hruď matný euroobal, protože mé svršky se povalovaly přímo v epicentru hněvu.

    A tenkrát mě to napadlo. Co když všechny ty triky a drobné lži, kterými si lidé usnadňují život, život ve skutečnosti ztěžují? „Nebyli by všichni šťastnější a vyrovnanější, kdyby si navzájem řekli, co chtějí, stejně tak co jim vadí? Proč projevovat zájem o děvče tím, že si ho naopak nevšímám? Proč se rozcházet s partnerkou tak, že předstírám kapavku?“ položil jsem káravě Liborovi ruku na klíční kost. „Proč nedovedeme říct svým spolubydlícím, že se chovají neurvale?“ věnoval jsem Vlastě smířlivý úsměv. „Co když recept na všechno je obyčejná upřímnost? Jenom to nikdo nezkusil.“

    Moje slova dozněla. Libor mi zkontroloval zorničky, Vlasta podala z police digitální teploměr.

    „Řekni jí, že když ses včera sprchovala,“ luskl Libor prsty, „vylezl z výlevky kozoroh!“

    Vlasta se zakabonila.

    „Teda... Štír! Škorpión!“ imitoval pravou paží jedovatý bodec.

    „Nebo že nám v ledničce někdo otravuje jíd...“

    Simona dotelefonovala a vešla do pokoje.

    „...no. Takže... se ukázalo, že nám někdo přimíchal do hořčice jed na krysy,“ prohlásila konsternovaně Vlasta. „Už zase. Věřil bys tomu, Libore?“

    „Ano,“ kýval přesvědčeně Libor.

    Simona svraštila obočí a objevila se jí mezi nimi vertikální vráska. „Libor? Libor žurnalista?“

    Libor znejistěl: „Ano?“

    „Z pokoje 422?“ nepolevovala Simona v dotazníku.

     Když nikdo neoponoval, přistoupila k Liborovi a položila mu ruce na ramena. Ten se evidentně nerozpomenul, ale pro jistotu ji taky objal: „Jestli máš zítra večer č...“

    Simonino stehno prudce vystřelilo vzhůru. Liborovi vyhrkly slzy, kousl se do jazyka, hlesl a padl na kolena. A za moment na bok. Simona sebrala ze země sáček a rovnoměrně posypala Libora praženou kukuřicí.

    „To máš za bráchu, ty vošouste. A vy!“ ukázala rozhorleně na Vlastu a pak na mě.

    Přesunul jsem fólii za mírného šustění z hrudi ke slabinám.

     „Vy se styďte, že kamarádíte s někým takovým. Je mi z vás blivno,“ zardousila nás pohledem, „stěhuju se!“ a práskla dveřmi.

    „Co to...“ zajímal se Libor v nestandardní tónině.

    „Myslím, že už vím, proč mu říkali Květák,“ podržel jsem Liborovi před obličejem index z dívčina stolu. „Simona Květáková“.

    Vlasta sešplhala rozjařeně po žebříku, dřepla na bobek a dala chroptícímu Liborovi pusu na čelo.

    Z druhé strany jsem si k němu klekl já: „Když máš problém vycházet s lidmi, měl by ses zamyslet v první řadě...“

    Libor po mně hodil odšťavňovač.



 

iwrite.cz

50 názorů

Rimmer
17. 01. 2014
Dát tip

Delahaye: Já děkuju! Když se probiju z monitorů i do poliček, zahřeje to :)


Delahaye
17. 01. 2014
Dát tip

ještě poznámka - přiznám se bez mučení, že již drahně let mám "Chladnou hlavu" do dílu 22. vytištěnou a secvaknutou v knihově a čas od času, když potřebuju zvednout náladu, si to přelousknu :-)a za to Ti díky, pane  :-)


Rimmer
15. 01. 2014
Dát tip

Delahaye: Kucky kucky :)


Delahaye
15. 01. 2014
Dát tip

kašli na kritiky :-)je to prostě super čtení


Rimmer
14. 12. 2013
Dát tip

Alexka: Juhů!


Alexka
13. 12. 2013
Dát tip

Já se skvěle bavila :-)


Rimmer
13. 12. 2013
Dát tip

Jop. A odšťavňovač je nejlepší investice!


Zrovna jsem si koupila odšťavňovač...vida, dá se s ním i posilovat v rámci lidské komunikace ...Povídka dobrá , obrázek taky,  vlastní práce?


Ostrich
13. 11. 2013
Dát tip

Dík, zasmál jsem se :o)


Metta
17. 03. 2010
Dát tip
paráda*

Milly
30. 07. 2009
Dát tip
Viz předchozí.. .-) -t-

remik
28. 03. 2009
Dát tip
krasny. zabavny. vyborny

tak už mám téměř kompletně přečteno a těším se na další:-)

Tragicus
12. 02. 2009
Dát tip
Ale pointa mne zase tak moc nenadchla, byla svým způsobem předvídatelná.

Tragicus
12. 02. 2009
Dát tip
Četl jsem od tebe snad jen jednu, takže hodnotit v rámci série nemůžu. A možná proto se mi to velmi líbílo, styl bezchybný, obsah v daném žánru výborný.

Janina6
03. 02. 2009
Dát tip
Bavila jsem se dobře :-)*

těša
02. 02. 2009
Dát tip
líbilo se mi to, celkem rád jsem se takhle večer zasmál, ale když jsem si vzpoměl na chladnouhlavou, asi bych čekal i víc než vtip a zmínku o upřímnosti. ale zkusím některou ze starších nových, naposledy jsem na tebe narazil tak před rokem.

Rimmer
01. 02. 2009
Dát tip
Hu! Díky za pozorné čtení! Nikdo si nevšiml.

romale
27. 01. 2009
Dát tip
slušně napsaná povídka, která mě vubec nebavila;) žánr - jo - tenhle nevyhledávám - přesto jsem vnímal taky cosi co by se dalo označit jako - nadměrné dávkování gagů a tempo jak podle metronomu, což mi nepřišlo uplně faň...

Rimmer
27. 01. 2009
Dát tip
reka: Chtěl jsem zas jednu odlehčenou. Melancholie je perfektní koření, na které ještě hodně dojde, ale není to v tomhle cyklu hlavní přísada. 27 a 28 vnímám taky jako vrchol, ale kdyby byly všechny další v totožném duchu, nastane nakonec taky nuda a rutina. Na druhou stranu... chápu, že se čertíš, i tvá čtenářská očekávání. pozorovatel: S přímou řečí se snažím maximálně žonglovat od začátku. Zkouším, co všechno vydrží. Je potřeba si dávat pozor akorát na: "Jak se máš," věšela prádlo. :)

reka
26. 01. 2009
Dát tip
proboha, tuhle do souboru nedávej! Po 27 a 28, který byly super, jde tahle kvalitou dolu. Podle mě je z ní moc cejtit snaha o vtip za každou cenu, každá věta musí být hláška, každá situace absurdní, a na mě ta snaha působila dost negativně - je to, jako když posloucháš kanonádu vtipů od někoho, kdo se neustále snaží být vtipný, až začne trochu nudit. Možná je to i proto, že ty předchozí měly výborný protipól v melancholii, a spojení humoru a melancholie ti jde výborně, ale tahle není nic jiného než vtípek za vtípkem. Ještě, hned na začátku mě nějak zarazilo "Vlasta spadla obličejem do hrachové kaše." Představoval jsem si, jak padá do hrachové kaše, obličejem napřed, asi bych napsal nějak jinak.

pozorovatel
25. 01. 2009
Dát tip
ale odkaz s kaší mi pořád přijde blbý

pozorovatel
25. 01. 2009
Dát tip
jj, něco tomu chybí... nějaká výraznější postava... nějaká vtipná a oduševnělá postava... která všemu dá smysl a přesah... která tvou sérii uzavře ve vrcholném závěru, katastrofě... s nekonečně přetrvávající katarzi... už víš, koho mám na mysli?:) je to divný, ale až teď si nějak všímám, že výborně pracuješ s přímou větou a tady snad i dvojnásob podle mě tu nejlíp zvládáš stavbu děje a to je u žurnalisty krajně podezřelé...

Rimmer
24. 01. 2009
Dát tip
StvN: Jak libo. Podléhám chvále i kritice. Obojí je asi chyba.

StvN
24. 01. 2009
Dát tip
Přijde mi, že pořád opakuješ jednu a tu samou šablonu. Nebaví mě to. Ta úvodní diskuse, která přetrvává tak dlouho, že se z ní skoro stává hlavní náplň povídky, je pitomá. To s tou kaší, no, radši bez komentáře. Jestli jsi tak nesebekritický nebo jen podléháš chvále, to je asi jedno. Věřím, že svůj čas věnuješ i něčemu jinému než tomuhle seriálu. Tolik můj komentář. Máš něco proti, kdybych tuhle povídku zařadil do Povídky měsíce?

Lucie-at
24. 01. 2009
Dát tip
No ne, Ty jsi zpět :-D Super jako vždy :-)

domin.go
23. 01. 2009
Dát tip
Co ti připadá neobjektivní na tom, že je to rutinní povídka napsaná v duchu těch ostatních, ale neříkající nic novýho?

pozorovatel
23. 01. 2009
Dát tip
"dochází ti šťáva jenže už to je celé tak nějak...rutinní přehláškováváš to, některý momenty jsou stejně navíc jako italský taxikář jedoucí za svým zákazníkem ve škodovce...myslím, že mi rozumíš" vybral jsem věty, v kterých aspoň něco říkáš a stejně nerozumim jak můžeš vydávat nějaký svý dojmy jako vážnou kritiku? jako že vážný dojmy, kámo, chápeš, ne? člen prestižního klubu Prozac a píše takový kritiky? chlape, tys napsal dokonalou kritiku svýho projevu, ne rimmerovi povídky a ten rimmer ti ještě rozumně odpovídá, no fuj

domin.go
23. 01. 2009
Dát tip
Je víš, to máš pravdu. Tak se snaž ,)

Rimmer
23. 01. 2009
Dát tip
Nebo rozpačitý :) Jako autor bych ji měl asi považovat za inteligentní a zábavnou, což považuju :) Jen vím, že můj strop je výš. Jen se víc odrazit.

Rimmer
23. 01. 2009
Dát tip
domin.go: :) Rozumím. No... ona tahle povídka je, popravdě, do počtu. Můj plán (vedle bílých šatů a ježdění na koních) zní: 29 povídek a pak prudit po nakladatelstvích, přičemž až mi někdo kývne, bude třicátá - o vydání knihy. S názvem Pointa. Kdy poděšený spisovatel Vojta zjišťuje, že si není jistý, co chce vlastně říct. A hledá zoufale smysl své knihy i života v závěrech jiných ceněných knih a u svých známých. Cítím to tak, že dosavadní vrchol Hlavy přišel v minulých dvou povídkách. Cítím to tak neodbytně, že jsem dokonce přemýšlel tuhle předsunout a přečíslovat to. Ale pak jsem si řekl, že by to byl čurbes. Přehláškované to asi je, protože tentokrát je to opravdu konverzačka od začátku do konce. Šťávu ještě trochu mám, doufám. Ale to šťavnaté, co ve mně teď krystalizuje, jsou veskrze kontinuální témata a postavy, které jsem nechtěl nakousávat teď, kdy si troufám cítit se být v závěru jakéhosi celku. Samozřejmě když mi to nikdo chtít vydat nebude, tak hurá do nich. Jinak si je nechám do druhé knihy :) Jj, jsem snílek. Nevím, no. Kdybych tuhle napsal před pěti lety, tak se týden tvářím samolibě, ale teď jsem z ní rozpačitý. Asi proto, že už mi nestačí držet se žánru, ale chtěl bych ho překračovat. A to není prča, no. V tomhle stylu teprv ne. Anebo jsem jenom kopyto.

domin.go
23. 01. 2009
Dát tip
Prodigy jsou skvělí ,) nevím, nevím, nevím být to někdo nový, tak sem hodím adorující kritiku ale dochází ti šťáva zachráníš to stylem, který se chytl a držet se bude dál, takže ti v podstatě stačí jenom psát a neuhýbat z kurzu...a nevyleze z toho špatná povídka, protože to umíš jenže už to je celé tak nějak...rutinní na tip určitě, protože oproti těm několika dalším blivancům tady, které jsem dneska přečetl, je tohle jak román od camuse ale tři výběry...je to jak sedmá série RD - přehláškováváš to, některý momenty jsou stejně navíc jako italský taxikář jedoucí za svým zákazníkem ve škodovce...myslím, že mi rozumíš

Rimmer
22. 01. 2009
Dát tip
Winter: To je fér ;) Kdybych se měl k povídce vyjádřit i já, tak tahle je zase na takovou tu třeskutější notu. Po melancholičtějších 27 a 28. Ty mám sice raději, ale chtěl jsem odlehčit, takže tragika je tu sice přítomna, ale spíš jen mezi řádky. Vkus je individuální věc a u humoru dvojnásob, takže jsem předem smířen s odpůrci a vděčný za zasažené.

Winter
22. 01. 2009
Dát tip
To rozhodne až vůle lidu, pak se za svitu úplňku vyjeví velká posvátná "Pravda". Je ironií, že tuto "Pravdu" nemůžeme předvídat .) Říkám to proto, že tohle JE precizně napsaný žánrový text - a tato, hm, "kvalita" žánrového textu jej plně opravňuje utkat se s jinými texty naplňujícími zase tu svou "kvalitu" - ať už žánrovou, či nadžánrovou (jakkoliv si myslím, že i nadžánrovost je žánr .)). A hlavně: v různosti je síla a byla by škoda nepotchytit každý text, který má potenciál oslovit "tu svou skupinku". Takže avi. StvNovi.

Rimmer
22. 01. 2009
Dát tip
Winter: Jestli je to povídka měsíce, to tedy nevím. Ale avízo můžeš poslat komukoli :)

Winter
22. 01. 2009
Dát tip
Tady je to zas samej žánrovej odborník a metafyzik autenticity. Ach jo.

nejen tou kresbou mi to připomíná příspěvek do Dikobrazu, ani tehdy jsem se moc nesmál..

ceder_john
22. 01. 2009
Dát tip
takový hraní na humor..a nebo to jen neumíš napsat, že to zní trapně až skoro..

Winter
22. 01. 2009
Dát tip
Nj, smál jsem se. A smál jsem se docela hlasitě. Přesunutí děje do pokoje bych oddělil dvojentrem. Co takhle povídka měsíce? Můžu poslat avízo StvNovi?

Rimmer
22. 01. 2009
Dát tip
pozorovatel: Není to, pravda, kdovíjak hurónský moment ;) Je to spíš odkaz do starších povídek, kde už byla zmíněna Vlastina citlivost na problémy s pletí.

pozorovatel
22. 01. 2009
Dát tip
,"„Víš, lepší máš normálně koupit si noční krém.“' to jediný mi přijde slabší a vynechal bych.

G_B_Show
22. 01. 2009
Dát tip
další malina:) slupnutá*

Lasy
22. 01. 2009
Dát tip
parádní, elvis se vrátil :) Lasy*

sidonia
22. 01. 2009
Dát tip
bezvadný:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru