Pro lásku černých očí... I.

Kožené popruhy sedla zavrzaly a Daniel, unaven a sotva držíc oči otevřené, konečně stanul na dlážděném nádvoří opatství Geheimnisburg. Ochotní pacholci se ihned postarali o krásného hřebce, kdysi bílého, nyní však šedého prachem a špínou z cest a odvedli ho do přilehlých stájí.

" Jsem moc rád, že vás vidím živého a zdravého, pane Danieli," řekl zavalitý muž s obrovským, stříbřitě prokvetlým knírem a podal rytíři koflík s vodou. Když Daniel uhasil žízeň, usmál se a poplácal věrného sluhu po jeho kulatém břiše.

" Tobě to zimní nicnedělání pěkně prospělo, co Vašku ?"

" Tak pane," zasmál se Vašek.

" Víš, povím ti, už jsem ani nedoufal, že zase kdy stanu mezi těmito zdmi. První sníh mne zastihl nepřipraveného, to vše jen a jen mojí chybou. Měl jsem s tím počítat."

" Možná pane. Ale teď nechme chmury stranou, Je čas oslav, bratři se sjíždí."

Daniel se zarazil.

" On je tady ?"

" Ještě ne, měl dorazit minulý týden, ale nepřijel. Nemáme o něm žádné zprávy."

" Hmm. Podivné. Třeba jel navštívit matku představenou. Dělává to teď celkem často. Jeden by řekl, že se z nich snad stali přátelé."

" S matkou Gertrudou pane ? Není možná," zakroutil hlavou vrchní štolba a vydal se zpět ke stájím," uvidíme se na slavnosti."

Nic nedokáže pozvednout mysl tak, jako horká bylinná lázeň po třech týdnech, strávených v bavorských kopcích lovením pekelníků, zrůd a koupáním v ledové vodě jezer, říček a potoků. Daniel ze sebe pečlivě vydrhnul všechnu nečistotu, oholil se, až měl tvář zase hladkou, stejnou jako před třemi měsíci, kdy přijal řádový úkol. Jeho pancíř, opravený a vyleštěný, byl uložen v truhle u stěny, opasek s mečem měl Daniel přehozen přes opěradlo křesla tak, aby si ho mohl kdykoliv připnout. Vstal z vany a otřel se bílým ručníkem, vonícím angreštem a jahodami. Pak oblékl novou vlněnou tuniku v barvě letních oblaků, přes ni tabard se symbolem zlatého poháru a nakonec černé kalhoty podšité ovčí kožešinou. Těšil se na teplou večeři. Těšil se na setkání s ostatními rytíři. Ale nejvíce očekával znovushledání se svým nejlepším přítelem Arturem. Avšak Artur ještě nedorazil. Byli spolu od pěti let, kdy je jako sirotky přijala klášterní škola. V osmi byli vybráni k výcviku na rytíře řádu svatého Bulwaie. Byli nerozluční, jsou nerozluční. Bratři srdcem, krví však cizinci.

" Arture," vykřikl vesele Daniel, vstal ze židle a jal se přítele, díky vypitému vínu, trochu vrávoravě uvítat

Když uzřel jeho výraz, zeptal se pln obav :" Stalo se něco ?"

Artur se na něj podíval a Daniel spatřil v jeho očích to, co mohl vidět jen v průběhu bitvy. Nenávist. On se díval na něj ! Nenávist tak čistá, že kdyby mohl pohled zabít, ležel by teď Daniel na chladné podlaze, proboden mnoha ranami.

" Co se děje Arture, pověz..."

" MLČ VRAHU," vyštěkl Artur prudce a namířil na Daniela obnažený meč," máš štěstí, že nejsi ozbrojen, jinak bych tě zabil na místě, kde právě stojíš. Bez jediné výčitky svědomí !!!"

Někteří postarší rytíři rozhořčeně vstali a dožadovali se vysvětlení.

" Co to má znamenat, pane Arture," zařval pan Boris, pobočník samotného velmistra.

Artur se obrátil na shromáždění.

" Slyšte mne bratři, neboť viním zde přítomného pana Daniela, rytíře Zlatého poháru z hrdelního zločinu. ZLOČINU VRAŽDY !!"

Po tomto prohlášení se síň rozezvučela křikem z dvousta hrdel, křikem plným nevíry a rozčílení.

Artur pozvedl volnou ruku a vyžádal si klid.

" Pan Daniel, nechť je mu Bůh milostiv, zákeřně zabil mladou ženu z vesnice Schwarzbaum a s ní i její nenarozené dítě !!"

Řev, který následoval, otřásl samotnými základy opatství.

Daniel nevěřil svým uším. Vždyť žena, o které tu Artur mluví, byla čarodějnice, posedlá temnou mocí ďábla, škodící širokému okolí.

" Byla to čarodějka," vykřikl na svou obhajobu Daniel," ve jménu Božím jsem s ní vybojoval těžkou bitvu a nakonec ji poslal tam, kam patří. Do pekla !"

Artur se skoro neudržel a meč v jeho ruce se nebezpečně zachvěl.

" LŽEŠ !"

" Posedl tě Temný, příteli," řekl Daniel.

Artur se na něj vrhl a nebýt včasného zásahu pana Borise a Ectora, nebyl by Daniel nadále mezi živými.

Nyní povstal velmistr.

" Toto rozsoudíme zítra. Tribunál vyslechne obě strany a prověří jejich důkazy. Do té doby budou oba rytíři setrvávat ve svých komnatách pod plnou stráží."

Oba muži vyslechli velmistra mlčky a bez protestů se nechali odvést.

Tribunál řádu svatého Bulwaie započal jednání kolem poledne. Hodovní síň se přeměnila v soudní dvůr. Stoly byly odneseny pryč, židle uspořádány do dvou čtverců, sto míst v každém. Všechny byly obsazeny netrpělivými rytíři v plných zbrojích s insigniemi zlatých pohárů, rudých lilií a bílých pěstí. Uprostřed místnosti, před shromážděným rytířstvem, byla soudní stolice. Ve třech křeslech seděli nejvyšší hodnostáři řádu. Velmistr Holan, pán opatství, pak arcibiskup Jáchym Sibke, správce katedrály svatého Izemiáše a nakonec zemský soudce Osvald Prous z Winterwaldu. Mezi soudci a rytíři stáli Daniel s Arturem, bok po boku, což symbolizovalo soudržnost řádu, i když se jeho členové přou a hašteří.

Velmistr pokynul Arturovi, aby přednesl obžalobu.

" Velmistře, vážený tribunále, moji bratři. Jsem zde, abych řekl jediné. Můj bývalý přítel, pan Daniel, spáchal zločin nejohavnější. Zločin vraždy !"

Stejně jako minulý večer, i těď síní zahřměla vlna pohrdání a zloby. Hluk přerušilo zuřivé klepání velmistrova kladívka.

" Klid v síni, Říkám klid !"

Artur posečkal, než mu bylo dovoleno pokračovat.

" Ano. Viním jej z vraždy. Brutální vraždy nevinné dívky, krásné a sličné paní Lucienne. Mé ŽENY !"

V hrobovém tichu, které následovalo po posledních slovech, bylo slyšet červotoče, vrtající v dřevěných trámech nad hlavami shromážděných. Daniel se zapotácel. Náhle vše dávalo smysl. Už chápal proč. Chápal proč ho Artur viní z takové věci.

" Bratře, to přeci ne...," vyhrkl Daniel.

" Mlč. Už žádná slova z tvých úst. Jen tvá smrt, tvá krev na mé čepeli, mne uspokojí. Zabil jsi mou lásku," Artur si otřel slzy, řinoucí se mu z očí," za to zaplatíš. To ti slibuji !"

" Bratře...," zašeptal Daniel.

Artur ho však neposlouchal. Strnule hleděl na válečné praporce, visící porůznu v síni.

Arcibiskup se podíval na Daniela.

" Je čas tvé obhajoby, pane Danieli."

Skleslý muž zavrtěl hlavou a neřekl ani slovo.

Velmistr se zvedl ze židle a s ním i všichni ostatní.

" Tribunál se nyní poradí."

O hodinu později se soudci vrátili, aby vyřkli konečný ortel. Okresní soudce Prous zůstal stát, rozvinul pergamen a hlasem, nevyjadřujícím žádné emoce, přečetl nahlas výsledek porady.

" Bratři rytíři, vyslechněte si naší vůli. Shledali jsme tento případ složitým a právo stojí při obou stranách. Bratr Daniel byl vyslán na cestu s jasným posláním zlikvidovat Brennerskou čarodějku a tohoto cíle dosáhl. Bratr Artur ale tvrdí, že tato žena byla čistá a nevinná. Zde stojí slovo proti slovu, čest proti cti. Tribunál volí souboj. Na život a na smrt. Vítěz rozhodne. kde leží pravda. K tomu mu dopomáhej Bůh !"

" AMEN," řekl každý v síni.

Daniel sklopil hlavu, zasažen obrovským pocitem smutku. Nevěděl, jak se dostal do svého pokoje, pamatoval si jen útržky vět, vykřikovaných jeho přáteli.

"...jestli ho zabije...zničí ho to."

" To raději sám zemře !"

" Pravda....čest...souboj rozhodne...rod Schnelingů.Pamatuje na svou..."

"...nemůžeme vědět !!!"

Usínal a před sebou měl Arturův obličej. Jak ?! Jak proti němu může bojovat ? Jak by ho mohl zabít ??! Vždy stáli jeden druhému po boku, chránili se a pečovali vzájemně o své bezpečí.

" Nedokážu to," zašeptal Daniel do ticha komnaty, osvětlené jen mihotavými plameny dohasínajícího ohně," nedokážu..."