Zasněžená etuda

            To malé stvoření bylo smyslem jeho života. Světýlkem, které mu prozařovalo každou vteřinu jeho bytí a dovedlo vykouzlit úsměv na jeho vrásčité tváři, pouhou svou přítomností. Byla roztomilá, průzračná jak horská bystřina a jako ona neustále svěží. „Dědečku“, prosila ještě v horkém létě, „musíš mi slíbit, že až začne letos padat první sníh, tak mě probudíš, určitě, že ano! První sníh totiž vždycky padá v noci, kdy já spím a když se ráno vzbudím, je všude bílo. Ale já chci tolik vidět první vločku - nebo alespoň desátou… a ne jen všude bílo.“…
            Možná měla pravdu, možná ne, nedokázal si vzpomenout, jak to vloni se sněhem bylo - protože na ty předešlé zimy se jistě ani ona pamatovat nemohla, byla příliš malá…
            Nové sáňky čekaly připravené v kůlničce, ale sníh se letos velmi opozdil. A tolik se toho od léta změnilo… Přišlo to všechno tak najednou – tak náhle, že ani nedokázal najít správná slova… hlavně však nemohl žádné z nich vyslovit.
            Šli spolu mlčky. Uličkou, kde se jí vždycky vyzouvaly botičky, protože dláždění bylo z kamenů příliš velkých a příliš kulatých, pak vzhůru úvozovou cestou k bráně v masivním zdivu, pod níž se dlouze zastavovali, aby (s hlavičkou zakloněnou) si mohla prohlížet anděla se smutkem svěšenými křídly. Dál už pak po paměti cestičkou tak úzkou, že museli po ní chodit za sebou… Dnes ale ne… Ručičku její pevně držel v dlani… přitom však podvědomě cítil, že je vše jinak, než by si byl přál… Došel až k hrobu svého syna a na malý kopeček, ještě neslehnuté hlíny… položil něžně, třesoucí se rukou, kytičku slaměnek… současně s prvními vločkami letošního sněhu…