Věž II.

stavěl jsem ze sebe věž

a prorůstal do tebe

jako dobyvatelovo kopí

před zavelením k ústupu

ne, já stejně nikdy

neodejdu tak daleko

v noci jsem se dlouze díval

na tebe na vrcholu věže

a snažil se přimalovat ti křídla

jediným slovem

jako to uměli Goethe

nebo Shakespeare

největší z vojevůdců

bez jediné kapky krve

rozevlát prapory

a orosit ramena

solí a chlebem

byli jsme dva

jediní na celém světě

kteří viděli jak se

země rozevřela

a nechala tisíc pater kamene

zarůst do svých bezpočetných srdcí

my měli jen jedno

a tak jsme v mlčení

nechali promlouvat ruce

a zorničky očí

ráno jsme pak rozhazovali

okvětní lístky kopretin

do tisíců vykopaných hrobů, prázdných

snad za to, že nebyly pro nás…