Zima

Byla mi zima. Seděl jsem na zábradlí tramvajové zastávky a tiskl si rukávy na uši. Čepici jsem zapomněl předevčírem ve vlaku.

„Pojede dvojka,“ zaslechl jsem od svého společníka.

Nedaleko se nad dírami v zemi hřáli bezdomovci.

„Rojí se kolem toho jako vosy nad sladkým pečivem,“ poukázal na skutečnost Herbert.

„To já když jsem dělal v Albertě, tak jak jsme vynášeli v létě staré koláče a meruňkové šátečky a ořechové hřebeny, to jsme se museli sakra ohánět. Hela vždycky běžela s krabicí napřed, abysme mohli to pečivo naskládat na palety a nedostali žihadlo, a vosy se po ní sápaly, tos měl vidět, kolik těch bestií bylo. No a ona u toho vždycky ječela, protože se bála, že ji nějaká kousne; ale kdepak, to ony šly jenom po tom sladkým...“

Když už se mi zdálo, že Herbertův monolog nebude pokračovat, podotkl jsem: „Stejně jsem nikdy nepochopil, proč tam ty díry jsou. Že by teplárny měly financí nazbyt a mohly si dovolit topit pánu bohu do oken?“

„No, ono to určitě nějaký důvod má, třeba to není od tepláren ale od něčeho jiného. Dneska to máš všude, že jo, něco se vyrábí... No možná je to z hutí.“

„Ale to by nějak využili, ne? Zrovna v dnešní době, kdy se šetří na ledasčem... Mohli by s tím nakládat účelněji.“

„Ále, pal to čert, to by se zas bezdomovci neměli kde ohřát. Kdyby tam nebyly ty železné poklopy, tak už by tam skákali, po dvojičkách, drželi by se za ruce a usmívali se. Jim musí mrznout už i zuby.“

Herbert se zadíval směrem, odkud měla vyjíždět spásonosná tramvaj a když nic neuviděl, zaláteřil: „No kde jsi dvojko? Jestli nepřijedeš do pěti minut tak seženu brykuli a půjdu tam ten poklop vypáčit.“

Jako odpověď to zajiskřilo na zmrzlých drátech trolejí a ze zatáčky se vyšourala postarší tramvajová souprava.

„Pojď, dvojka dneska stávkuje, pojedem osmičkou a přestoupíme na Náměstí Republiky,“ rozkázal Herbert, načež jsme rychle přeběhli na nástupiště v protisměru a naskákali do pípajících dveří.

„Chudáci bezdomovci,“ deklamoval můj společník „ale dobře jim tak!“

Hned po nástupu do tramvaje jsem si všiml podivně vypadajícího muže opřeného o zábradlí v zadní části vozu. Nenápadným posunkem jsem na něj upozornil Herberta. Ten se na mě nejistě podíval, zaostřil na ono místo a pak jen mávl rukou: „Komedianti.“

Pan v černém smokingu si posunul buřinku více do čela, vytáhl peněženku a chvíli se v ní hrabal. Vedle na sedadle ležela velká kožená brašna tvaru kvádru, nedokázal jsem identifikovat, co by to tak mohlo být. Pozoroval jsem ho v jeho konání, on se však náhle otočil, zadíval se na mě a vysekl mi štramáckou poklonu. Leknutím jsem zabalancoval, až jsem popudil svého přítele, který si mě hned začal dobírat: „No nechci tě vidět na cestě z hospody!“

Hospoda se však ten den nekonala. Rozpačitě jsem se rozloučil s Herbertem a zamířil domů. Bylo mi zima. Rozšlapával jsem rampouchy spadlé z okapů a představoval jsem si, že jsou to střepy z vitráží katedrály svatého Víta. Pokračoval jsem dlouhou ulicí a společnost mi dělaly jen měšťanské domy tyčící se po mé pravici.

Zaslechl jsem zvuk harmoniky. Bylo to tak nečekané a v tuto dobu tak neobyčejné, že jsem neodolal a vyrazil jsem prozkoumat, kdože to loudí tak líbezné tóny. Došel jsem k zapadlé hospůdce s prosklenými dveřmi a prasečí hlavou za výlohou. Dechem jsem zprůhlednil skleněnou tabulku a jal se pozorovat interiér podniku.

Uviděl jsem harmonikáře ve smokingu a s buřinkou na týle jak sedí na stole, vesele haleká a houpe nohama do rytmu; jakoby vystřiženého z filmu Charlieho Chaplina. Kolem něj seděly mladé dívky v lehkých šatech, koukaly naň s oddaností a rukama mačkaly okraje svých sukní. Vstoupil jsem. Zvonek nad dveřmi skřípavě zařinčel. Harmonikář přestal svou písničku, seskočil ze stolu a vyseknul mi štramáckou poklonu. Všechny dívky na mne upřely své sálající oči. Zpoza červeného závěsu vyběhla madam středního věku, v účesu zastrčené paví pero, a zvolala: „Ale pane, my ještě nemáme vodevříno, vony kočičky nejsou ještě brillant!“

A tleskotem svých buclatých rukou rozehnala mladé slečny, které odcupitaly za bordó závěs a tam si tiše špitaly.

„Ale samozřejmě, pán může počkat tady v salónku, než bude vše magnifique, a pak se mu budou slečinky věnovat,“ dodala.

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde to vlastně jsem; a další chvíli mi trvalo, než jsem ze sebe vypáčil jednoduchou, upřímnou odpověď: „Pardon, to já jsem tady šel za tou harmonikou, víte...“

„Každý tomu říkáme jinak, že ano panáčku, no tak se posadíme a uvidíme, a von tady Pepek něco zahraje, dyž jste se tu trmácel takovou hroznou dálku.“

Snažil jsem se užuž něco namítnout, ale poté, co mě měkké ruce důrazně zatlačily do ještě měkčího křesla, jsem to vzdal. Pepek se chopil harmoniky a prostoupil hospodu melodiemi francouzských šansonů, seděl na stole, široce se usmíval a houpal nohama. Chvíli jsem se snažil přemýšlet, kde se tu vzala taková podivná prvorepubliková oáza, ale pak jsem zavřel oči a zaposlouchal se do tónů akordeonu. Byla mi zatracená zima, ale přece teplo. Vzpomněl jsem si na Helu a vosy, na díry bezdomovců, ze kterých stoupala pára. Představil jsem si Herberta s brikulí, jak po ní skáče a křičí: „Kdyby ta dvojka...!“ A pak jsem usnul.

 ...

         „Tak, zima si udělala na pažbě další zářez,“ pronesl policista, sundávaje si služební čepici.

„Co se stalo?“ otázal se muž přebírající službu.

„Dneska ráno našli nějakého chlápka na Dlouhé. Spadl mu na hlavu rampouch. Tamty staré baráky jsou poměrně vysoké, takže se z toho už nevylíže. Našla ho nějaká babka, co šla ráno do práce.“

Druhý policista vzdychl a pak se poškrábal na čele. „Měli by tam dát výstražnou ceduli, není to první případ...“

„Tak tak,“ přikyvoval jeho kolega a soukal se do civilu. „Dnešní službu ti moc nepřeju, bude s tím hrozně práce.“

Druhý policista zasedl za stůl a tím konverzace skončila. Mlčky se rozloučili.