Zasloužila by...?

Sedl si na stejné místo, jako vždycky. Měl odtamtud přehled přes všechny přístupové cesty; nikdo ho tedy nemohl překvapit, přistihnout při činu. Sám ovšem nebyl mezi keři vidět. Šeřilo se, ale tentokrát nerozsvítil. Ani nevyndal své obvyklé náčiní. Vypadal, jako by na někoho čekal; jako lovec na číhané.

Vtom ji zahlédl. Poznal ji zřetelně i na dálku podle pohybů, které na ní už od minule tolik obdivoval. Mít ji tak jenom pro sebe, aspoň na chvilku... Vzrušeně dýchal, protože ta chvíle se blížila. Otřel si ruce o kalhoty, jako člověk, který se chystá otevřít vzácnou knihu. Vzácná kniha; to je to nejpřesnější vyjádření všeho, co mu připomínala. Kéž by tak, jako postavy v knížkách, mohla zůstat stále stejná, desetiletá... Prstem se dotkl kožené smyčky, která vykukovala z kapsy kalhot. Chtěla bych to taky zkusit, vzpomněl si na její slova z minulého setkání. Dlouho pak přemýšlel, jak to na ni navléknout, aby ji nepolekal a neutekla mu. Nesmí to být nic nápadného, ale přitom to musí být něco, co by ji zaujalo, nalákalo. Něco, na co by do smrti... Ale proč kazit tuhle chvilku myšlenkami na smrt....

Už byla tak blízko, že i v tom šeru poznal, co má na nohou. Zase si vzala jen tenisky a přitom je venku taková zima; zasloužila by..., nechal se jen na chvilku unést představami. Vtom se mu zatmělo před očima. Vystřelil rukama vzhůru, aby odstranil příčinu náhlé slepoty, ale zarazil ho zvonivý hlásek:

"Hádej, kdo jsem?"

"Duch?" plácnul první, co ho napadlo, protože právě myslel na to, jak ho obelstila, když se připlížila jako...

"Houby duch, kdyžtak Duška..., ale nejsem, sáhni si, jsem z masa a kostí."

Zmínka o mase zamrazila. Neměl rád, když se o lidech mluvilo takhle. Mluvit se takhle vůbec nemá...

"A cos mi přinesla, Duško?" otočil se na ni.

"Nic, teda sebe!" zavrtěla rameny doprava a doleva. "Vlastně něco jo," zašmátrala v kapse kabátku, který vypadal jak po starším bráchovi. "Tohle je pro tebe; Koukala jsem minule, že ta tvoje se páře. A já už jsem z téhle vyrostla. Teda vlastně vyrostla ona ze mě. Jak ji mamka vyprala, hrozně se natáhla. Ale tobě by mohla být," vydolovala konečně snad až odněkud z podšívky červenou čepici. Stáhla mu tu jeho a nasadila tu novou hluboko do čela.

"Sluší?" couvla o krok zpět, aby zhodnotila dojem. "Jak psovi uši!" zasmála se. "...když jsem byla malá, furt jsem si hrála na pejska," odvedlo jí to žertovné přirovnání myšlenky úplně jinam. "Jako že mám boudu a misku a... maminka mi ušila na karneval psí masku, jenže pak měl přijet i bratránek, a tak já musela jít za kočičku. Maminka je šikovná. Já měla bílou vestu a bílou čepičku s růžovými oušky a Jirka hnědý dlouhý ušiska a vestu taky chlupatou i s ocáskem a... Jeho starší brácha šel za výpravčího... Mám doma fotku... Chceš..."

"Chtěla bys mít taky obojek?" přerušil ji.

"No jasně; a ty bys mě mohl jako vodit na procházku... Jenže já už nejsem malá," zesmutněla náhle.

"Odkdy?" zeptal se a tvářil se pobaveně.

"Asi...," zamyslela se, "...od soboty. To totiž mamka nebyla doma a babička mě nechala dívat na film s hvězdičkou. A představ si...," zaznělo najednou z tónu jejího hlasu ustrašené vzrušení, "...někoho tam zabili! To mě, kdyby někdo chtěl...," musela se v půlce věty nadechnout, "utíkala bych... Už jsi někdy někoho zabil?"

Tahle otázka ho natolik zaskočila, že nedokázal odpovědět. Sáhl do kapsy a nahmátl nachystanou smyčku. "Chceš ještě ten obojek, nebo už jsi na tu hru moc velká?" zasmál se nuceně, protože se vlastně neptal. Už nemohl měnit plán.

"Chci, jasně že chci. S tebou nejsem velká. A ty se mnou taky ne. Až budu velká a ty budeš malý...," podívala se vzhůru zasněnýma očima; právě včas, aby zahlédla, jak jí navléká přes hlavu smyčku, na jejímž spodním konci se cosi pohupovalo. Neuhnula, nelekla se, nebylo proč...

"Až budeš velká, třeba se taky budeš schovávat s tužkou a papírem, aby nikdo nevěděl... A kdybys chtěla hned, tak tužku už máš a papírků je v něm prý sto," přistrčil jí před oči přívěšek v podobě malé knížečky, v níž byly skutečně malé prázdné stránky; na každou by se vešlo tak jedno písmeno.

Vzala knížečku do prstů. "Ta je teda mrňavá!" podivila se.

Její smích zase tak podivně zacinkal ve večerním chladu. Měl pocit, že takhle se mohou smát hvězdy.

"Napiš mi tam něco," zaškemrala a vylovila z kapsy tužku, kterou jí dal při prvním setkání.

"Už je špatně vidět," odpověděl, ale byla to spíš výmluva. "Co bys chtěla? Co ti tam mám napsat?"

"Nevím..." odmlčela se posmutněle.

Už minule si všiml, že se u ní střídají nálady v podivném rytmu; smích, který se náhle změní v zármutek. Sundal jí kožený řemínek s krku, otevřel knížečku, vzal tužku a sedl si na zem. Dívala se na jeho ruce. Stmívání, které rozmazávalo obrysy keřů na břehu řeky, jí přimělo stoupnout si až k němu. Vztáhl ruce a posadil si ji na klín. Vrátil jí na krk jejich obojek .

"Baf, baf," zaštěkala, otočila se k němu a začala se smát; "kde máš tu baterku?"

Sáhl do kapsy a podal ji. Posvítila si na knížečku. Když uviděla namalované srdíčko, přitulila se k jeho ramenu.