Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jaromír a Anna

03. 03. 2009
5
5
1560
Autor
Minda

O Jaromírovi a Anně

 

I.                   Sudba

 

Královskému páru se narodil vytoužený syn. I přišly k němu sudičky.

„Bude to krásný a inteligentní muž“ řekla první.

„A k tomu i citlivý a šikovný“ dodala druhá.

„Ale na co pohlédne, to zemře!“ dodala třetí a strašlivě se zařechtala.

Král se probral z šoku první a poslal na ni psy, ale stařena se vznesla do oblak a zmizela.

Nejdříve se kloučka, kterému dali jméno Jaromír, báli, ale když zjistili, že jim svým zrakem neublíží, brzy na kletbu zapomněli.

 

V chudičké chaloupce na druhém konci světa se narodila v ten samý den holčička. Taky se k ní seběhly sudičky.

„Bude krásná, ale bude kulhat“ řekla první.

„Bude chytrá, ale bude koktat“ řekla druhá.

„Na co pohlédne, to ožije“ usmála se třetí a na to hned všechny zmizely.

 

 

II.                Jaromírovo tajemství

 

Chlapec vyzrál v muže a přesně v den svých osmnáctých narozenin sdělil stroze a nesmlouvavě svým rodičům:

„Půjdu do světa. Tady v paláci se nudím, všichni mi podlézají, chci poznat skutečný život a sama sebe!“

Královna byla smutná a přemlouvala kralevice, aby zůstal doma.

„Co ti tu chybí! Máš tu všechno, jsi tu oblíbený, můžeš mít cokoli, jakékoli děvče, na které jen pohlédneš, neopouštěj nás synu, nechoď do světa, čekají tě tam nepřátelé, zmar a smrt!“

Jaromír jen mlčky vyslechl lamentující matku.

Král byl na svého syna hrdý.

„Jen si běž synku, běž si do světa a poznej skutečný život. Zocel se v boji a přijeď zpět coby muž!“

 

Králevic na nic nečekal a odcválal na svém černém koni po boku svého sluhy Bouška po kamenité cestě od zámku kamsi do světa. Jen se svým sluhou sdílel to hrozné tajemství. Třetí sudička měla pravdu: Jaromír usmrtil to, na co pohlédl. Ale musel se podívat pohledem, který měl doposud jen zřídka, musel se na budoucí oběť zaměřit a podívat se do ní, jako by jí chtěl vyjmout srdce. To se stávalo jen při loveckých toulkách, kdy stanul často tváří v tvář zvířeti, na které mířil svou kuší. Jak se poprvé podivil, když se zvíře sesunulo k zemi, aniž by na ně vystřelil?! Když se to však stalo podruhé a potřetí, tak pochopil. A pochopil i jeho sluha. Obětí přibývalo, jakkoli se králevic snažil nedívat se tím podivným pohledem.

„Budu si muset vzít život“ řekl jednou svému sluhovi, když nechtěně zabil pohledem krásného orla, který mu létal nad hlavou.

„Nedělejte to, pane, jistě najdeme způsob, jak toto prokletí prolomit!“

A Bouška měl pravdu, ale to oba zatím netušili.

 

III.             Anička

 

Anička vyrostla v půvabnou dívku. Nikomu nevadilo, že kulhala a koktala, protože všichni byli očarováni její vnitřní krásou, kterou rozdávala všude kolem. Ale jen lesní zvířata věděla, že kromě toho umí přivádět zpět k životu mrtvé. Jednou- to byla ještě maličká- jí bylo líto zmrzlého drozda. Vzala ho do dlaní a plakala tak usedavě, že si ani nevšimla, že oživnul. Od té doby už vyléčila a vzkřísila z mrtvých tolik zvířat, že se tím stala známá nejen v lesích své země, ale po celém světě.

 

IV.            Bílá liška

 

Jaromírův odjezd byl tak rychlý a rozhodný, protože se mu den předtím v lese přihodilo následující. Potuloval se s Bouškou po lese a tu nedaleko v keřích zahlédl záblesk očí. Byla to bílá liška, která se na něho zvědavě dívala. Pohleděl na ni, ale ona se jen otřásla a dívala se dál. Pohleděl na ní podruhé, ale lišče stále žilo a dokonce zastříhalo vesele ušima. Když se ani po třetím pohledu nezhroutilo mrtvé k zemi, pomyslel si: „Co je asi zač, že na ni neplatí můj pohled? Odkud asi je, že se jí netýká má sudba?“

 

„Pocházím z daleké země, kde žije dívka, která tě může zachránit. Mého otce, kterého pytláci chytili do pasti, dokázala vyléčit ze strašlivých ran. A říká se o ní, že jen pohledem dokáže oživovat.“

 

Jaromír se zaradoval: „Budeš mi průvodcem na cestě za tou podivuhodnou dívkou?“

 

„Ano, ráda!“ poskočila si vesele liška a připojila se k Jaromírově malé družině.

 

V.               Anička a smrt

 

Smrti už se dlouho nelíbilo, jak se jí Anna plete do řemesla. Proměnila se jednou v havrana, který vypadal jako postřelený. Anna šla lesem a ubohé stvoření vzala do svých něžných dlaní. Ale jaký byl její úlek, když se najednou hrozivě zvětšil, až Anna neviděla nic než plášť tmy. Tak velká měl černý pták křídla. Drapnul vyděšenou dívku a odnesl ji do věže svého hradu. A tady smrt Annu vězní.

 

VI.            Jaromír a lest Zloby

 

Jaromír zatím doputoval do půli země. Ale jeho odvážný výlet se nelíbil Zlobě, sestře Smrti, ano, té třetí zlé sudičce, co přisoudila Jaromírovi tak strašný úděl. Utrhla pěkné voňavé jablko a proměnila ho v krásnou pannu. Babice ještě udělala rukou do vzduchu pár klikyháků a panna se chopila koše s prádlem a šla ho k potoku vymáchat, jako by to dělávala odjakživa.

 

A tu už přijíždí Jaromír. Vidí krásnou pannu, jak usilovně pracuje a u toho se její štíhlé pevné tělo napíná, záda se ohýbají jako luk, ruce se rychle, ale jemně chápu dalších kusů prádla.

 

„Kdo jsi, krásná panno? Kde to jsem? V jaké zemi kvetou tak překrásné růže?“ zeptal se kralevic celý očarovaný.

 

Dívka se pomalu ohlédla a její velké černé oči se vpily do očí Jaromírových. Jak to, že se neskácela mrtvá k zemi? – Na to mladík nepomyslel, nedal na významné pohledy svých přátel a následoval pannu do její skromné chaloupky. Babice si mnula ruce.

 

VII.         Nečekaná pomoc?

 

Uběhlo pět let. Anna ve věži chřadla a už ztratila naději. Noci střídaly dni. Jediný kontakt se světem tam venku měla nebohá dívka skrze malý otvor ve zdi, který byl však příliš vysoko na to, aby z něj viděla na temný les kolem.Jednoho dne se v malém otvoru  objevil  ptáček.

„Crliký, crliký, jsi tu Aničko?“

Nemohla uvěřit svým očím, vždyť pět let neviděla ani živáčka.

„Jsem tady, duše jen půl, nejsi ty ten ptáček, co jsem ho našla u nás zmrzlého na cestě?“

„Ano, jsem to já, tehdy si mi pomohla a teď pomůžu já tobě. Kdesi v půli země je princ, který tě jediný může vysvobodit. Ale podlehl lstivé Zlobě. Poletím ho probudit.“

„Ptáčku můj, už jsem neměla naději, ale teď mám alespoň malinkou“ řekla Anna skoro vesele a oči se jí rozzářily.

 

Ptáček letěl do půli země a přistál na okně chaloupky. Králevic tu seděl u snídaně.

„Crliký, crliký, vstávej a pospíchej zachránit Annu, vězní ji sama Smrt ve věži na konci světa! Ta jediná tě může zachránit, ta jediná může obměkčit tvé srdce a zlomit strašlivou sudbu. Tvá žena je jen výtvor Zloby, dělá ti, co ti na očích vidí, abys nechtěl jet dál. Ale je to jen klam a zmar!“

 

„Nemohu tomu uvěřit!“ probral se princ jakoby ze snu. „Vždyť já byl na cestě za Annou! Co se stalo?“

 

A rozkázal osedlat koně a překvapení přátelé se zaradovali, že princ procitl z toho podivného omámení. Nic nedal na naléhání ženy a kvapně odjel. Ještě se ohlédl, ale chaloupka už zmizela a na místo krásné panny bylo na cestě jen seschlé jablko.

 

VIII.      Boj se smrtí

 

Smrt se rozhlíží a hledá Jaromíra, protože ví, že jeho prokletí se může stát i jejím.

„Však já ti ukážu“ zasmála se zle a v mžiku se proměnila v dívku na vlas podobnou Anně. Annu pak přivázala v lese ke stromu.

Tu už Jaromír stojí před černou věží, už vystupuje po schodech k malým bytelným dvířkům, za kterými tuší Annu. Zabuší a k jeho překvapení se dveře hned otevřou a v nich stojí  krásná dívka.

„Vítejte princi, vítejte můj zachránce!“ zvolala přestrojená smrt a vrhal se Jaromírovi do náručí.

„Tak dlouho jsem na vás čekala!“ nedala princovi čas na pochybnosti.

 

Princ na ni pohleděl, ale místo hřejivého pohledu, který by ladil s právě vyřčenými slovy, v nich viděl jen chlad. Zachvěl se.

„To jste vy ano? Vy, která jen pohledem dokážete oživovat bytosti již mrtvé?Já z vašeho pohledu cítím jen chlad a smrt!“

„To není Anička“ zašeptala bílá liška „vždyť nekoktá!“

„To je sama smrt“ zapípal ptáček „vždyť nekulhá!“

Ach tak! pomyslel si princ a zadíval se dívce upřeně do očí. Tentokrát se nezachvěl.

Ale co to?! Smrt se sama zachvěla, uviděla totiž sama sebe v Jaromírových očích.

„Áááááá“ zařvala a zmizela.

 

IX.            Setkání

 

„Pospěš, Jaromíre, Anna umírá v tmavém lese nedaleko odsuď!“ řekla bílá liška naléhavě.

Jaromír na nic nečekal a během pár chvil stanul před Annou. Podíval se do jejích krásných smutných očí, ve kterých zbýval už jen malý plamínek života.

A tu Jaromír pocítil na místě, kde lidé mívají srdce, hřejivý pocit. Oči mu zaplály a vzal Annu do náruče.

„Ty jsi ta pravá, s tebou se cítím živý, pro tebe mé srdce začalo bít!“ řekl. Zvednul se vítr a z Anny vyšlo oslňující bílé světlo, zatímco s Jaromíra černočerná tma. Ale co to? Tma se začala mísit se světlem, až se objevila nad jejich hlavami zářivá koule, do které oba vstoupili.

 

Závist a Smrt na všechno hleděly ve velké skleněné kouli.

„Pche, ta lidská láska!“řekla Závist.

„Však moje chvíli přijde!“ dodala opovržlivě Smrt.

 

Po cestě pod lesem jede pán a paní, před nimi bílá liška, za nimi sluha s dobráckým úsměvem, nad hlavami jim vesele poletuje ptáček. On už pohledem nezabíjí, ona už nekoktá, nekulhá. Nebloudí již více krásní milenci, našli se v složitém světě, něžně se milujíce.

 

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.


5 názorů

vesuvanka
03. 01. 2010
Dát tip
moc hezká pohádka :-))) TIP

Minda
21. 10. 2009
Dát tip
Zkuste to s mojí novou pohádkou Černé hodiny, kterou jsem teď dopsal. zdravím a doufám ve vaši laskavou kritiku. Evžen

Nádherná pohádka...líbí se mi ta osudovost i atmosféra.

raja
04. 03. 2009
Dát tip
Anna a Jaromir...krásný*:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru