Dveře

Mravenci se nečekaně rozběhli od kotníku k lýtku. Málem nahlas sykla. Nesnáší to. Vážně to z duše nesnáší. Běta opatrně přenese váhu na druhou nohu a v duchu se modlí, aby podlaha zase nezavrzala. Trochu se nakloní a ještě víc se ke dveřím přitiskne. Dýchá rychle a mělce, zatímco se pokouší propnout chodidlo, do kterého dostala křeč. Během celé této procedury se však ani na okamžik nevzdálí okem od klíčové dírky. V pokoji, do kterého se nezvaně krade pohledem, je šero a ticho. Vpravo vidí záda dívčí postavy, která stojí u nohou postele a pomalu si svléká podprsenku. Zbytek postele zůstává mimo Bětin zorný úhel. Běta zatají dech. Ona to chce vážně udělat, zamumlá nevěřícně. Najednou se dívčí postava skloní a zmizí tak Bětě z dohledu.

- - -

David se opřel o lokty a zvedl hlavu, aby měl lepší výhled. Sylviny kulaté a pevné prsy se v okamžiku zhouply a zastavily se pár centimetrů od jeho hrudi. Další teplá a příjemná vlna mu projela podbřiškem. Pohledem vyšplhal po její šíji až k jejím rtům a představil si, jak ho ty krásné a červené rty budou za pár okamžiků kouřit. Tlak v podbřišku zesílil.

- - -

Bez dalšího váhání se k němu přitiskla. Cítila, jak se jeho tělo napnulo a jak ji přitahuje k sobě, aby ji políbil. Místo toho mu však zašeptala horkým dechem do ucha.

„Špehuje nás.“

„Hm?“ zachraptěl nechápavě.

„Stojí za dveřma a špehuje nás,“ zopakovala a hlavou nepatrně kývla směrem ke dveřím.

„Zamkla si?“

„Tobě to nevadí?“ Odtáhla se, ale ne moc. Měla pocit, že by měl reagovat nějak jinak. Měla pocit, že by měl být tak nějak víc na její straně.

„A tobě?“ Zdálo se jí, že v jeho hlase slyší obavy. Trochu jí to uklidnilo. Ale ne dost.

„Mohla by to říct tátovi,“ nadhodila pochybovačně.

- - -

„Počkej, fakt? To by ti udělala?“ David se znovu opřel o lokty. Představa, že mu Sylva kvůli tý krávě nedá, ho srala.

- - -

To, že se o ni bojí, ji potěšilo. Znovu se k němu něžně přitiskla a šeptla: „tak ať.“

- - -

Děvka. Je to normální děvka, opakovala si Běta v duchu dokola.

- - -

Když o několik hodin později za sebou David zaklapl dveře bytu a Sylva znovu zmizela ve svém pokoji, seděla Běta v kuchyni a kouřila čtvrtou cigaretu. Bedřich se vrátí každou chvíli. Řekne mu to. I když věděla, že na ní Sylva bude řvát, že za dveřma špehujou jen šmíráci a že do toho Bětě beztak nic není, ostatně Sylvě už je sedmnáct a Běta není její matka. Věděla, že Bedřich bude naštvaný. Na Sylvu, který nejspíš vlepí pár facek. A i na Bětu, kterou sice neuhodí, ale nebude k tomu mít daleko. Sakra, ale Bedřich musí přeci jednou pochopit, že to Běta myslí dobře! No tak špehuje! No a co? Lidi dělaj horší věci! A kdyby nešpehovala, Bedřich by se nikdy nedozvěděl, jakou má podařenou dcerunku. Někdo mu to přeci musí říct. Vždyť tu jde o Sylvino dobro!

- - -

Pokojem ještě doznívalo prásknutí dveřmi do Bedřichovy pracovny. Běta věděla, že si Bedřich za chvíli otevře okno, zapálí si doutník a sedne si ke svému stolu k rozečtené knize. Vždycky se tak uklidňuje. Věděla, že nemá smysl za ním chodit, protože jakákoli další debata všechno jen zhorší. Ale i tak ještě zůstala stát a zvažovala, jestli by přeci jen nebyl nějaký způsob, jak mu to ještě vysvětlit. Kdyby za ním přeci jen šla a řekla mu… Nechápe ji. A to ji dohánělo k zuřivosti. Toporně si sedla na židli a zatímco si zapalovala další cigaretu, nespustila z jeho dveří oči. Během večera za nimi ještě několikrát nerozhodně zastavila. Ale neodvážila se je otevřít.

- - -

Konečná. David se chytil madla a seskočil na chodník. Výborná nálada ho neopustila ani po hodině jízdy autobusem. Ještě ho čeká pár stanic metrem. K Sylvě je to fakt štreka. Ale stálo to za to. Fakt že jo. Kouřila báječně, to se musí nechat. A vůbec to bylo…

Uchechtl se, když si vzpomněl na její nevlastní matku, která za dveřma přešlapovala asi hodinu. Škoda, že nemá o pár let a o pár kil míň. To by ho to nejspíš vzrušovalo. Dát si to ve třech… Teda ne se Sylvinou macechou, pochopitelně. Ta ať pěkně trčí za dveřma. Holt, některý lidi už nemaj na víc, než jen trčet za dveřma. Život je krutej. Pro někoho.