Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dveře (pryč)

04. 03. 2009
12
16
3352
Autor
Levi

I.

 

Takže úplně na rovinu, jo.

   Mé jméno zní Miroslav Mikeš a většina lidí k němu ráda přidává i přízvisko ‘básník’. Tedy Miroslav Mikeš, povoláním a v očích veřejnosti poeta, veršotepec a oblíbený krotitel jazyka. Někteří, trochu hravější a bádavější lidé, mi s úsměvem říkají, že kdyby byla shoda mých iniciálů tvořena písmeny B nebo P, byl bych žijící aliterací, totiž třeba Bohouš Blatný, básník nebo Petr Pěšina, poeta. Hájím se tím, že i MMB má své skryté významy, například Motocykly Mladá Boleslav nebo Magistrát města Brna. Což není taková trefa a shoda, ale já jsem nikdy neřekl, že si vážím poezie víc než motocyklů. Než politiky jistě ano, ale třeba mají v brněnské radnici dobrý bufet, takže i tohle si můžu obhájit. Jsou to funkční a naučené a předem připravené odpovědi na předem očekávané otázky. Takové mi zabírají podstatnou část mozku a myslím, že mi i zanesly duši, neboť si nepamatuju, kdy jsem naposled mluvil jinak. Ne, že bych se v tomto pachtění, tolik viděném a směšně napodobovaném různými celebritami, mediálními postavičkami a sebevědomými umělci, kteří dokáží dlouhé minuty tlachat o své bezobsažné a upoceně a lživě vystavěné tvorbě, nějak vyžíval. Právě naopak, mívám stále více pocit, že mi z obou stran zažívacího ústrojí vylézá to samé, jen v jiné podobě.

   Za svůj problém a životní chybu považuji jakési přestřelení v takovém tom básnickém tápavém pátrání a touze zpříma prohlédnout skrz oponu víček až do středu zřítelnic a ještě hloub, až k nervům, až ke kořenům. Příliš pozdě jsem totiž zjistil, že to, čemu můžeme říkat lidská autenticita, chápání širších souvislostí nebo uvědomění si sebe sama, má v lidském těle nebo v lidské duši svou pevně a biologicky danou hranici, kolem níž by měla celý život oscilovat a zajišťovat člověku jestli ne štěstí, tak vnitřní harmonii. Různí lidé tuto čáru, vkreslenou někde v černotě nevědomí, mají různě vysoko, daleko, tlustou či nepatrnou. Můžou ji najít (když mají dobré podmínky a trochu štěstí) už jako malí, nebo třeba až ve středních letech, poté, co v nejistém a bludném vychýlení z této harmonie dostanou takříkajíc od života tolik facek, že jim zkrátka propleská čumák až před ni. Já tu čáru prostě přestřelil, přelétl, nevnímal jsem ji a popíral ji, rval se s ní a neustále šel vpřed a šel hloub, a k té své hranici uvědomění stál otočený zády. Myslel jsem, že mám pořád dostatek sil, že můžu ještě dál rozkrývat lidskou duši a tvář světa a neposlouchal, co mi říkají mé vlastní útroby, jak křičí únavou a jak podléhají neznámému prostředí, s nímž už nemají sílu bojovat. Jistěže se (poté, co jsem sebe sama příliš dlouho ignoroval) ozvalo moje tělo, moje duše. Zaklepalo mi na víčka a dopadlo na mě celou svou vahou. Od té chvíle si cítím jako tanečník se zlomenýma nohama, který zkouší vstát a pořád padá. Všechno dění okolo mě, vidím člověku až na dno jeho myšlenek a nemůžu se s tím srovnat. To dno vidím docela mělké, a nepamatuju si, kdy by mě někdo svým myšlením nebo konáním překvapil. Zároveň sám nedokážu sebe ponořit do takové hloubky, abych mohl bolest přetvořit v rozjímání, a cachtám se v odporně zanesených mělčinách.

   Jsem básník a veřejná čtení jsou mou hubenou, ale pravidelnou obživou a moje verše připomněly už tisícům čtenářů a posluchačů, jak důležité je věřit lásce a svým snům. Možná působím jako pokrytec, že píšu (vlastně už z rutiny, mám vytvořené fungující vzorce a konstrukce, podle kterých skládám poezii) o takových věcech, když se přitom cítím prázdný jako vypálený kostel ve ztichlé pustině. Ve skutečnosti vskrytu cítím, že jsem neztratil chuť na jediné z toho, že mi ale chybí ty sny, které bych snil a láska, kterou bych prožil. Přesto ale pořád cítím malý kousíček srdce, který je schopen milovat a snít, a který by v případě rozhřešení dokázal vyléčit a obsáhnout celý jeho nemocný zbytek. Je mi sedmadvacet let.

   Jediným opravdu blízkým člověkem, s nímž si můžu otevřeně promluvit a na chvíli si odpočinout od řečí, vedených v konvenci, je Josef  Sokol, kterému nikdy neříkám Pepo, a který se živí módní fotografií. S Josefem jsme se potkali v baru, který byl mezi našima dvěma vysokýma školama a kam studenti z obou chodili na kafe, pivo, na oběd. Seznámila nás kamarádka, oba jsme chodili do prváku. Naše seznámení skončilo okázale, bohémsky a trochu nabubřele, kdy jsme začali o někom z oboru jednoho z nás – nevím už, jestli to byl Bresson nebo Baudelaire, Capa nebo Céline, Saudek nebo Sova – a pokračovali přes holky, sex a lásku až k tématu smrti, v mysli carpe diem a v ruce skleničky já rumu, on zásadně vodky. Dnes už ani jeden neslavíme a pijeme většinou čaj, protože nám je úplně ukradené, co nám protéká hrdlem, a čaj je alespoň zdravý.

   Už dlouho si říkám, že Josef je jako postava fotografa Thomase z Antonioniho Zvětšeniny. Jen poslední tři roky jsou spíše jako nevymyšlený a nenatočený druhý díl filmu, kde se hlavní hrdina rozhodne žít svědomitý a pravidelný život manžele a otce rodiny. Nejde to moc dobře a hladce, výsledek je rozporuplný. Ale Josef jede dál a svazuje a kastruje svou duši, aby to dokázal. To je náš rozdíl; on zatíná zuby, potlačuje bolest a prázdnotu, páchá sobě a ostatním velké bolesti, ale kráčí dál a připomíná obří stvůru nad městem, která i s nejčistším úmyslem každým nakročením ničí a boří. Ale jde dál se slepou vírou, že se jednou naučí třeba jen zlehka našlapovat, že bude chodit po jednom prstíku a mezi ložisky bolesti a trápení zkrátka prokličkuje. Já oproti němu hloupě vzpomínám na vidinu ztraceného ráje a motám se dokola ve stále stejných kruzích, zatímco on se žene vpřed. Uvědomuju si však svou současnou povahu a stav svého bytí, a radši se uzavírám do sebe s určitou útěchou, že možná žiju v prázdnotě, ale je to prostě mé dnes autentické rozpoložení a jen v jeho skrytu můžu přežívat a neublížit. Jen kdybych věděl, že dělám správně, že tím přežíváním a popřením lidství se vlastně nedopouštím mnohem většího přečinu, než je suma bolesti, kterou způsobil Josef všem lidem za všechen čas, který zatím měl.

 

II.

 

   Dnes v noci mě uchvacuje jeden z těch pocitů, důvěrně známých všem zhýralcům. Pocit vnitřního chvění, který ale zároveň jistě nevychází zevnitř. Zvláštní postavení hvězd, behemot v ascendentu leviatana, něco takového. Proto po několika dnech samoty ve svém bytě se zataženými závěsy vytahuju mobil z kredence a volám Josefovi. Cítí to taky.

   Jdeme pít, jako vždycky, do ukrytého baru v Holešovicích, v potemnělém sklepě bez oken a bez světlíků. A pijeme jako Rus ve vánici; v teple a suchu a ve tmě, ale stejně jako by nás obestírala jenom zima a vítr. Ani moc nemluvíme, není to třeba a oba to dobře víme.

   Pijeme rum a vodku a o půlnoci platíme a odcházíme na poslední tramvaj.

   Ve voze jako obvykle profukuje a v sedadlech spí převážně bezdomovci. Sedneme se a díváme se z okna na probíhající noční město. Projedeme asi třemi zastávkami a najednou vidíme…cože…cože…

   …vidíme jak chlápek skočí po holce. Drobná holka, pěkná, vypadá docela zvláštně. A on jí vrazí jednu ránu hřbetem ruky do tváře. A druhou do břicha, zaťatou.

   S Josefem se beze slova zvedáme, úplně cítím, jak se naše tuhá, zamrzlá krev rozehřívá a během vteřin dosahuje varu. Už jsme se společně několikrát rvali, jsme docela sehraní. Já ho chytnu za rameno a škubnu, on se otočí a Josef mu vpálí klouby prstů rovnou ránu do nosu. Chlápek se zapotácí. Chytám ho mezi lopatkami a za temeno a švihnu s ním dopředu, přes nasatavenou nohu. Chlápek padá k zemi, tramvaj zastavuje, lidi kolem civí a je všeobecný rozruch. Vyskakujeme s holkou z vozu.

        Díky, fakt jste mě zachránili. To bylo neuvěřitelný, říká a vypadá fakt zvláštně.

        No, co říct… oba nevíme…

        Nejsem totiž vůbec z týhle země, víte.

        Á, cizinka, začínám se chytat na nastolené téma, Josef přikyvuje.

        Ne, kdepak. Vůbec nejsem z týhle planety. Jsem skutečná cizinka, povídá.

   Tak jsme narazili na magorku, to se teda povedlo. Josef kroutí hlavou. Pak se nám ale otevřela, a to doslova. Skutečně byla cizinka. Nabídla nám, jestli se nechceme podívat po vesmíru, prostě někam jinam.

   Podívali jsme se na sebe s Josefem. Promluvil:

        Prostě někam jinam se mi zdá dost dobrý, řekl. 


16 názorů

m11
01. 06. 2009
Dát tip
t

zmáknutý vyprávění, líbí se mi ten mix civilního a ujetýho.. zároveň to zní hodně autenticky..* no nic tipec..

Levi
08. 03. 2009
Dát tip
děkuji, slečno m. na zvětšeninu pod nebem si taky moc dobře vzpomínám... :-)

macecha
05. 03. 2009
Dát tip
zajímavé počtení ...***

nu což, škoda... půjdu teda spát a uvidím... třeba potkám ve snu svý vlastní dveře :o)

Levi
05. 03. 2009
Dát tip
moc vám všem děkuji za kritiky! pro OffTheLip jen teda dodám, že ten bar v holešovicích skutečně existuje, a dokonce se jmenuje (pravděpodobně náhodou) podle příjmení jednoho z nejvýznamnějších českých básníků dvacátého století... holešovičáci už jistě tuší... a pro mořského koníka, že pokračování nejspíš nebude, ten děj vychází ze snu, a to já si nemůžu diktovat... každopádně možnost, že na to někdy ve spánku navážu, se nedá úplně zavrhnout. ale nevím, no. :-) ještě jednou děkuji!

jejdavilda
05. 03. 2009
Dát tip
jo, dobré*

Janina6
04. 03. 2009
Dát tip
Tohle je opravdu dost dobré... Doufám, že si všimnou i náročnější čtenáři.*

OffTheLip
04. 03. 2009
Dát tip
no atmosféra toho baru přímo geniální. něco takového vybudovat tady---

a bude aj pokračování?

hanaot
04. 03. 2009
Dát tip
ty jo.. ..tak jsem se zabrala do té situace, že mi automaticky přišlo, že na konci slova "dost dobrý" kurzívou, jsou odkaz, kterým se dostanu NĚKAM JINAM

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru