Vážení cestující

17:50 doběhla jsem na nádraží a uslyšela zvuk odjíždějícího vlaku - ať to není můj. Probíhám halou a kouknu na tabuli s odjezdy. Ještě bliká 17:50 - 5.kolej, ale na nástupišti už můžu jen vlaku zamávat. Mizí za zatáčkou.

Jezdím lokálním vláčkem z jedné vesnice do města. Lokální vláček je vláček, kde jste všichni jedna rodina. A hlavně je to vláček, kde nic není problém!

Ono to všechno už začíná ale koupí jízdenky na našem vesnickém nádraží. Když nemají zpátky na zpáteční jízdenku (1000,-Kč je prostě pořád velká částka, i když za nejlevnější jízdenku do města platíte 32 Kč, a do Prahy je to za 200 Kč), tak prostě jim dlužíte. A až přijedete – máte přece zpáteční jízdenku. Tak jim to dáte…

A když se náhodou spletete a koupíte si lístek někam jinam? Protože při povídání se nějak všechno zamluví…Nejdřív se ve vlaku dozvíte. „Á, vy jedete na západ – tam nestavíme, projíždíme.“ Zhrozíte se, ale pak uklidníte. „Stejně potřebuju na hlavní.“ „Ale jízdenku máte na západ!“ „Co s tím, to mám doplatit?“ „Ne, pozvete mě na oběd.“

Jen pro srovnání. Jednou jsem musela 4- krát přestupovat, a už druhý vlak mi kvůli zpoždění předchozího ujel. Musela jsem improvizovat, hledat jiné nejlepší spojení, abych se ještě ten den dostala na místo určení. A netrávila noc ve vlaku nebo na nádraží. Tak jsem se dostala do jakéhosi EC nebo IC. Průvodčí navrhl pokutu, že nemám příplatek, nebo si na další stanici vystoupit. A já se modlila, aby vlak měl tu další zastávku až tam, kde potřebuju vystoupit. Tehdy mi štěstí přálo.

Lokální vlak je prostě lokální vlak. Průvodčí kontrolují nejen lístky, ale přehazují výhybky, volají z jedné stanice na trati do té cílové. Sedí mezi cestujícími, na děti jsou milí a dávají jim speciální jízdenky, s ženami flirtují, a pro muže mají informace o fotbalu i autech. Naši průvodčí jsou prostě usměvaví, veselí, zlepší náladu a vše berou tak nějak v pohodě.

"Jede někdo do....?" A vyjmenují 4 zastávky ze 6, které jsou na cestě. "Ne? Nestavíme. Projíždíme."

Tak se někdy stane, že vlak projede zastávku, na které stojí lidé. Ale žádný problém. Zastaví, zacouvá. Jednou takhle couval pro jednu starší paní. "Tak pojďte." Paní jen mávla holí: "Já jedu na opačnou stranu."

Ale necouvá se zpátky jen pro lidi. Jedna paní si na nástupní stanici zapomněla kabát. Tak se couvala jedna stanice zpátky. Žádný problém, prostě se vrátíme. Proběh strojvůdce vlakem na druhou stranu vagónu. Průvodčí zůstal nechápavě stát na nádraží. Právě telefonoval do další stanice, že jedeme. Nevím ale, jestli tehdy řekl po pravdě kam.

Z nějakého zpoždění se hlava nestřílí. Lokální vláček znamená, že se prostě na všechny spoje okolo čeká. Už na nádraží vám řeknou po pravdě, že ten další vlak, do kterého potřebujete přestoupit asi nestihnete. „To víte, jste na dráze. Tam vám nikdo nic nezaručí.“ Zato vám udělají kafe a pozvou na kus řeči, nebo čaj, pokud jste promrzlí a aspoň trochu přátelští. Na nějaké nadávání se totiž u nás nehraje.

A když už žádné zpoždění není, tak se o něm aspoň vtipkuje. „Zpoždění 20 minut“…. „Nějaký vlak u České Třebové“… „Prý tam i někoho přejeli“…. „Ale to je tak týden“…. Vychází postupně od průvodčího, který se opravdu baví. Jen jedni manželé nepochopili, a tam musí vysvětlovat: „Že tentokrát by se mělo opravdu přijet včas. Ale to víte, jsme na dráze.“

Když vlak prostě nejede, tak nejede. Poruchy vlaků se stávají obvykle v zimě. Někdy ovšem i v parném létě. Ale vždycky, když se vám to vůbec nehodí. Vždy cestou z práce nebo ze školy (nezažila jsem to naopak). Zůstanete stát na trati. Jó, vyšlou lokomotivu. Tak za hodinu. Za půl hodiny je tady… Tak jdete pěšky. Nebo voláte známým s autem. Nebo čekáte.

Jedna situace neměla blízko k panice. Vlak se rozbil, a strojvůdce se ptal lidí, kde jsme. Pak vyšlo najevo, že si jen nevšiml čísla na předchozím mezníku, tak průvodčí šel pěšky po kolejích zpátky. Nebyl signál vysílačky ani mobilů. My stáli v rychlíku na trati, z jedné strany řeka, z druhé skála, a přemýšleli, jestli si někdo všimne, že jsme nedorazili do stanice. A nevyšlou proti nám vlak…

A přitom jsem si poslechla historku o jednom sebevrahovi, co chtěl skočit z mostu. Pod vlak. Vlaky nesměly vjíždět ani vyjíždět do stanice. Pod mostem stáli nešťastní cestující z vlaku a přemlouvali. Ti hodně netrpěliví: „Tak skoč už!“ Ale vše dobře dopadlo.

Teď bylo ale 18:51, stála jsem na „městském“ nádraží, v hale bez laviček. Aby si zde neustlali bezdomovci. „Nádražní restaurace“ je prostě pajzl s alkoholem, smradem, dýmem, a podivnými individui a  „nádražní čekárna“ je vlastně to samé. Tedy bez toho kouře. Ale ta individua, co si mluví sama pro sebe, chtějí peníze, cigarety… ta mě odrazovala od všeho.

Tak jsem si koupila v automatu kafe za 12,- a sušenku za 10,-. A protože automat na časopisy ještě není, přemýšlela jsem, jak se zabavit. A začala hledat spojení. Po staru… Bez internetu, informací… Na mapě našla číslo trati, a pak jen otáčela válcemi a hledala. Tak v kolik bych byla v Praze, jestli vůbec dneska… Koukala jsem na zastávky, jména obcí a říkala si, ta naše republika je ale malá. Kudy jsem to jezdila do Brna, přes co do Berouna… Aha, tady je trať, kde ukradli koleje, tady jede jen náhradní autobusová doprava (už 15 let). A tady se musí čekat na výměnu lokomotivy – trať je elektrifikovaná…

Bylo to bláznovství. Měla jsem si radši držet kabelku, a připravit si pepřový sprej… Ale tímhle mi to čekání rychle uteklo. Za chvíli přijel nějaký vlak, prošli lidé, a můj vlak přistavili 20 minut před odjezdem. Podle jízdního řádu. Nu ovšem.

 Vážení cestující, omlouváme se vám za zpoždění. České Dráhy vám přejí šťastnou cestu.