Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

"VĚCI MEZI NEBEM A ZEMÍ"

16. 03. 2009
12
24
4173
Autor
macecha

Marně přemýšlím, zda máme každý z nás předurčen osud již při narození, či ke všemu, co se nám děje, přispíváme sami. Jsou věci mezi nebem a zemí, které asi nikdy zcela nepochopíme ......



     Měla jsem o jedenáct let mladšího bratra Jana a protože otec od nás odešel, když měl bráška dva roky, vpodstatě jsem ho vychovávala já, protože máma byla jednak v práci a jednak měla jiné zájmy, než starat se o své děti. Je to kruté, bohužel to tak bylo. Janek měl kamaráda, kterého také vychovávala jen matka a neměla na něho mnoho času. Ze školy chodil většinou hned k nám a s bratrem trávili vlastně veškerý svůj volný čas. Byli prostě přátelé, jak se říká, "na život a na smrt."

     Když jim bylo osmnáct, rozhodli se, že založí tradici"Oslavy jara," což znamenalo, že vždy 21. března odjedou na Rusavu, do jejich oblíbené lokality, kam jezdívali na čundr. Pronajmou si pokoj v rekreační chatě a celý týden se budou jenom bavit. Samozřejmě na to potřebovali peníze a tak se domluvili, že každý měsíc ze svého platu dají něco do společné pokladničky, aby to potom mohli řádně "roztočit." A tak se také stalo.

     Každým rokem jaro oslavili a to i tehdy, když už byli oba ženatí a měli děti. Jezdili tam sami a manželky jim to nerozmlouvaly, věděly, že by to bylo zbytečné.Po celý rok se chovali jako vzorní manželé i tátové, takže jim tuto kratochvíli tolerovaly.

     Nevím, kterého z nich to napadlo, ale asi oba. Odchováni četbou indiánek, rozhodli se, po vzoru svých indiánských bratří, že své životy spojí vlastní krví. Učinili tak již při první oslavě jara, když ještě byli svobodní. Za svitu měsíce a záře ohně si každý z nich nařízl ruku na zápěstí a když začala téci krev, přiložili ruce k sobě tak, aby se krev spojila. Slavnostně si přísahali, že spolu budou kamarádit, že jeden druhého nikdy neopustí a že spolu i zemřou.

     "Takové klukovské řeči," říkala jsem si, když mi to vyprávěli a docela jsem se za to na oba zlobila. "O některých věcech se nemá žertovat." "My také nežertujeme, sestřičko, my to myslíme smrtelně vážně," řekl mi tenkrát ten mladý chlapec. Časem jsem na to zapoměla, dnes si ovšem jeho slova připomínám velmi často, možná proto, že jsem již zůstala úplně sama.

     Celá léta žili stále vedle sebe, když se oženili, jejich rodiny se stýkaly, jejich oslavy jara pokračovaly. Po revoluci spolu dokonce začali podnikat a docela se jim dařilo. Bratr si konečně mohl dovolit koupit vysněný zahraniční vůz. Sice na splátky, ale byl na něho náležitě hrdý. S přítelem podnikali v dopravě, jezdit uměli oba velmi dobře a oba milovali rychlá auta.

     Bylo 18.prosince 1991. Shodou okolností byl bratrův přítel pracovně v Itálii, ale protože se blížily vánoce, přijel domů. Potřebovali někde v klidu projednat určité záležitosti, které se týkaly jejich podnikání, rozhodli se tedy, že si zajdou na oběd do své oblíbené restaurace. Dali si spolu dobré jídlo, něco málo i vypili, i bratr, přestože věděl, že bude řídit. Dával si pozor, aby to nepřehnal. Sezení se protáhlo až do zavírací hodiny, měl tedy za to, že může řídit bez obav.

     Ten den bylo takové náledí, že i chodci měli co dělat, aby se udrželi na nohou.

     Bylo 23,00 hodin, když se číšník rozhodl zavřít restauraci. Poprosil bratra, zda by ho nevzal autem dolů do města. Samozřejmě to nebyl žádný problém. A tak se usadili do auta, bratr na místo řidiče, vedle něho si sedl číšník a bratrův přítel se posadil na zadní sedadlo. Vtom si číšník uvědomil, že zapoměl zapnout alarm a tak vystoupil a vrátil se zpět do restaurace. Proto si bratrův kamarád přesedl na sedalo spolujezdce, aby si mohli lépe povídat. Číšník se tedy, po návratu z restaurace, usadil vzadu.

      A v tuto chvíli si myslím, že se začala plnit přísaha, kterou si před 13 lety tak neuváženě dali.

      Bratr miloval rychlou jízdu a snad i pod vlivem toho, že chtěl předvézt co jeho vůz umí a také možná proto, že měl i něco málo vypito, jel hodně rychle. Jízdu z kopce zvládl, ale na křižovatce, kde musel odbočovat do prava, aby se dostal  na hlavní, zřejmě příliš brzdil a dostal smyk. Auto se nekontrolovatelně roztočilo na vozovce, nedalo se ovládat a když se objevil stěhovací vůz, který jel po hlavní, bylo jasné, že je zle. Následoval náraz!

                                                                                   "OSUD" se naplnil.

     Bratrovi při nárazu prasklo srdce, jeho příteli kus odtržené karoserie, který proletěl předním sklem, oddělil hlavu od těla. Oba na místě zemřeli. Bylo jim 32 let.
Číšník na zadním sedadle přežil s mnoha těžkými zraněními.

     Sedm let mi trvalo, než jsem za pomoci psychologa pochopila, že to není moje chyba. Stále jsem si vyčítala, že jsem s ním nebyla, že jsem ho nedokázala ochránit, že jsem se s ním nemohla ani rozloučit. Pomohla jsem vychovat jeho dvě děti a mnohokrát jsem si vzpoměla na jeho slova, která mi řekl, když jsem mu domlouvala, aby byl opatrný při svých jízdách. "Andulko, já vím, že kdyby se mi něco stalo, že se mi o děcka postaráš." Jako by již tenkrát věděl, že své děti nevychová.

24 názorů

macecha
30. 03. 2009
Dát tip
Bíšo - děkuji

Bíša
27. 03. 2009
Dát tip
Dobrá úvaha...

macecha
26. 03. 2009
Dát tip
Robinie - děkuji za hezkou zprávičku a tady za tip.

Robinia
26. 03. 2009
Dát tip
*

macecha
18. 03. 2009
Dát tip
Wronski- děkuji a vím, že je mnoho takto nešťastných. Cítím s nimi a je mi jich všech opravdu moc líto. Zlávště pak, pokud své blízké milovali.

macecha
18. 03. 2009
Dát tip
Johann, veľmi ďakujem za Tvoje slová, pomáhajú mi. Vieš, tohto brata som milovala, veď bol odo mňa o toľko rokov mladší, mati, ta mala iné zájmy,ocko tiež a tak som od mladi musela robiť doma vše, čo robí matka.Nakoniec , na iný pohľad, nebolo to na škodu, aspoň som vždy bola dobrá hospodyňa. Tohto brata dala mati k cudzej ženě, keď mu boli dva roky,aby sa nemusela starať a tak ja zo starším bratom sme sa za ním vydali a až z Čiech sme ho doviezli zpeť domov. Bolo mi trinácť rokov a vtedy som mame povedala, že ak si ho nenechá doma, už ju nikdy nebudem znať. Nechala si ho, no len preto, aby ju ľudia nepomlúvali, o tom som presvedčená, přetože veškerú opateru nechala na mňa. Preto bolo pre mňa tak ťažké smíriť sa s jeho smrťou. Bol ako moje dieťa, naviac pekný chlap, aj povahu mal dobrú. Je fakt, že ten alkohol občas vypil a to sa mu možná v tu osudnú chvíľu nevyplatilo, ale nemal ani jednu promile, bol to , podľa mňa osud, nech si hovorí kto chce, čo chce. Hlavne to, ze zomreli i s kamarátom a to v jednu chvíľu len vďaka tomu, že on si presedol k nemu dopredu. Keby zostal vzadu, možno by sa to vobec nestalo. Modlím sa za svoji troch bratrov, lebo umreli všeci eště dosť mladí, to mi pomáha vyrovnať sa s tým, no zo začiatku to naozaj nebolo ľahké. Prepáč, že ťa nútim čítať také dlhé veci :-) Veľmi ďakujem.

Wronski
18. 03. 2009
Dát tip
smutná historie, ale věř, že v tom nejsi sama. *

Macecha...najprv keď som otvoril túto stránku som hneď klikol na zelenú šípku (dozadu)zo zásady, že poviedky nemám rád, že ich nečítam, ale niečo v podvedomí mi hovorilo ...to predsa Haničke neurobíš...a hneď som vzápäti stlačil druhú zelenú šípku (dopredu) hovoriac si však to nie je až také dlhé. Ako keby niečo v podvedomí ma nútilo prečitať si tieto riadky..Príbeh plný (bohužial) reality...ktorý nakoniec vytláčal malé slzičky pod viečka a to som nepoznal ani jedného s aktérov tohto príbehu. Je mi ľuto, že si musela niečo podobné prežiť...aj keď sa hovorí, že čas to zahojí...s obdobným osudom sa človek len ťažško vyrovnáva...vždy to bolí pri spomienke...a kto hovorí, že čas to vylieči - klame a ver mi viem, čo hovorím...nikdy to čas nezahojí, ale človek musí ísť ďalej...nie kvôli sebe, ale kvôli tým čo sú v jeho blízkosti...pre svoje deti, priateľov a známich...Z psychologického pohľadu je pozitívom, to že si dokázala o tom hovoriť, resp. písať...To že si to napísala veľmi citovo...nebudem hovoriť....lebo je to poznačené osobnou zanietenosťou....čo je normálne. Jednoznačne dávam tip...a prajem Ti aby si nikdy nemusela niečo podobné znovu zažiť, aj keď smrť je reálnou súčasťou života a je to jediná istota nášho bytia...preto ju musíme akceptovať. Aj keď viem že sa veľmi ťažko akceptuje v prípade mladého človeka...Mnohokrát si hovoríme, prečo to Boh dopustil...ako môže existovať, keď sa niečo také stalo. Na vyrovnanie s takouto situáciou snáď pomôže si uvädomiť, že človek je na svet poslaný, aby pochopil svoje poslanie a nakoniec ho aj vykonal...čím skôr človek pochopí a vykoná...môže odísť do krajina pokoja...do dimenzie, kde niet bolestí a útrap... toto vedomie mi pomáha vyrovnať sa so smrťou mladých ľudí.... a taktiež láska...lebo v knihe kníh sa hovorí, že láska nevypína, nie je zištná...preto kto miluje dokáže sa vzdať pre dobro druhého jeho samémo...a čo môže byť lepšie a byť v priestore bez súženia... tí čo zomierajú...zostávajú s nami len v inom fyzikálnom usporiadaní...z hmoty bezvýznamného a slabého tela prechádzajú do bezhmotnej dokonalosti...len my, ako nedokonalá hmota si nevieme uvädomiť ich prítomnosť..

macecha
17. 03. 2009
Dát tip
hanaot - upřímná pokora - to je to, co bych se chtěla naučit. Ještě stále to neumím. A u těch, kteří to zvládli, u těch to obdivuji. Dobré skutky, to je přirozené, ale je fakt, že někdy jsou potrestané. To se potom pokora velmi těžce učí. Děkuji.

hanaot
17. 03. 2009
Dát tip
všichni jsme zapsáni v knize paměti.. i náš osud.. nicméně.. "tšuva, modlitba a cedaka neblahý ortel odvracejí.." Takže - návrat k podstatě, upřímná pokora a dobré skutky.. Ne každý to zvládne.. Můj syn to nezvládl..

macecha
17. 03. 2009
Dát tip
TheDave - akceptuji Tvůj názor. V tom příběhu není nic vymyšleno a je to napsáno tak, jak jsem to cítila. Blíží se 21.březen a tak vzpomínám a přemýšlím o tom všem, jak to bylo a jak to mohlo být. A to s tím alkoholem, máš pravdu. Sedm let jsem se nemohla vyrovnat se smrtí svého bratra, kterého jsem měla moc ráda a strašně mi chyběl. Byl jako moje dítě. To se snad dá pochopit. A co se týká manželek, to by ses divil, co všechno dovedou vyčítat. Pokud jsi ženatý a máš ženu, která je tolerantní, tak za to opravdu poděkuj, protože takových žen je velmi málo. Ona totiž ta jejich pařba trvala vždy celý týden a buď si jist, že tam nebyli sami. Jejich manželky to radši nezkoumaly, proto jsem je obdivovala. Přes všechny chyby, které bratr měl, moc jsem ho milovala. Byl to můj nejmladší bratříček a on neměl nikoho jiného, než mne. Byli jsme na sobě hodně psychicky vázáni. Díky za komentář. Oldjerry - je fakt, že někdy na nás přijdou zlé chvíle. A já musím přiznat, že sice žiju, někdy mám i z něčeho radost, ale moc toho není. Nějak jsem ztratila smysl života a kdyby tenkrát nebylo starosti o ty jeho děti, nevím vůbec, zda bych to zvládla. Dnes jsem sama a dalo by se říci, že se ke mně nikdo nehlásí. Jsou roztroušeni po světě, ale i blízko, ale každý má svých starostí dost a pokud si sami nevzpomenou, nepřipomínám se.Stále čekám na něco, co nepřichází a to je asi moje chyba a proto jsem sama. Nedokážu se lidem moc přiblížit. Vlastně od nich ani nic neočekávám, jen to občas zabolí. Díky za komentář.

Oldjerry
17. 03. 2009
Dát tip
Mám rád život, ale je fakt, že někdy stojí za hovno. I když se mne to netýká - je mi z toho smutno i bez té alegorie...

TheDave
17. 03. 2009
Dát tip
Poměrně zvláštní a pozdní případ duševní pornografie. Není to úvaha o předurčenosti, je to vylíčení určité životní situace, která sice sama o sobě může vést k zamyšlení, ale to asi stejně jako kterákoliv jiná podobná historka u piva. Po slohové stránce je to pěkné, opravdu to docela vtáhne, především však díky stručnosti a poměrně rychlému spádu. Minimálně bych ještě v rámci tohoto dojmu osekal souvětí na kratší věty a například bych určitě nepsal "23:00", ale opsal bych to slovy. Ovšem, v tomto případě je forma relativně nepodstatná... Zpátky k obsahu, třeba mi přijde nesmyslné, aby manželky svým mužům vyčítaly jednu malou kalbu s roční periodou, která je navíc jejich dlouholetou tradicí. Co se týče indiánské přísahy...přesevšechno, lepší zemřít skutečně pospolu, smrt je totiž špatná jen vzhledem k pozůstalým. A to auto... Pokud budu chlastat a následně sednu za volant, jsem idiot a je dobře, že jsem sebou nevzal víc lidí. Na pochopení něčeho takového je sedm let trochu mnoho.

macecha
17. 03. 2009
Dát tip
Jiří -ano, zůstanou tam navždy. Díky za komentář.

nostalgik
17. 03. 2009
Dát tip
Jsou scénáře, které píše život a diktuje osud. My je prožíváme a zaznamenáváme je. Lze se jim vyhnout? Snad tomu záznamu, prožití nikoli. I tak zůstanou trvale zaznamenány v našem nitru.

macecha
17. 03. 2009
Dát tip
daddy - díky aleši - už jsem se smířila, ale zároveň mě to učinilo nějak tvrdou k neštěstí druhých. Jako kdybych ztratila cit. Diano - myslím si totéž co Ty. Je nám určitě něco při narození souzeno, ale máme i možnost, pokud o to bojujeme a vážíme si sami sebe, aspoň něco změnit ve svůj prospěch, i když, všechno asi ne. To, abychom na to nebyli sami, to je velmi důležité, ale jistým skutečnostem to stejně nezabrání.

Diana
17. 03. 2009
Dát tip
Přečetla jsem jedním dechem.Moc dobře a poutavě napsáno**** S tím osudem to bude trochu složitější. To, jací jsme a v jaké době žijeme, naši budoucnost do jisté míry předurčuje. Osobně si myslím, že osud je dán celou řadou skutečností - objektivních i subjektivních - ale jen rámcově. Věřím, že v tomto rámci můžeme se svým životem ještě hodně udělat. A také věřím, jak už víš, že na to nejsme sami :-)))

nemusíme vždycky pochopit smysl věcí...jen je umět přijmout...

daddy
17. 03. 2009
Dát tip
* výpověď

macecha
16. 03. 2009
Dát tip
Háber - prečítam a ďakujem za komentár Adriano - děkuji za návštěvu a tip Tangens_Omega36- Chvalčov znám, je tam krásně, jezdila jsem tam na školení. Co se týká toho příběhu, bylo tam dost záhad, pořád nemohu pochopit, kde se tam vzal stěhovák v noci, bylo také hrozné, když jsme zjistili, že bráchovi někdo ukradl kufřík, kde byla docela velká hotovost a někdo mu stáhl z krku zlatý řetěz. Je to už skoro osmnáct let. Radši na to nemyslím, zemřeli mi ještě dva bráchové na rakovinu. Je záhadou, že já, která jsem byla nejvíce nemocná, jsem ještě tu. Asi, abych se mohla starat o svoji matku, která má dnes 82 roků. Otec také ještě žije, je mu 84. Co na to říci?

Háber
16. 03. 2009
Dát tip
Adriana - žiadne zvláštne odhalenie nie je možné, ak samotné bytie nie je dôkazom tohto odhalenia*

Smutný příběh, leč mnohdy pravdivý a krutý, ale osud? Já nevím, jejich krásná záliba ve vítání jara i jejich pokrevní bratrství přece nemusí znamenat, že musejí umřít zaráz a ještě tragicky. Lidská nerozvážnost často stojí u zrodu takových událostí. Každopádně, ačkoliv bylo jednoduché dohlédnout konec, vtáhlo mne to do sebe a dočetla jsem.

Háber
16. 03. 2009
Dát tip
viď moja*29*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru