Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vyprávění o nabodávání kojenců na ty flinty

17. 03. 2009
8
10
1989
Autor
DaNdÝ

Příběh podle skutečné události! Naposled, když jsem tohle prohlášení slyšel, jednalo se o seriál, ve kterém detektivka řeší případy za pomoci duchů obětí. Takže mě zde šlo spíše o postihnutí atmosféry příběhu, který mi byl vyprávěn, než o vylíčení oné snad reálné události.


„Von můj děda totiž bojoval v tý třicetiletý válce v Itálii,“ začala vyprávět má teta.

„Ale vždyť to je blbost, Maruš!“ rozkřikl se strýc a dolil nám všem třem vodku. Dneska se tu pobleju. Vostuda zas po celý rodině. Ach jo. „Nemoch bojovat v třicetiletý, protože ta byla někdy… no prostě dávno! Tvůj děda bojoval v první světový.“

Strýc dořval, chvíli bylo ticho. Jen jsem smutně koukal na svou vrchovatou sklenici. „A on byl tedy Rumun?“ zeptal jsem se, protože z takového ticha začnou rychle bolet uši. Teta přikývla. „A na čí straně v první světový bojovali Rumuni?“ zeptal jsem se strýce, abych mu dal možnost vyniknout.

Nadechl se a jeho tvář ještě víc zbrunátněla. „No já nevím, tam to bylo celý takový zašmodrchaný. No nevím prostě.“ Zase chybka. Vrátil jsem se pohledem ke sklenici.

„No dobře, Pavlí, tak to byla teda ta první světová no,“ promluvila zas teta konejšivě ke strýci. „Vždyť jsem tenkrát byla taky sedmiletá cácora, už si to pořádně nepamatuju. Ani nevím, co z toho všeho, co děda povídal, byla pravda, nebo co jsem si pak sama vyfantazírovala. Ale co si pamatuju moc dobře, že dycky když nám jeden z těhle svých příběhů děda dopověděl, rozbrečel se.“

 

Náš rozkaz už nemohl být jasnější. Všechny ve vesnici postřílet, pak to tam spálit. Proč? Ale na to my jsme se neptali, Maruško. Tak to prostě bylo…

Víš, ta ženská vyšla před svoji chalupu a měla ruce nad hlavou. Byla taková přičmoudlá jako všechny Italky, ale docela mi připomínala tvoji babičku. Měla i takovou podobnou zástěru jako tvoje babička, modře proužkovanou, a jak zvedala ruce nad hlavu, tak ta zástěra se jí povytáhla až nad kolena.

Kdybych ještě chvilinku čekal, už bych to nedokázal. Zmáčkl jsem to a napálil do ní. Nevím, esli jsem si flintu nějak blbě naládoval, nebo jsem měl zrovna vadnou patronu, to se někdy stane. Prostě vystřelilo to jen takovej bordel a místo, aby to tu ženskou provrtalo, tak jak má, jen jí to očadilo obličej.

Byla to hrůza, oči a všechno měla pryč. A pořád tam tak stála v tý svý proužkovaný blůze a třásla těma zvednutýma rukama. Vůbec se za ten obličej nechytla, jako by se bála, že se jí pod prstama dočista rozpadne.  Zpoza pasu jsem vytáhl bajonet a rozeběhl se k chalupě. Celej jsem jí ho vrazil do břicha a hned zas vytách. Tu její zástěru v mžiku zamazala krev. Radši jsem do ní bodnul ještě třikrát, než se ty její ruce konečně přestaly třást.

Klekl jsem si a šrouboval bajonet na flintu. Až teď mi z tý řachy přestalo zvonit v uších. A já jsem slyšel, jak v chalupě bečí děcko.

Bylo mi nad slunko jasný, co musím. Radši jsem vůbec nepřemejšlel, prostě jsem se zvedl a šel do chalupy. Ale víš, holčičko, ono to tak úplně nejde zachovat si prázdnou palici. Viděl jsem tam uvnitř na stole krajáč na mlíko, i když teď v něm musela být voda, protože určitě kozu už dávno porazili. Vedle malovaná miska se lžící. A pak ta kolíbka naproti dveřím. Víš, ještě se houpala. Snad se k děcku mamina nakláněla a dlaní mu tiskla pusinu, aby křik vojáky nepřilákal. To dělala ještě sotva před dvěma minutama a teď tam ležela na zápraží s ustřelenou tváří.

A už to bylo, holka. Kolena se mi klepaly jak sulc, flintu jsem sotva držel v rukou. Nejdřív jsem myslel, že ani k tý kolíbce nedojdu.

Byl v ní takovej malej cvalík, zvláštní vidět něco buclatýho v tý době.  Měl tvářičky úplně zčervenalý od pláče, celej zachumlanej v takovým šedivým hadru, ale čistým, matka se o něj postarat asi uměla. A já toho tvorečka měl umlátit pažbou, nebo shodit na zem a udupat?

Dneska už vím, že příčinou tohodle mýho blbýho dumání, byl dopis, co mi tvoje babička poslala dvě neděle před tím. Psala mi v něm, že se Andulka, tedy tvoje mamka, narodila zdravoučká jak květinka a obě se tam teď na mě těší, až se vrátím z vojny a dám jim pusu. Pamatuj si, Maruško, až budeš mít ty jinocha na vojně, nikdy mu takový věci nepiš. Změkne jako máslo. Přesně jako já.

Do chalupy nakoukla fousatá hlava mého kamaráda a on zvolal: „Co to tam vříská? Skonči to tu, ať můžem jít!“

Byl zadýchanej, jak by ho honila stovka rarachů. Asi si prošel vlastním očistcem a já mu teď ještě kydal víc.

„Nemůžu,“ řekl jsem prostě. Nemohl jsem mu povědět proč, o tom se chlapi nebaví.

„Co to žvástáš, že ne? Rozkaz je rozkaz! Jsme parťáci, jestli to tu nevyčistíme a někdo na to přijde, čeká nás kulka oba!“

„To přece vím všechno, ale prostě to nejde no.“ Rázně si pro mě došel, vzal mě za loket a odtáhl před chalupu. Čekal jsem, že mi jednu flákne, ale jen mě opřel o stěnu a já se na vrávorajících nohách svezl vedle mrtvé matky.

Děcko dál bečelo a pak už ne. Nebyl tam žádnej přechod, třeba jako když na tancovačce dohrává kapela. Prostě najednou se to utlo. Nevím, co to ve mně bylo, že jsem se musel naklonit přes roh a nakouknout.

A děcko přímo proti mým očím nabodnutý na kamarádově bajonetu. Přehodil přes tělíčko ten šedivej hadr, takže byly vidět jen ty nožky a ručinky svěšený jak packy kroclýho králíka.

Seděl jsem tam a zíral jak opařenej.

„Odpusť,“ řekl kamarád. Ani nevím proč, možná se omlouval spíš napíchnutýmu miminu.

„Já?“ jen jsem zabrblal a dál tak civěl. V chalupě se furt kývala kolíbka. Kamarád donesl děcko ke kopici uprostřed vísky. Holínkou pak tělíčku z bajonetu skopl.

I všichni ostatní tam tahali těla. Mladíčci, co se ještě mrtvol štítili, je napichovali na vidle, nebo háky podobně jako můj kamarád a nesli je nebo táhli, jen aby se mrtvá kůže nedotkla jejich propocených uniforem.

A pak kopic zapálili stejně tak všechny chalupy. Uvnitř jsme našli sotva trochu plesnivý mouky. A tak se vojáci zastavili a s rozkoší do nozder nasávali mastný kouř z hořící hromady těl. A já tam seděl vedle mrtvý ženy bez tváře, jako by to byla tvoje babička, a bučel jsem, ach jak já bučel, Maruško!

 

„Teda někdy nás to už jako děcka i dost srávalo, jak děda furt mlel jen o tom, kde koho zabil,“ skončila teta vyprávění a já do sebe kopnul hanáckou.

„Jako pokračuje to eště těma uzeninama, ale nevím, esli se eště hodí o tom dneska mluvit…“

Strýc nám všem dolil. Byl jsem mu vděčný.


10 názorů

DaNdÝ
23. 03. 2009
Dát tip
no jo už tu došpekulovávám dvoojku, ale tak ta má právě zas úplně jiný podání myslím

DaNdÝ
23. 03. 2009
Dát tip
tak s tou reálností je to jasný, jakože jen ta kostra příběhu a sotva to, i o to mi trochu šlo pohrát si s tím, že jakoby vyprávím reálnej příběh i dyž vůbec reálnej není a vlastně se ani stát nemusel. Ale ta podstata vyvraždění vesníce a nabodnutí dítěte reálná byla, tedy aspoň podle oné tetky. Dík za tip.

DaNdÝ
19. 03. 2009
Dát tip
to mě těší.. díky za tip

Anthemis
18. 03. 2009
Dát tip
Úplně mě mrazí v zádech...

DaNdÝ
18. 03. 2009
Dát tip
děkuji moc, tipů může být rozdáno kolik je libo, tak s nimi vůbec nešetřit... odkaz na ty uzeniny.. ano ten jsem měl vyřknout určitě co nejjasněji páč na to tak nějak navazuje i druhé pokračování vbrzku, a jsem rád za uznání, že to má snad nějakou tu atmosféru reálného vyprávění, o to šlo

Až nečekaně dobré.To s těma uzeninama by se asi dalo nějak v textu vyzvednout, protože jsem tu větu musel číst znovu. A to je právě skvělý konec dobře napsaného příběhu. Někdo by sice mohl říct, že se takové brutality dalo využít efektivněji, ale je to naopak. Cítím z toho originalitu a reálnou škobrtavost skutečného vyprávění, což doplňuje jazyk.Nevím kolik můžu rozdat tipů, ale ikdyby tohle měl být poslední, tak ho máte mít.

raja
17. 03. 2009
Dát tip
Hrůza*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru