Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Strom...

23. 03. 2009
7
11
3900
Autor
naira

Strom…jen a jen můj

 

    Těžko říct kolik z nás, ale určitě dost, má svůj strom. Nebo někdy měl. Jako třeba já. Vzpomínám na ten z dětství.

    Každé prázdniny jsem trávila na chatě u babičky a dědy. Byly to nejhezčí měsíce. I přes to, že jsem měla na ,krku‘ neustále, mou o víc než bych si přála let, mladší sestru. Jinak bylo skoro vše skvělý. Babiččiny buchty a vůbec její vaření.     A nosila nám i svačiny až na kraj lesa, kde jsme si hráli s dětmi z okolí. Hlavně s klukama z příbuzenstva, co měli chatu sice hezký kus lesem, ale o to, to bylo zajímavější a dobrodružnější.

    Ale byly i dny, které jsme museli trávit jen na chatě se zahradou. Třeba když přijížděli pravidelně naši. Kdo se těší na rodiče, kteří jsou přísnější a zajímají je úplně jiný věci než babičku, která neví, jak by nás vykrmila a dědu, který přemýšlí, co by nás ještě naučil, aby se mohl z potěšením handrkovat s babičkou. A pak v zimě se tomu vzpomínání co jsme vyváděli v létě pořádně zasmát. Třeba jak nakrmit mravkolvy mravenci, kterým se kolem naší chaty dařilo. Jak jedněm tak druhým. Jak chytat ryby na víc udic než je povoleno. Jak mastit mariáš a oko a podobné hry, hlavně ty co nejvíc ,čílily‘ babi, co nás to učí… A hlavně jak pajtlovat po cizích zahradách, ale jen lehce, aby to sousedům nedošlo. Možná by ho ani tak nebavilo, kdyby se babi tak nerozčilovala a zároveň špatně zakrývala úsměv.

 

    Ale vlastně jsem chtěla mluvit úplně o něčem jiném. O tom mém stromu. Ořechu. Byl krásně košatý s mohutnými větvemi rostlými s naprostou jistotou. Čím jsem byla větší, dalo mi mnohem míň práce vyhoupnout se do jeho koruny a pak šplhat výš a výš. Děda mi nemusel po čase vůbec pomáhat. A taky jsem dokázala vylézt na něj snad i poslepu. I večer v šeru. Měl úžasný místa k posedům. Vydržela jsem tam celé hodiny. Obzvlášť když jsem trucovala, nebo se pohádala s našima. Nebo chtěla utéct před rozmazlenou mladší sestrou, která nikdy nedokázala vylézt tak vysoko, ani když byla už větší. A když jsem se dostala, až kam to šlo, až úplně nejvýš, naskytnul se mi nádherný  výhled do okolních zahrad a dokonce nejen do okolních zalesněných kopců, ale  i na přehradu v dalekém údolí. Sice jsme to dělala tajně, protože mi to bylo samozřejmě zakázáno, lézt tak moc vysoko, ale o to, to bylo lákavější a navíc když to stálo za to…

 

    Tehdy, když díky revoluci se změnily zákony o pozemcích a babi soud prohrála díky špatné smlouvě, na které stála naše chata, jsem to nesla těžce. Moc těžce, ale asi se nedalo už nic dělat. Nevím? Bylo mi …náct a neměla jsem tušení jak pomoct. Naši koupili jiný pozemek, chatu přestěhovali, ale nikdy to už nebylo a nebude ono.

  

    Jsem vděčná za původní chatu, na které jsme trávila každé prázdniny. Byl to opravdu nejúžasnější čas mého dětství. Nikdy nezapomenu na svého dědu s jeho nekonečnými nápady. A babi, která vždycky věděla, jak nám je zpříjemnit. Ne jen mě a mé sestře, ale i všem z okolí. A respektovali i to, že jsem měla chvíle, kdy jsem utekla na svůj strom. A jsem ráda, že to vysvětlili i našim.

     Byl to jen můj strom. Vyslechl si mnohé přání a touhy. Kolikrát jsem mu povídala příběhy. S dlaněmi na jeho kůře. I tváří a pažemi ho objímajíc, když mi bylo někdy moc smutno.  Kdyby mohl vyprávět… Nebo možná ani radši ne… Ale stejně byl prostě můj. Můj tajný kout a dokázala jsme se o něj podělit jen s dědou, když srážel ořechy.

 

 

    Když někdy navštívím dědu, ve snu, tak jedině na přehradě, u chaty a nebo u toho mého, našeho stromu, který dával každý rok spoustu ořechů.

    Nebo je v tom mém snu malým stromkem, jak všechny kolem a není potřeba na něj lézt. A už vůbec ne tak vysoko, abychom měli výhled, ten nádherný zelený výhled do živého bujícího a kvetoucího okolí a na modrou hladinu vzdálenější přehrady…

 

    Jen je mi zároveň strašně fajn i smutno, po probuzení… Ale jak nezapomenu nikdy na dědu a babi, tak i nikdy nezapomenu na ten strom. Ten kus živé přírody co mi byl po léta dětství oporou. A žádnému dospělému bych to tenkrát a ani dnes asi nevysvětlila a možná  nevysvětlím... No úplně asi nikdy...

 


11 názorů

naira
26. 03. 2009
Dát tip
Tome....vím, že jsem ji odeslala brzo...má co na upravování....a povídky zrovna nejsou moje parketa, ale díky...za názory a rady... Jo a kolikrát když upravuju a přepisuju tak je z toho úplně neco jiného...a nebo to ani nepošlu...takže...jsem si říkala když ne teď...a taky mě nečte z vás mnoho...a ti kdo pravidelně...tak ví....viz: Vzpomínka na dědu... apod. ...takže rozumí....to jen tak... vím, že se tu nedá zvládnout moc...i mě samotné to dělá problém a kolikrát opomíjím nechtěně ty co by si to zasloužili....holt nejsme pány času...co stihnem ..to stihnem.... ......;))))

naira
26. 03. 2009
Dát tip
díky didi.... ........:)

diderotka
25. 03. 2009
Dát tip
Nairo, a mé vůbec první dílo bylo o stromu - o bříze - co ho jedna holčička chránila vlastním tělem. Je to hodně, hodně dávno, tehdy nebyla u nás známa Greenpeace:-) Měla jsem tu břízu taky jako útočiště. Krásně rostlý strom. Pak jsem věděla, že tam ten hájek nebude, ani ta bříza, udělat jsem nic nemohla, tak jsem o tom aspoň napsala :-)

naira
25. 03. 2009
Dát tip
Petře díky moc...ty mě čteš, takže víš i mezi řádky, ale asi se s tím budu muset ještě poprat a doupravit....;))))

naira
25. 03. 2009
Dát tip
Aiwí...no napřed jsem se lekla, ale díky moc...;))))) ...fakt díky....

naira
25. 03. 2009
Dát tip
neroušek a puzlík...díky moc

moorgaan
23. 03. 2009
Dát tip
tak to abych pridal zeton :-))/**

Puzzle
23. 03. 2009
Dát tip
hezké...

neroušek
23. 03. 2009
Dát tip
Neroušek se vrátí.*****

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru