Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vyprávění o nabodávání kojenců na ty flinty 2 - Uzenina

23. 03. 2009
2
7
2264
Autor
DaNdÝ

Rozhodně mi nešlo o postihnutí skutečných reálií, o kterých vím v podstatě zhola nic a myslím, že už snad nikdo ani nemůže postihnout reálně třeba hrůzy první světové. Abych jaksi uvedl v připodobnění, věřím, že nikdo nemůže psát o koncentrácích pokud tedy právě není Arnoštem Lustigem.

„Jste hovno, rozumíte mi desátníku! Jste takový hovno!“

Jen jsem valil oči na desátníka, chlapa jak hora, když tu teď stál před naším obrlajtnantem a klepal se jak osika. Měl jsem ho prostě za pořádné chlapisko a on se nechal rozhodit těmi babskými tlachy. Ale strašilo nám na majáku už všem. Dusil nás hlad i všechny ty sviňárny, který jsme spáchali.   

„Pán obrlajtnant… ale pán oberlajtnant“ brblal desátník a tahal se za vous „Já se nenechal postrašit nějakými těmi srágorami, co žvástat ty burani tady ve vesnice. Ale tam… tam v ta chalupa… voni tam fakt hlídaj vobživlí uperos! Vukodlaci!“

Oberlajtnant ač o hlavu menší, praštil poplašeného desátníka do huby. Ten se na zem sesunul snad spíš z vojácké poslušnosti. A dál si mlel do vousů uperos, uperos… i když už radši bez hlesu. 

Oberlajtnant několikrát bodl prstem směrem k nám a vybral si průzkumnou skupinu. Já a můj parťák jsme měli jít taky. A teprve teď mi zatrnulo. V hlavě mi harašily všechny historky, který mi doma po večerech nasadili naši do hlavy. Ale kupodivu, jak jsme se tak klestili lesem, nestrašili mě medvědí muži přicházející ze severu, ani mrtvoly požírající v hrobech svůj rubáš.

Vzpomněl jsem si na opravdické příhody, které zažil můj vlastní tatík, když se spolu se všemi mužskými z vesnice vypravovali do nejhustších rumunských borů, aby tam od jara do konce léta káceli. Byl to tenkrát pro ně jediný způsob obživy, udělat si polena na krutou zimu a co zbude splavit po řece do města.

Tak tam žili celé ty měsíce v lesích jen o špeku a vodce. Ale kdyby to bylo jen o tom od rána do noci si topůrkem rozdírat dlaně, asi bychom se těm příhodám jen smáli. Ale tenhle jediný příběh mi otec dokázal vyprávět, jen když se zlil pod obraz.  

Zvlášť z jara se lesem loudaly smečky vychrtlých vlků. Dřevorubci museli každičkou noc zapálit obrovskou vatru z větví, které přes den posekali. Ale jednou přišla nějaká hnusná jarní plískanice, všechno bylo mokré, vatru to odfouklo. Celým lesem zavoněla zpocená kůže pracujících mužských. Vlci se na ně seběhli prej ze všech stran. Dřevorubci se hnali ke stromům, dva nejmladší otcovi bratránci to nestihli a vlci je rozcupovali.

Po celejch šest dní seděli dřevorubci na větvích a vlci si je zdola hlídali. Kdo usnul a nebyl přivázanej, padnul dolů a jen se po něm zaprášilo. Vedle otce se krčil jeho starý strýc, který za tu dobu celý zešedivěl ze zármutku nad smrtí synů. Bez dlouhých řečí se oba shodli, že ještě den a je s nimi ámen. Neměli co pít, protože už neměli ani co močit. Otec tehdá prý vytáhl svůj tesák. „Zkusíme to,“ povídá můj tata, v očích plamen. Ale strýc mu nůž vzal, řka: „Máš ženskou a tři prťata, já už nemám nic.“

 Otec ho přidržel kolem pasu, strýc si položil zápěstí na větev a začal řezat. Zatnul zuby a ani necekl, takže bylo slyšet jen vrčení zdola a pak konečně prasknutí kosti. Strýc ještě stačil vychlístnout něco krve na nejbližšího vlka pod sebou a pak opřený o kmen omdlel. Otec hodil strýcovu ruku do vlkova kožichu a ostatní bestie se na potřísněného vrhli.

Mezi hladovými vlky se strhla hrůzná mela, jakoby jim všem krev pomsty statečného strýce vtekla do těl a oni zpitomělí si neuvědomovali, že se žerou mezi sebou. Dřevorubci seskákali ze stromů a podařilo se jim prchnout domů. Italské horské lesy jsou tak podobné těm našim. Kolik takových hrůz se asi událo zde?

Došli jsme na dostřel k prokleté chalupě a konečně pochopili desátníkův strach. Před chatrčí se zimničně chvěl kostlivec.

Čuměli jsme jak smyslů zbavení, než práskla rána. Obrlajtnant vystřelil a kostlivcova lebka se roztříštila.

„Krákrá, vy hovada!“ křikl na nás. „Rozleťte se jako vrány, jestli se poděláte i z takového strašáka.“ Skutečně, nic jiného než strašák to nebylo. Lidské kosti šikovně přivázané k osikovému kříži, chvěly se a cinkaly o sebe, když foukl vítr. Jistě nebylo v dnešních časech nic těžkého obstarat si takovou kostru. Nedá se mluvit o znesvěcení hrobu v době, kdy není čas hroby kopat.   

S klepáním se důstojník nezdržoval. Panskou holínkou kopl do prkenných dvířek a ty se rozletěly. Já s parťákem jsme ho kryli flintami, ale on, aby se o to víc vysmál našemu strachu, nakráčel dovnitř jako do rakušáckého báru. Všichni jsme se mačkali za ním do chalupy, kde to smrdělo jak někde v koželužně.

Ze stropu tam vysely všelijaké hadry, potrhaná prostěradla zbarvená na černo, ale také onuce a obvazy. Všiml jsem si, že mezi tím zvlhlým starým svinstvem jsou i svázané šátky a pentle. A na nich pak bylo přivázané všelijaké harampádí, tuhle vařečka, támhle dřevěný koník, vedle lízátka, nebo madlo kosy. I všude v koutech byly naházené různé drobné krámy jako u vetešníka. Nebo na hoře nějakého špinavého bůžka, kterého obdarovávali staří pohani.

Důstojník už měl v ruce šavli a prosekával se tím divným porostem až k ztemnělému koutu chalupy, kde se na kopici psích kožek, v kouři z ohniště a v párách z vroucího kotle, rozvalovala ženština. Byla to taková šedohnědá důra, jako by srostlá s těmi plesnivými kůžemi, na kterých dřepěla. Zpoza temných zacuchaných vlasů si nás měřila pohledem hladové vrány.

Důstojník se zastavil na pět kroků od babice. Smrad spařeniny a fekálií mu nedovolil jít blíž. Nebo snad se bál, aby se z nazelenalé páry z kotle neotrávil? „Co seš zač, stará čubko?“ obořil se na ni.

„Jsem místní vědma,“ zakrákala babizna hlasem, jak když praskne o hlavu flaška.

„Fuj, ježibaba,“ zaznělo z našeho hloučku a kde kdo si odplivl. I mně se tlačily na pysky sliny, ale byl jsem dost vzdělán, abych věděl, že tímhle se neubráním. Radši jsem zamířil mušku na babiznino čelo.

„Tak jak vědma zdechni, ty ulhaná sračko,“ zavrčel důstojník, udělal tři kroky a rozpřáhl se šavlí. Ale jak byl strop v tom koutě nižší, špička šavle se mu píchla do trámu. Cikánka se zařechtala, předklonila se a z držky jí skanul na kolena zelený flus.

I když obrlajtnant zabral vší silou oběma rukama, šavli se mu vyprostit nepovedlo, jak by byla vkutá do kamene. Ustoupil zas zpátky a pokynul na mě. „Pal, holomku!“

Už bych máčkl, ale kohoutek, jak by se zasekl. Nebo mi jen znecitlivěl prst? Styděl jsem se to přiznat, ale než by mě popohnal důstojník políčkem, čarodějnice promluvila: „Ale vojáčkové, co si na mně vezmete? K čemu vám bude stará mrtvá bába jako já? K čemu je tohle celý dobrý, he? Co kdybych vám radši něco uklohnila, vojáčkové milí,“ vemlouvala se jak olysaná kočka.

„Kdo by žral ty tvoje jedy, čůzo!“ zařval na ní jeden z vojáků a už by ji sám revolverem odpravil. 

Babka si z kolen stáhl psí deku a mezi stehny se jí jako vyvržený plod andělíčkářky rozvalovala uzenina. Její vůně hned přebila všechen smrad v chalupě. Mému parťákovi sliny vyrazily tak rychle, až mu v proudu vystříkly do vousů. I oberlajtnant jen stál a zíral do klína čarodějnice. Ta uzeninu slavnostně pozvedla a jako obětinu ji podala důstojníkovi. Ten ji objal skorem mazlivě. Ale pak si maso zvedl k tváři a zahryzl se do něj.

Ta uzenina byla malé děcko. Nechápal jsem to. Copak to nepoznali? Copak důstojník neviděl, že se zahlodává do vykuchaného dětského bříška? Žvýkal to uzené maso a olizoval mastnotu vyplázlým jazykem. Děťátko mělo pořád ručenky i nožičky, i když takové scvrklé a stažené k tělíčku, jakoby se bránily žlutým zubům důstojníkovým. Jen hlavičku mělo useknutou.

Po jedné nožičce se právě další voják natáhl a jedním škubnutím ji urval. Vrazil si stehýnku do úst a strhal z něj rychle tu trochu masíčka. Pak skousl mezi stoličkami kloub a vycucal i morek.

A všichni další vojáci se vrhli po tělíčku, aby si aspoň uštípli trochu masíčka z prsíček, nebo špíček z boku.

„Neperte se vojáčkové, já mám ještě dost, u mě se nasytíte, chlapečkové moji vojenští! Vždyť si to zasloužíte!“

Všichni škubali a žvýkali. Jen já stál v rohu a hleděl na ně skrze svěšené pohřební rubáše a obvazy. Babka se vrátila z půdy a v náručí nesla další, ještě větší děcko. Položila ho na zem a mí spolubojovníci, mí kamarádi se kolem něj sesedli. Obrlajtnant si dokonce vytáhl stříbrný příbor.

„Jen si dejte, hošíčci! A jen už neříkejte, že vám maminka neumí uvařit, jen si pošušňejte, vy prasátka moje!“

Čarodějnice na nás byla zřejmě připravená dobře. Odklopila kotel a v něm se vařilo to, co z dětí nešlo vyudit. 

Můj parťák proháněl žlicí po gáblíku dětskou hlavičku, jako by to byla jen o něco větší vařená cibule. Ládoval se, jen kůžička se mu přilepila ve vousu.  

Rozkousal jsem si vlastní špičku jazyka, jen abych v ústech cítil krev a ne sliny. Žaludek jsem měl svraštělý, zvracel bych, kdyby bylo co. Ale jak jen bych se k té hostině mohl přidat? Jak bych mohl pojíst z toho satanášova stolu a pak se kdy vrátit domů? Co kdybych se jednou v noci zbudil z noční můry a dostal hlad. Po světnici by nic nebylo, tak bych dal vařit vodu a pak do vroucích bublin ponořil svou plačící Andulku.

Loktem jsem vymlátil kravské lejno, které ucpávalo okno. Vylezl jsem ven, ani si mě nikdo nevšiml. Stanul jsem na zabláceném dvorku, kde se uprostřed vršila kopice zhnědlých kostí. Proběhl jsem kolem chalupy a dál přes potok a zarostlé pole, dál. Bylo mi fuk, jestli mě prásknou za dezerci do zad. Uháněl jsem do lesa a měl už v prdeli celou tu válku. Všechno to ubodávání a žraní dětí.


7 názorů

DaNdÝ
24. 03. 2009
Dát tip
díky, díky, zamýšlel jsem to jako takovou chuťovku po večeři pro VT Marvin: že kanibalismus za války frčí je docela známá věc. A já se začínám přiklánět k názopru, že dyž už si uzurpuju právo psát o něčem drastickým, tak by se to mělo co nejsugestivnějc drasticky popsat, páč ináč člověk to právo možná nemá. Ale musím na tom ještě pracovat, v příští v jedné příští povídce s názvem Upír se tomu pokusím eště kouknout pod pokličku, esli se to teda povede.

Rani
23. 03. 2009
Dát tip
tak toto je ako odvar z Hannibala

DaNdÝ
23. 03. 2009
Dát tip
dobré chutnání, děkujeme za přání...

Rani
23. 03. 2009
Dát tip
no fuj....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru