A4

Vzduch tu nese pach počítačů, ten podivný mix zatuchlosti, prachu a tepla, tu nevětranou, nedýchatelnou, smrtící směs podkreslenou monotóním hučením větráčků. Celou místnost osvětluje jedna žárovka zavěšená na dvou pokroucených drátech, bez lustru či ozdobných krytek, skoro vůbec nesvítí, a proto je celá místnost zahalena ve tmě, jen jediné světlé místo je stůl přímo pod žárovkou. Na stole leží jen monitor a dlouhý displej s číslem. Číslo na displeji je obrovské, asi největší které jsem kdy viděl, a zmenšuje se tak pomalu, že se snad nikdy nedostane k bájné nule. Ovšem monitor je zajímavější, je celý zaplněný znaky, hlavně písmeny, občas nějakou mezerou, tečkou, pomlčkou, vykřičníkem, otazníkem či jinačími paznaky, jejichž názvy neznám. Jakoby nějaký text, který však nejde skoro vůbec přečíst a nedává žádný smysl. Jediné co se mění je posledních pár znaků. Chvíli koukám na monitor, měnící se znaky běží stále dokola v jakési posloupnosti a když se znak změní na písmeno „A“, změní se znak před nimi a posloupnost se opakuje, vesele se opakují dál a dál, pořád dokola.

Najednou mezi těmi větráčky slyším i nějaký tlumený hukot, vychází ze dveří v zadní části místnosti, jdu k nim, tahám za vyviklanou kliku, otevírám je a vcházím. Stojím na ocelovém balkóně, pode mnou je docela velká hala, je zaplněna spoustou strojů a nějakými přepravními pásy. Slézám po žebříku dolů, mezi stroje, jdu k jednomu z nich. Je to asi tiskárna, jezdí skrz něj spousta listů, na které je postupně tištěno a když je list vytištěn vyjíždí na přepravníku kamsi daleko do zadní části haly. Koukám na přepravík, na listy se zasychajícím inkoustem, jsou na nich ty stejné znaky jako na obrazovce v místnosti nad halou, list po listu se poslední znaky mění, zatímco je přepravník odváží dál a dál.

„Tisknu řízeně všechny kombinace znaků, které se vejdou na jeden list papíru a všechny ty stránky shromažďuji ve velkém skladu. Začalo to před 5ti lety, první list krásný, byl plný písmen „a“, druhý list byl taky plný písmen „a“, ale poslední písmeno už bylo „b“, potom „c“, „d“ a tak stále dál a dál, dokud displej nahoře neukáže nulu a já nevytisknu poslední stránku a neuložím ji do skladu. Potom budu mít vše! Cokoliv jsi napsal, cokoliv kdy kdo napsal a nebo snad napíše budu mít já ve svém skladu, nebude jiná možnost, nebudou slova, písmena, ani místo na to, aby kdokoliv napsal cokoliv, co bych neměl. Ze všech těch stránek obsáhnu celou Bibli, všechny dopisy, všechny citáty, básně a povídky, všechny slohové práce, romány, všechny knihy. Vše co je možno napsat budu mít ve svém skladě! Nikdo nebude moct napsat cokoliv nového, jakákoliv myšlenka, báseň, povídka, cokoliv co literáty světa napadne budu mít už dávno já!“ ozval se kibernetický hlas z malého polstrovaného reproduktoru na tiskárně.

To ne! Oni nám kradou literaturu! Z toho, že přicházím o tak samozřejmou věc jako jsou slova a vlastně i myšlenky, mě přepadla hrozná slabost, snad i strach a zhnusení. Běžím, seč mi nohy dají, k žebříku, šplhám nahoru na balkón a stojím zase v místnosti s tím odporným vzduchem a ještě odpornější obrazovkou. Trhám z ní všechny kabely. Beru ji do náručí, zvedám ji. A vrhám s ní vší silou o zem. Ale hukot nepřestal, stále se line z té proklaté haly. Dupu po obrazovce. Skáču po ní. A křičím. Vše marně. Musím pryč, musím to říct všem lidem, co nám ty stroje chtějí udělat, vybíhám z druhých dveří a stojím na chodbě. Zavírám je za sebou, je na nich nápis A4. Běžím dlouhou chodbou směrem ke schodišti a míjím dveře, na jedněch je nápis 12mpx, na druhých zase HD Video. To snad ne! Oni nám kradou vše!

A á b c č d ď e é ě f g h ch i í j k l m n ň o ó p q r ř s š t ť u ú ů v w x y ý z ž , ; - ( ) : " ´ . ! ? -

...je snad tohle, všechno co máme?

A tahle stránka v té hromadě bude taky.