Jako dvě kočky divoký

Jako dvě kočky divoký jsme běhali ve výškách staroměstských střech a koukali do oken Nicnetušících, kteří se před našimi blýskavými zraky milovali a hádali a líbali a uzavírali smlouvy s démony. Protáhli jsme se mezi květináči na Jejich oknech a schovali se za jedním z vyhaslých komínů, abychom mohli vzývat své vlastní démony. Smirkově sametový papír noci obrousil hrany našich sporů a my mohli tkát melodické sítě svých životů ad libidum. Měsíc nachystal městu lázeň z chladně bílého světla, ukázal na vředy spořádaných domů a vyšperkoval nevěstince. Spřádali jsme neutěšenou píseň Jejich životů a rozpouštěli v ní své hříchy. To všechno jen kvůli tomu, abychom připravili hodokvas dalšímu temnému Pokušení. Hvězdy topili jsme v pohledu toho druhého, nasládle zkažený čerstvý vzduch nám byl vínem. Předli jsme píseň Starého Města vroucně, dlouze a procítěně. Milovali jsme se ve forte, v pianissimu i v rubatu. Má hebkost a Tvoje smrt. Mé slzy a Tvůj smích. Provazochodecká procházka po hřebenech střech.