Marnost

MARNOST Malý člověk kráčel vysokou trávou a přemýšlel, proč je tak vysoká, že mu nedovolí se rozhlédnout. Jako dítě si myslel, že až vyroste v dospělého člověka, uvidí konečně svět takový, jaký opravdu je, jak o něm vyprávěli velcí. Tak žil v představách celé dětství a jako všichni jeho vrstevníci se těšil. Možná se těšil i trochu víc než ostatní. A najednou je taky velký. Vyrostl, stal se z něho dospělý člověk se vším, co k tomu patří. Ale nevidí svět. Pořád je malý a tráva je tak vysoká. Pozoroval ostatní dospělé, ale ani ti mu nepřipadali dost velcí na to, aby viděli přes trávu opravdový svět. Přitom všichni o něm mluví, jako by ho dobře znali. Malý, velký člověk kráčel vysokou trávou již několik let a stále přemýšlel, proč je tolik vysoká. Všichni velcí už dávno nepřemýšleli a našli si způsob a byli spokojení, protože ho viděli. Vyprávěli o něm svým dětem i mezi sebou a zapomínali, že je tu tráva, která je pořád vyšší a vyšší. Lidé se mezi ní proplétali a dávno si na ní zvykli. Malý, velký člověk kráčel vysokou trávou již několik desítek let a z celého přemýšlení, proč je tráva tak vysoká, byl unavený. Nenašel si čas na založení rodiny, nevychoval děti, žil jen sám pro sebe a pro svou myšlenku, jak spatřit svět. Ostatní lidé už ho znali a posmívali se mu. Nikdo nechápal jeho starosti a problémy s vysokou trávou. Ale on jim chtěl pomoci. Chtěl jim najít nový, krásný způsob života bez vysoké trávy, louku po které se dá běhat, ležet na ní a pozorovat život kolem sebe. Chtěl, aby nikdo nemusel být velký proto, protože jenom tak se může rozhlédnout nad vysokými stébly. Malý, velký a starý člověk kráčel vyšlapanou pěšinou ve vysoké trávě a byl již tak starý a opotřebovaný, že mu činilo obtíže pohlédnout k nebi. A tehdy se mu do cesty připletl jeden malý človíček. Dívali se navzájem jeden na druhého a cítili, že se něco musí stát. "Pojď", řekl malý člověk starému a vzal ho za ruku. Proplétali se vysokou trávou a šli hodně dlouhou cestu pro malého velkého člověka, který už nevnímal jak tráva řídne, až se úplně vytratila. Nevnímal již pohled na otevřené prostranství lesů, luk a hor, široké řeky a silnice, vesnice a města. Byl starý a unavený a myslel si, že je v ráji. Malý člověk nechal starého sedět na louce a vrátil se do své vysoké trávy. Proplétal se mezi ní a začal přemýšlet, proč je tolik hustá.

---