Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Marta
datum / id11.04.2009 / 317619Vytisknout |
autorK3
kategoriePovídky
zobrazeno2000x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Marta

Stará Marta stála opřena o oprýskané zdivo domu a hleděla přímo do poledního slunce. Její oči byly dětské, i když bylo Martě již přes osmdesát. Smály se nevědomě na svět a divily se, když objevily něco neobvyklého.

Vrásčitá tvář, spokojena s dosavadním průběhem dne, byla plna moudrého klidu a vyrovnanosti. Jen občas se projevily i neklamné známky stařecké pošetilosti.

Teď spatřila Micku, jak požírá pod zeleným keřem sýkorku. Chvíli na ni tupě bez zájmu hleděla, a potom, jakoby si náhle uvědomila, že jde o sýkorku, zbystřila pozornost.

„Micko,“ zvolala třesoucím se hlasem. „Micko, miláčku, pojď sem ke mně.“

Micka ponechala zbytky sýkorky pod keřem a váhavým měkkým našlapováním se blížila k Martě. Měla ji ráda, protože od ní vždycky dostala něco dobrého. Ani nelitovala opuštěnou kořist.

Marta zašmátrala v kapse zástěry a skutečně: v její ruce se objevilo cukrátko, které původně měla pro malého Vilibolda.

„Tu máš,“ vyzvala Micku. „A nechytej sýkorky, jsou hodné a užitečné; víš přece, kde máš misku?“

Micka věděla, kde má misku, ale věděla i to, že miska je prázdná a to zase nevěděla Marta.

Marta ji laskala: „Kočičko moje nejvěrnější. Ty mě nikdy neopustíš, viď?“

Micka jenom spokojeně předla.

Po chvíli se z teplé náruče stařeny jemně vyprostila a odběhla pod svůj keř.

Marta chtěla Micku znovu přilákat, ale její pozornost zaujal tichý nářek. Vilibold, v kočárku opodál, sebou zavrtěl. Pomalu se k němu přišourala a začala ho utěšovat. Litovala, že dala cukrátko kočce.

„Vilíku, kloučku můj roztomilý, neplač. Brzy přijde maminka a dá ti napít mléka. No tak neplač a dadej.“

Pohupovala kočárkem a potichu zpívala. Potom se posadila vedle na záhrobec a ještě chvíli Vilibolda tiše konejšila, až sama málem usnula.

„Ještě nakrmím a půjdu se na chvíli natáhnout,“ řekla si a odbelhala se na druhou stranu dvorku, kde měla slípky a zajíčky.

Marta tuhle práci vykonávala spíš mechanicky, bez jakéhokoliv velikého přemýšlení, ale byl to její úkol a ona ho prováděla poctivě. Nejdřív nalámala zajíčkům náruč chrástu a pár tvrdých kůrek chleba a potom nasypala slípkám několik hrstí zrní. Přitom si s nimi povídala, jako by jim rozuměla. Slípky byly nebojácné, Marta jim nikdy neubližovala a byly zvyklé na její každodenní přítomnost.

Když si tyhle povinnosti Marta odbyla, vracela se pomalu zpět. Micka už nebyla pod keřem a ze sýkorky zbylo jenom několik peříček. Ještě na broučka Vilíka si vzpomněla, ale co to…? Z kočárku jejího pravnuka vyskočilo jakési zvíře.

Martu zamrazilo.

Vycítila obrovské nebezpečí, které hrozilo malému chlapci, kvůli kterému vlastně ještě dožívala.

Snad pud sebezáchovy, snad jakási živočišná dravost po předcích, nebo jenom záchvěv náhlého šílenství, dokázal v nitru stařeny rozpoutat během okamžiku hotové peklo. Tak silné, že proniklo z nitra na povrch.

Byla chladnokrevná, lstivá a rozhodná.

V mžiku vymyslela plán.

„Micko, drahoušku, pojď k paničce. Dostaneš cukrátko.“

Micka slyšela, ale nechtělo se jí. Věděla, že cukrátko dostane nanejvýš jednou denně a že se s ní chce Marta jenom pomazlit.

A vycítila i náznak určitého nebezpečí.

Nakonec neodolala Martiným hypnotizujícím očím a přiblížila se.

Tentokrát Martě plály oči podivným ledovým světlem. Rychle se sehnula a jindy rozechvělé prsty dostaly neobyčejnou sílu a jistotu.

Sevřely se jako ocelové dráty.

„Ty mrcho jedna! Ty bestie! To ti nestačejí sýkorky! Ty bys i mého Vilíka!? Já ti dám…“

Jako divá chytila Micku za zadní a tloukla jí hlavou o kamenný záhrobec, až byla Micka mrtvá.

Pak odhodila nehybné tělo, setřela krev a přistoupila ke kočárku.

„Vilíku, hochu můj, viď že ti nic neudělala?“ sípala udýchaně.

Chvíli ho pohoupala a potom, když už byla klidná a když se jí zdálo že spí, po špičkách odešla. Teď může sama bezstarostně spát.

Ale Vilibold nespal. Ač mnoho nechápal z toho, měl oči křečovitě sevřené hrůzou.

Když Marta odešla, pohlédl na záhrobec a když spatřil nehybné tělo Micky, propukl v křečovitý pláč, až se zajíkal, a něžný hlásek mu přeskakoval.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.11.2013 21:34:48dát kritice tipK3
redaktor prózy

(Výše uvedený komentář je pro jamoyce a VT Marvina.)

24.11.2013 21:29:21dát kritice tipK3
redaktor prózy

Králíka z králikárny okrajově nazývají zajícem.

Je to podle skutečnosti.

Záhrobec je vyvýšený betonek před domkem. Okrajový název.

15.08.2010 01:20:34dát kritice tipCarver
Napsaný pěkně, ale konec mě zklamal. Škoda no, mohl z toho bejt dobrej horor.
07.05.2009 08:02:13dát kritice tipTragicus
Asi ses spletl a misto avizovaneho horroru jsi sem dal tohle.
Ale napsane je to vcelku obstojne.
27.04.2009 22:55:08dát kritice tipjamoyce
Jestli je to podle skutečné události, tak to je drsný, ale někdy v nás asi ožívá nějaká temná síla. Je to dobře napsané, ale ten text se soustředí jen na sdělení toho násilí, to předtím vnímám jako přípravný popis a pak už nic nenásleduje. Jinak s tím zajícem a králíkem - já mám doma králíka, co se jmenuje Zavulon, a ten teda chleba dostává občas jako sušenku, ale chrást jsem mu ještě nedával - takže to tvoje může být asi klidně zajíc :-). Ale zase že by někdo choval doma zajíce polního, no nevím... :-)
27.04.2009 12:22:53dát kritice tipVT Marvin
drsné, ale docela dobré (tip)

Wilibold - dost divné jméno... bije do očí

co je záhrobek? :) asi vím, ale tomu se říká záhrobek?

jinak králík není zajíc, pozor!

tohle je fakt inspirováno skutečnou událostí??!!
11.04.2009 20:27:11dát kritice tipkvetysakury
tak teda, ja ked som mala pol roka, spala som v kočári na dvore a na tvár si mi sadla kočka, a pomaly ma dusila, keby nedošiel moj pes a matka tak by som sem zrejme neprispievala moje kokotiny


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.