Den dvojic

A bylo jaro. Před mýma očima pořád stejný scénář. On a ona ruku v ruce na procházce. Kvůli ní do přírody, kvůli němu na motorky. Ale vždycky zamilovaní. Neměla jsem ráda ty dny dvojic. Asi proto, že já měla k dvojici jen dceru. Ano, jen. Jak rádi bychom byli tři...

Jezdili jsme na výlety, které končily na dětském hřišti. A já měla koutky úst stále níž, kdykoliv jsme potkali nějakou šťastnou dvojici. Dceři ale bylo jedno, jak protivně se tvářím. Zajímalo ji, jak dostat bonbony z automatu na bonbony. Anebo, jak dostat z mamky peníze na bonbony z automatu na bonbony. Zřejmě shledala, že první možnost má větší vyhlídky na úspěch. A tak jsem ji odtrhávala od automatu, a měla proč se tvářit rozzlobeně a naštvaně. Dcera to ignorovala. Našla na zemi mrtvého ptáka. A se zarputilým výrazem "nemám ráda živé ptáky, chci toho mrtvého" mě dostávala do varu.

Naštěstí jsem už uviděla dětské hřiště a mohla zaměřit její pozornost jinam. A už ho spatřila i ona a hnala se na pískoviště. Ach ju, říkala jsem si, a toužila jentak sedět, mít zavřené oči a snít. Posadila jsem se na lavičku, nastavila tvář sluníčku a poslouchala dětské hlasy. Dělala jsem, že neslyším hádky typu "to je moje lopatička", a rozhodla jsem se zasáhnout, až teprve tou lopatičkou jeden nebo druhý dostane do hlavy.

Tu mě ale vytrhl z příjemného odpočinku zvonivý hlas mojí cácorky: "Můžeš přijít. Máme první, druhé, třetí rádio. Můžeš poslouchat."  Otevřela jsem oči, abych zjistila, jestli se k dceři hlásit a vysvětlovat počet rádií a dalších elektrických přístrojů v našem bytě, nebo jestli jde jen o tlachání dvou dětí, takové to, aby řeč nestála. Ale byla jsem překvapená. Na bobku u dcery neseděla jiná holčička, ani klučina, ani jiná maminka, ale muž. Poté, kdy jsem si muže zařadila jako únosce, drogového dealera a člověka, co osahává malé holčičky, sebe jsem zařadila do škatulky špatných matek, které si sedí na sluníčku a nevšímají si svých dětí, jsem se rychle zvedla, a přisedla k dceři.

"Ona toho napovídá," dodala jsem k vyprávění mojí dcery, a kupodivu jsem se na toho muže usmála. Vypadal totiž sympaticky. "Jo, můj syn je stejný," usmál se zas on a ukázal na něho. A už mi došlo, že ten kluk, s tou perfektní a jedinečnou lopatičkou na celém světě, je jeho. A po chvíli rozhovoru o dětech jsem zas já viděla tohoto muže jako perfektního a jedinečného na celém světě. Dcera ještě stihla vysondovat otázkou "kde máš mámu?" že jsou sami, a já se najednou vůbec necítila unavená, plácala si bábovičky, a štěbetala o všem možném a asi i větších hloupostech než má dcera.

Aha, dcera. Už zas jsem na ní zapomněla. Nevztekala se. Seděla na okraji pískoviště, sundané botičky, počůraná kaťata, s výrazem "můžeš za to ty, že si mě nevšímáš". Ach jo, můžu. Tak rychle převlíct. Ještě, že jsem na tohle připravená, vytahovala jsem náhradní oblečení z batohu, utřela ji ubrouskem ruce, a strčila do ruky jablko. A našemu novému kamarádovi - tomu malému - nabídla banán. Neštěstí zažehnáno, spokojenost mohla být.

Kdyby nebylo aprílového počasí. Zataženo, ochladilo se, a na zem spadly první kapky. "My už musíme běžet," řekla jsem a bylo mi znova do pláče. "A přijdete zase?" "Nikdy," odpovídala moje dcera.  Vzala jsem ji do náručí a už v poklusu odpovídala: "Příští sobotu ve tři..." Ohlídla jsem se a naposled jsme se na sebe usmáli.

A dcera? Vůbec mi to její naštvání nevadilo. Věděla jsem, že my ženy jsme jak to aprílové počasí. A navíc, na nádraží byl automat na bonbony, a dcera si za to seznámení zasloužila minimálně dva. Ono totiž dva úplně stačí, někdy jsou lepší tři, a někdy ten nejsprávnější počet jsou čtyři.