Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Jak se nudí princezny
datum / id17.04.2009 / 318090Vytisknout |
autorschwejk
kategoriePohádkyDalší dílo autora
upřesnění kategorieParodie
zobrazeno724x
počet tipů1
v oblíbených0x
Prolog
Tvůrčí dílny, téma parodie - ať se líbí!
Jak se nudí princezny

Asi jsem se narodila do špatného století. Ne, oprava – určitě jsem se narodila do špatného století. Narodila jsem se do naprosto debilní doby, kdy lidé místo rozumu zapojují fantasii. A upřímně řečeno, to není zrovna nejšťastnější kombinace. Řeklo by se, že býti princeznou v době, kdy se aristokracie těší vrcholné úctě je výhra, ale ve skutečnosti to žádná velká sláva není. Králové si vládnou dokud je jejich vlastní synové nedají zabít, tak se z princů totiž stávají králové, a následně zplodí syna, který je nakonec zabije. A takhle to jede nemilosrdně dokolečka. A na nás princezny připadá úkol ze všech nejnevděčnější – upadat do nesnází a čekat na prince-zachránce. Při inteligenci současných princů je to čekání navíc až neskutečně dlouhé. Něco o tom totiž vím, neboť mě v mládí unesl drak.

Nejsem konfliktní povaha, nikoho jsem nikdy neurazila, neprovokovala jsem a ani jsem se neopájela svou výjimečností, normálně jsem se opalovala na vrcholku věže, když v tu z ničeho nic – objevil se drak! Strašlivá devítihlavá saň se snesla z hůry, čapla mě za ruce a za nohy a už jsme letěli někam do pryč. Drak mě uvěznil ve své jeskyni ve skalním labyrintu a oznámil mi, že tam zůstanu tak dlouho, dokud mě někdo nevysvobodí.

To už ale ve mně chytaly saze – on si mě nejenom unese, ale nechá mě ještě polonahou bydlet v nějaké vlhké jeskyni? Nikdy! Rozeřvala jsem se na něj tak, až smutně stáhl ocas a letěli jsme zpátky do hradu, kde jsem si zabalila patery slavnostní šaty, dvoje plesové šaty a čtvery pracovní vyšívací šaty. Pak jsme se vrátili zpátky k té jeho jeskyni.

„Tak, teď je to teprve únos,“ povídám mu spokojeně. Vždyť seřvat draka se nepodaří každý den.

Hlavy pokývaly. „To jsme rády, že se ti to líbí,“ řekla třetí hlava.

„V to jsme ani nedoufali,“ přidala se čtvrtá.

„Je to skvělé,“ nezůstala pozadu pátá.

„Tak už to můžem zabalit a letět domů?“ ozvala se sedmá hlava.

„Počkej, jak to myslíte?“ zarazila jsem se.

„No,“ začala druhá hlava, „celé to spunktovala tady první hlava. Říkala, že by bylo fajn unýst princeznu, když už nemůžem domů.“

„Vyhnali nás totiž,“ vysvětlovala osmá hlava. „Jsme ze dvanácti dvanáctihlavých dětí. Tedy, měly jsme být, ale máme jenom devět hlav, proto nás ostatní vyhnali a teď bloudíme světem.“

Doposud mlčící první hlava zlostně zafuněla.

„Kolik let už si jen tak lítáme a tak ze srandy povídám: což takhle unést princeznu. A všichni byli pro! Takže vina není jenom na mě. A teď, když vidím, co je unášení princezen za fušku, to bych se s dovolením zas vrátila k tomu létání.“

A v tuhle chvíli se ještě asi dalo couvnout, ale byla jsem mladá a naivní.

„Jaké létání? Milý draku, tohle je přímo báječné – ty mě tu budeš věznit až do doby, kdy přijede statečný princ na švarném koni a vysvobodí mě!“

„A co potom?“ zeptala se šestá hlava.

„No, potom bude svatba, hostina, spousta jídla a pití – znáte to.“

„Sice to neznáme, ale zní to moc dobře. Uděláme to tak!“

A tak jsme se s drakem dohodli, že se nechá porazit nějakým pěkným princem. Nervalo ani týden a už se začala princátka sjíždět. První co přišel, ten byl vyloženě ošklivý. Toho drak zahnal. Druhý nebyl o nic lepší, tak jsem ho taky nechala zahnat. Třetí, to byl nádherný slaďoučký chlapeček – toho bych si klidně vzala, ale dřív, než jsem stačila draka vzbudit, tak princ-slaďáček neovládl třas v kolenou a zahnal se sám.

Prince Slaďounka jsem oplakala, ale jenom krátce, protože nad rytíři se doslova roztrhl pytel. Každý den přijížděli do skalního labyrintu nejméně tři a vždy alespoň jeden by stál za hřích. Všichni ale buď utekli, nebo se nechali sežrat drakem.

Jednou, když takhle sežral moc pěkného prince z Jižního království, mu povídám:

„Poslyš, draku, takhle to dál nejde. Ty jsi na ty nápadníky moc tvrdý. Musíš jim dát taky nějakou šanci. Nebo mě nech jít!“

Drakovy hlavy se zamyslely a po chvíli mi oznámila první hlava: „Víš, teď už tě nemůžeme jen tak nechat jít, to by nešlo. Ale slibuji ti, že tě dám prvnímu rozumnému člověku, který sem přijde.“

S tím jsem souhlasila a s očekáváním jsem vyhlížela rozumného prince. A netrvalo dlouho a skutečně dorazil – jmenoval se Rozumný princ. Hubený a vytáhlý, na nose kulaté brejličky a v podpaží učebnice latiny a geometrie.

„Vary, draku, vary!“ volal z dálky. „Silou myšlenek, nikoli svalů, tě porazím a ty propustíš princeznu. Vary, draku, vary!“

„Asi jsme se dočkali,“ zaradoval se drak.

Vskutku, byl to intelektuál. S drakem místo boje vedl dlouhou řeč a když mělo dojít na tasení meče, vytáhla princ šachovnici. Chvíli jsem je sledovala, ale pak mě to přestalo bavit. Až asi za dvě hodiny jsem se k nim vrátila, a to jen proto, že jsem zaslechla pláč. Rozumný princ plakal, neboť odešel třikráte poražen a zostuzen. Ztrácejíce své učebnice a talismany z kapes, utekl s nářkem rychlým cvalem do lesa.

„Blbec,“ ulevila si čtvrtá hlava.

A tím skončilo hledání rozumného prince, neboť drak se po této příhodě opět zatvrdil, že mě dá jen nejsilnějšímu. Já už se ale v té jeskyni hrozivě nudila, nehledě na to, že tam bylo i v létě vlhko a zima. Večer co večer jsem draka prosila, ať už mě proboha pustí, ale on stále neoblomně trval na svém -  dá mě nejsilnějšímu rytíři.

Zrovínka, když už jsem byla na dně se silami, přiletěl drak a oznámil mi veselou novinu – do města prý dorazil bájný princ Bajaja a pokusí se mě vysvobodit. Bude tu prý do dvou dnů.

Zajásala jsem – konečně on, mého sérdce šampion – pohledný bojovník s inteligencí a šarmem. Mezitím však drak stihl porazit ještě prince Siluse, kterého musel následně i sežrat, neboť Silus se rozklepal strachy a nechtěl uvolnit vchod do jeskyně. Tím sežráním ale drak způsobil strašlivý malér.

Když dorazil princ Bajaja ve své přenádherné lesknoucí se zbroji před jeskyni, sestoupil z koně a zvolal:

„Hej, draku, tu princ Bajaja! Nebojíš-li se, změř se mnou své síly!“

„Ticho, pitomče,“ okřikla jsem ho. „Drak mi zrovínka usnul. Bolí ho zuby a žaludek.“

„Cože?“ žasl Bajaja.

„Z pojídání takových princů jako jsi ty a z jejich zbrojí – železo se špatně kouše a ještě hůře tráví.“

„Nuže tedy, drak je poražen, sedněmež na koně a jeďme domů.“

A zase zasáhla ta moje naivita: „Počkej, alespoň symbolicky si mě vybojuj,“ řekla jsem mu a popadla klacek.

Bajaja se zasmál a tasil meč. Než se nadál, švihla jsem ho klackem, až upadl. Rychle se však oklepal a začal útočit. Ale co to bylo za útoky? On se napřáhl, já uhnula a on máchl do prázdna . A dostal lískovým prutem přes nekryté lýtko. Takhle jsme chvíli zápasili, až jsem ho nechtěně zahnala do zahrádky, kde jsem si z dlouhé chvíle pěstovala nějakou nezávadnou zeleninu a azalky. To čuně mi ji celou rozdupalo a vyválelo se v bahně!

„Tohle nemám zapotřebí,“ zařval Bajaja, skočil na koně a rychle ujel.

A od té doby už žádný princ nepřijel. Marně jsem vyhlížela, marně jsem čekala, marně se snažil drak přitáhnout pozornost. Po čtyřiceti letech věznění jsem se ráno probudila a drak byl pryč. Asi už ho to taky přestalo bavit. Vydala jsem se tedy domů, ale cestou mi až přecházel zrak. Království zpustlé a vylidněné – co se tady stalo?

Odpovědi mi poskytl až můj starý známý – princ Bajaja. Ještě než vyrazil na draka, tak si nechal od tatínka vyplatit půlku království jako zálohu a když odešel poražen, tak se zastavil v místní krčmě a tam tu půlku království celou propil. A každého prince na cestě za mnou varoval! Nakonec propil i tu půlku, která nebyla jeho a novým králem je teď de facto krčmář.

Žila jsem v debilní době a jsem moc ráda, že už to skončilo. Tohle totiž pokračovat, tak…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.04.2009 07:18:39dát kritice tipPetrusha
ten začiatok je slabší, ale potom to už ide :)


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor