Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

NETYPICKY DOBROVOLNÝM HASIČEM

14. 05. 2010
0
0
1316
Autor
fungus2

Část první

Pan Bělásek si jednoho krásného dne vzpomněl, že je předsedou sboru dobrovolných hasičů, který jaksi už delší dobu nefunguje. A tak okamžitě vyvěsil plakáty, na kterých oznamoval obnovení činnosti sboru dobrovolných hasičů. Rozpomněl jsem si, že i já jsem byl členem a na určené místo ve stanový čas jsem se dostavil v hasičském obleku. Přišli i ostatní a díky pestrosti uniforem to vypadalo, jako když se sejdou hasiči z několika století.

„No, vypadáte jako oživlé figuríny z hasičských muzeí,“ mínil pan Bělásek a s protaženým obličejem se na každého jednotlivce pozorně zadíval.

„Vy jste také dorazil? To mne teda překvapilo. Vás bych spíše tipoval na žháře,“ sdělil mi.

„Občas jsem nechtěně něco zapálil, ale jinak budu hasit jako vodní ďas!“ řekl jsem.

„Jen to ne! Proboha, jak jste to oblečen!?“ vyhrkl vzápětí tázavě.

„Chtěl jsem být originální a zároveň chci vzdát hold dobrovolným hasičům z minulých dob.“

„To snad nemyslíte vážně! Od spodku je to devatenácté století a hořejšek je dvacáté první století!“ pronesl užasle pan Bělásek. Byl asi šokován tím, že jsem oblečení a výstroj zkombinoval z hasičských oděvů tří století.

„Co to máte za zvláštní sekyrku za opaskem?“

„To je indiánský tomahavk. Je opravdu kvalitní. Když jsem si zabouchnul klíče v bytě, tak jsem s ním prosekal dveře.“
Panu Běláskovi se protočily panenky a raději se mne na nic už neptal.

„A teď vpravo bok! A pochodem vchod k naší hasičské stanici!“ zavelel vzápětí přes megafon.

 Pochodující zástup lidí v rozličných hasičských uniformách vzbudil na sídlišti pozornost, a kde kdo se i smál. Nám však do smíchu moc nebylo, protože zanedlouho jsme dopochodovali před nevzhlednou budovu. Na ní byl čerstvě napsaný nápis DOBROVOLNÝ HASIČSKÝ SBOR. A pod ním visel na trčícím železe ze zdi pan Havlík.

„Výborně! Hezky jste to napsal!“ vyhrkl na něho pan Bělásek.

„Já už se dlouho neudržím!“ vykřikl pan Havlík.

„Rychle roztáhněte plachtu a zjistěte trajektorii pádu pana Havlíka!“ rozkázal do megafonu pan Bělásek.

„My však žádnou plachtu nemáme!“ ozval se pan Bláha.

„Tak tedy dojde k ručnímu chytání!“ pronesl pan Bělásek a všichni doběhli pod visícího pana Havlíka. Tedy až na mne, protože jsem v běhu zakopl a následně dopadl na jakousi starou trampolínu. Ta mě katapultovala do výše a vzápětí jsem ve vzduchu opsal půlkruh, který končil na tyči, na níž visel pan Havlík. A tak jsme na ní viseli dva.

„Dobrý den. Já tu budu chvíli s vámi také viset,“ řekl jsem panu Havlíkovi.

„Skvělé! Tu trampolínu použijeme jako plachtu!“ vykřikl přes megafon pan Bělásek. Když jí dotáhli pod nás, tak jsme se oba přestali tyče držet. Po dopadu na ní jsme se opět ocitli ve vzduchu, načež pan Havlík za táhlého výkřiku po hlavě vletěl do sudu, zatímco já jsem se trefil do otvoru cisterny, ve které však nebyla žádná voda.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru