Dlouhá kaše /1/

"Povídám vám, paní, tohle nedopadne dobře. Von ji co nevidět zabije!" "Ale jděte, co by zabíjel. Takovou krásnou a milou ženu." "Jo milou, říkáte? To vy jste ji asi neslyšela ječet po něm, viďte?" "No tak, paní, co vás nemá. Každý vidíme holt trám v oku jiných. Tak už to na světě chodí, že?" "Trám netrám, to vám povídám, zabije ji. A já se mu ani trochu nedivím. Hysterka to je. Von takovej milej pán, nikoho si nevšímá, klidnej, tichej. Jako by tu ani nebyl. Ale sotva mu ona přijde do rány, už je voheň na střeše. Nedá mu chvilku klidu. Ječí jako siréna - a to si ani nepřejte vědět, jak sprostá dokáže bejt!" "Copak vám nikdy neulítlo nějaké to píp, když jste rozčilená?" "Rozčilená, rozčilená... to snad každýmu. Ale je to normální bejt rozčilenej a řvát jako pavián na tak milýho pána skoro celej den? A ke všemu každej?" "Vždyť tam s nima nežijeme. Co můžete vědět, proč tak křičí? Třeba je nešťastná, kdo ví." "Z čeho může bejt taková primadóna nešťastná, paní? To mi teda řekněte! Chlap hezkej jako vobrázek, všecka děcka z domu. Roupy má. Ano, roupy! Jako ta rybářka, co jí už i ta císařská koruna byla málo!" "Co my dvě tak o tom můžeme tady - leda tak zbůhdarma plkat." "Heleďte se, paní. Myslete si vo tom, co chcete. Já povídám: ZABIJE." Zahlédla jsem ji nedávno v naší ulici. Vždycky se na všechny tak mile usmívala... dnes měla zataženo v očích. Bolela. Hodně bolela. Holt každá ženská prý ví to svý. Inu, každá... Ale měla pravdu, bába jedna jedovatá. Zabil ji. Evidentně ji už dávno zabil.

---