On-line

Půjdeme se projít

Řekla mi

A já si ji představil jako Sapfó

V jedné ruce rákosové pero

Jehož špička se lehce dotýká rtů

A v očích plných něhy

Se ještě ozývá po minulém muži

Veni vidi vici

A pak se předklonila

A zavázala si tkaničku

Tak pojďme

Cestou se koukala do země

Snad se snažila spočítat dlažební kostky

Nebo dluhy, které se jí nikdy nevrátily

Které dluží

A já si ji představil jako Niké

V jemné sněhobílé říze

Myšlenkami jsem ji svlékal

A šeptal

Neuletíš mi, že ne?

Vítr tehdy zafoukal tak silně

Až se průzračný šat

Stal její druhou kůží

– Samothrácká paní na přídi lodi

Na jejíž zavřená víčka

Doráží roje mořských kapek –

Hele, zmrzlina!

Chceš taky jednu?

Sedl jsem si na lavičku

A pozoroval ji

Jak zápasí s řadou lidí

Jak platí

Jak se usmívá

A představil si ji jako Edith Piaf

V pokoji tlumeného světla

V rohu starý biliár, na něm mozaika popelníků

Do kterých se típají cigarety

Podle kalendáře

A má žena sedí na barové stoličce

Houpe nohama v příliš velkých střevících

A v jejích očích zračí se osamělost

Osamělost doutníků a alkoholu

Mužů na jednu noc

Nad čím přemýšlíš?

A hned mi podala zmrzlinu

Bacha, teče ti na druhé straně!

Vzala mě kolem ramen a dala zkusit z vlastního kornoutu

Jako kdybychom oba neměli tu stejnou příchuť

A pak mě upozornila na kvetoucí stromy

Cvrlikání v korunách

Oprýskanou kostelní věž

Taky by už to mohli spravit

Na bezdomovce s dvoukolákem

Na pihu na mém nose

A já si ji představil jako Sinuheta

V lodičce z rákosu

Jak vyrůstá v chýši béžových barev

A stále se ptá proč?

Na prahu dospělosti pak opouští svůj dům

A každé nezodpovězené proč?

Stává se spojencem

V boji proti vlastnímu proto

Pohlédla na oblohu.

Nepůjdeme už zpátky?

Všimla si tmavých mraků.

Vstali jsme a ona mě políbila na ústa

Vanilkovými rty od zmrzliny

A já byl tak rád

Že takovou příchuť neumí namíchat žádný zmrzlinář

Na rohu ulice mňoukala opuštěná kočka

Měla hlad

My jsme ji však neměli co nabídnout

A tak jsme tiskli pevněji své dlaně

Ve snaze pomoci ji společným soucitem

A já si mou dívku představil jako Venuši

Stojící modelem pravěkému lovci

– Zdá se to být k smíchu –

A hlad žene prsty muže

Aby modeloval a stal se umělcem

Hlad po ženě? Hlad prázdného žaludku?

I my hladovíme

Po jistotách ve věku plurality

Prstem však formujeme

Hrady z písku a představ

A co budeš dělat zítra odpoledne?

Zrakem jsem pohladil její vlasy

Pak odstranil zapletené smítko

Cop se jí ve slunci lesknul

Jako skluzavka do bazénu

Představil jsem si ji coby dceru děda Vševěda

Která mu tajně vytrhává zlaté vlasy

A vplétá si je mezi své vlastní prameny

A já, ukrytý v kované truhle

Každý večer vylézám

A rozčesávám její kštici

Hřebenem ze slonoviny

A pak na ni hraji jako na lyru

D A E C D

Až do svítání

Přivolej výtah, prosím.

Jel až z patnáctky.

Civěli jsme hloupě na míhající se dveře

A občas se na sebe podívali

Myslel jsem na míjení, ona na potkávání

Myslel jsem na rozpory, ona na smíření

Když se vyzouvala

Chytl jsem ji kolem pasu

A promluvil

Ty moje zlatovlásko, kdybys tak věděla, co mě napadá, když se na tebe dívám.

Pohotově odvětila

No to raději ani nechci vědět.

Envoi se mi ztratilo ve větě

Ale byla to hezká procházka, že?