Silentium

Tak ticho vstupuje do zjizvené tváře

zpola zničené, opuštěné sochy

jak chmýří semen zlých, lehce, přímočaře,

závoj netečný, cesta do epochy

démantem čisté lásky znesvěcené,

parfémy tajemství na bizarních krámech,

to ticho, co lidský cit nepřeklene

hruď znavená byť vyzvána je v nádech

Ta socha nezná úsměv, láskyplný plod,

jak v nahoty skryt bere pavučinu

pouhé existence cíl zdá se za nevhod

jen vzpomínek píseň v přimhouřeném vznětu

v nerovném boji souzenou ze zločinu,

skřivan zbloudilý jedenkrát zapěje tu