Obraz oblíbeného autentického básníka z počátku 21. století

Na Písmáku je registrován od začátku století, ale významnější díla zde publikoval zřejmě až od října 2007, pokud předchozí nesmazal. Jeho 24 děl, která netvoří žádnou uspořádanou sbírku či celek přečetlo v absolutním součtu bezmála 15000 čtenářů, což činí více než 600 čtenářů na dílo. V období od ledna roku 2009 však absolutní počet čtenářů klesá u 7 děl „jenom“ 1700 čtenářů, což snižuje průměr pročtenosti díla na „pouhých“ 243 čtenářů. Pravděpodobné je ovšem i to, že pročtenost obecně na Písmáku klesá s tím, jak nekontrolovaně roste počet nových autorů a nových děl.

Po určité aproximaci lze říci, že zhruba každý desátý čtenář zanechá u autorova díla tip. Aproximací rozumím jakousi redukci opakovaného čtení, někteří čtenáři se vícekrát vracejí a Písmák neeviduje skutečnou unikátní čtenost. Na 25 výběrech redakce se podílela redakce v tomto složení: Print 10, Zbora 6, Jinovata 2, A2a2a 2, Markéta 2, Pacer 1, Pozorovatel 1, Augustin_šípek 1; z čehož plyne, že náročnější kritika oceňuje autora jen lehce a nahodile, zatímco autenticitě nakloněná část redakce Print a Zbora autora hodnotí značně vysoko.

Podívejme se nyní jakými prostředky autor těchto významných výsledků dosahuje.

Pobyt lyrického subjektu nestaví na obrazném uspořádání prostoročasu. Prostor i čas jsou pro jednající subjekty jen syntetickými kulisami, v nichž uspořádávají své dojmy, úzkosti, tušení a touhy. Mezi sebehodnotícími odstupy lyrického pobytu ve světě a intimním oslovením blízké osoby existují spojnice “rozsvítání”, “proudných vod”, “rozhraní cest”, “prázdno k neustání”, “sítě ostřic”, ale také “ticho, duše, věčnost, časnost, obětní stůl, v sobě pokoj”; u nichž lze vysledovat i spojnice ke křesťanskému prostoročasu mystickému. Příznačné je, že v motivech básní se určení místa často sbíhá s určením času, např. právě v tichu. Bohužel se autor časoprostorovým světem kolem sebe nezabývá natolik, aby mu vadila často převažující klišé “vrstevnic krajiny srdeční, dávno tušené krajiny” apod.

(Místa:

Vstupuješ do mých rozsvítání, zbloudit do nikam, hořím ve všech ohních světa, nad krajinou, Kdesi hluboko v Nás, tančí mezi poli, u koryt, Smířený v Tichu, do proudných vod, na vrstevnicích krajiny srdeční, v kapradí, z mraků, na duši, do ticha narozená, k rašelinné zemi, Pod mou dlaní, do  Věčnosti, v tajemstvích těl , v paměti dětství, z jesenických strání., na obětní stůl, v dlaních, rozcestích, Není kam, do dětství, Na hřebenech, nebe, v dávno tušených krajinách, do dlaní, na rozhraní cest, z větrolamů, prázdno k neustání, putujících k ránu, sobě kotvit, kdesi na pozadí, Krajina, Do sítí Ostřic, z vod, Nad námi nemyslitelno, V sobě pokoj)

(Časy:

Jednou, Poprvé a naposled, Dříve než, Poslední výdech dne, Stále, znovu, To časnost vstoupila do  Věčnosti, Teď, jaro, Již zítra, že se připozdívá, dávno tušených, Ještě, Stále, Naposledy, náhle, pár okamžiků k ránu)

Situace aneb Nelehké stavy duše

Křesťanských odkazů si v autorových básních užijeme požehnaně. Nejde ovšem o odkazy obrazné, ale většinou monology odkazující na situace věřícího člověka: „Já vlastně nevím co Ti říct. / Snad pouze....... / Odpusť prosím veškeré mé viny.” Podobnou pokorou jsou vlastně všechny básně utkány. Právě to zřejmě přitahuje čtenáře, že nejde o žádné teologické úvahy, ale o možnost nahlížet přímo do spirituální situace průzračného lyrického subjektu.

Vedle pokory je žádána útěcha v nelehkých stavech duše, které nejsou nijak konkrétně popisovány. Tedy, nejde o jejich odůvodněnost, ale o náznaky dialogu s utěšitelem.

(Nelehké stavy duše:

Neztratit se, nejít sám, (ne)zbloudit, Zahřej mou vylekanou duši, nesouzníme, jdu sám … a neschopnost rozpoznat krásu, jsem … prase … chrochtám, čekám zda zabolí … cítím (se) rozechvěle, kapička … vykulená, tvář opálenou do bolesti pokorně skláním, co mne ještě čeká … tíseň … úzkost … strach, bojím … nevím … zbloudil … hledám, ztratil (jsem) cestu, zaplatíme, Nemluvit o tísni,doufání / a dalším neprodejném braku. /   Zapírat zas a znova. / Stále něco hrát.....)

Očekávané útěchy se vyjevují v náznacích opětované lásky, v osvědčování Boží přítomnosti pozorováním stvořené krásy světa a postupným vybalancováním postoje od tísní k „pokoji v sobě“.

Negativní čtení

Autor staví na mimoliterárním kontextu více, než na svých literárních schopnostech. Celkový kontext víry je oporou díla, které netrpí žádnou obrazností navíc. Lehce a stravitelně popsané základní prožitky víry nejsou nijak problematizovány teologickými inovacemi; jsou intimními náhledy, které jsou hodny křesťanského roztleskávače víry. Dojemné svěřování je promíseno s prvotní a naivní pokorou, vše směřuje k pravověrné ideologii bezradné pokory, jejíž odměnou je „pokoj v sobě“. Nepochybně se autor vyhnul čtení takových autorů, jakými pro vývoj křesťanství byli Otokar Březina, Jan Zahradníček anebo Soren Kierkegard. Díky tomu jsou projevy víry redukovány na běžný popis „lidové psychologie“, v níž není místo pro sebeironickou pochybnost.

Pozitivní čtení

V kontextu soudobých postojů a myšlení o literatuře, kdy se Rukopis Bohumily Grogerové stal vedle knihy roku také nejcennější poezií ceny Magnezia Litera, není autorova práce bez nároku na ocenění. V počátku mých úvah vypočítávám úspěchy a pozornost, kterou autorovy básně vyvolaly v širším publiku, jímž se nechali strhnout prakticky všichni zdejší současní kritici poezie. Grogerové touha po textu a jeho čtení je snadno srovnatelná s touhou po čisté a nekomplikované víře našeho propíraného autora. Zkrátka jednoduchost vyvolává důvěru, neboť je „spotřebitelem“ kontrolována, snadno vykládána, lze se s ní identifikovat; případně lze s nadhledem a tolerancí odmítnout autorovo téma jako „podivuhodně osobní“ a vyvázat se z další komunikace s dílem. Prostě lze spotřebovat a jít…

Srovnání s podobně znějícími autory na Písmáku

Především se nabízí srovnání s otevřeně religiózním autorem jako je Augustin_Šípek. Bohužel nám zatím Augustin nenabídl celek básní, jenž by bylo možno vzít za zcela bernou minci, ale i z kusých zdejších čtení je zřejmé, že Augustin staví daleko rafinovanější a obsahově komplikovanější básně, které jsou rovněž oceňovány. Religiózní náznaky lze tušit i v pojetí básní a2a2a, jsou ovšem rovněž rozpouštěny v osobité poetice popisu vzpomínek, kdy je vlastní autorův prožitek citlivě směrován, ale zůstává osobním a nenávodným. V posledku nelze opomenout verše Jinovaty, které se liší především v koncepčním zacházení s časem, jenž není obecně vztahovanou hodnotou, ale je problematickým experimentálním polem, které svojí silou deformuje původní jednoznačnou a jednoduchou podstatu prožitku. V Jinovatových básních čas plyne pozpátku takřka nenápadně, nicméně zásadně ozvláštňuje významy nastíněných motivů.

Extrémně oceněná „autorova“ báseň

Nemotlitba (64T,6V) Jinovata, a2a2a, Print, Pacer, Zbora, Markéta

                                                   .....řekl jsem hvězdy   

                                                       a myslel jsem tím hvězdy.

                                                        Nic jiného v tom nebylo.

                                                    Snad jenom Tesař nazaretský  

                                                   vybíral dřevo pro svůj vlastní kříž

                                                 a veškerou mou vinou obrušoval hrany

                                                              Bude proč soudit.

                                                        Vše podstatné jsem zamlčel.

První tři verše uklidňují čtenářovu rozrušenou mysl. Říkají: “nehledej v mých slovech víc, než tam je”. Další čtyři verše vztahují vlastní hříšnou vinu k vykupiteskému Kristovu úsilí. Poslední verš podtrhuje vlastní vinu nemodlení, lyrický subjekt se nedovolává žádnými žádostmi modlitby konkrétního odpuštění. Odtud zřejmě pochází fascinace touto básní (2022 čtení) – jakési podstatné věci byly (skromně?) zamlčeny. Nebo se lyrický subjekt přeci jenom modlil a cosi žádal? Zdařilá nedořečenost v této básni vzbuzuje možnost vlastního libovolného výkladu. Přestože jde o uniformní myšlenku, mnohokrát osvědčený trik, čtenáři nedokážou tomuto pokornému sdělení odolat. Vzbuzuje totiž důvěru, neboť my všichni nosíme v sobě mnoho nedořečeného, co nechceme konkretizovat a možná nebo téměř jistě jsou to hříšné myšlenky. Čtenář se zde přiznává ke své pravděpodobné resp. zcela jisté hříšnosti a působí tak upřímně a bezbranně sám před sebou, stejně tak, jak jej k tomu přivádí jeho vzor. Přesto jde podle mého mínění o pokoru stylizovanou, formální, okleštěnou o estetické sdělení o čemkoliv. Sdělení je pouhou známou a významnou pravdou o člověku. To je sice samozřejmým předpokladem literatury, ale zůstane-li jen u známé a významné pravdy, jde, sic o pozitivní, ale přeci jenom kýč a klišé.

Závěry

Zdejší situace čtenářského vkusu se příliš neliší od situace v tištěné sféře. Většinový vkus čtenáře je poznamenán autentickým realismem materializovaným představou neměnného, nezměnitelného a obyčejného člověka. Nejraději vnímáme jímavý obraz sebe samých. Odmítáme se zabývat čímkoliv, co zavání novou neověřenou či neověřitelnou zkušeností. Nevciťujeme se, strukturálně víme, máme jasno v tom, jak jsme stejní. Naše základní touhy se nesnášejí s odstupem sebehodnocení. Jedinou a zároveň poslední hodnotou jest, že existujeme. Paradoxní na tom všem je, že kdyby tomu tak skutečně bylo, nemělo by smysl o tom tak masivně psát, že každý nějak stejně jsme. Skutečná autenticita je nesdělitelná, neboť se neustále vyvíjí, tudíž není možné ji s konečnou platností zachytit. Autentický realista je ovšem přesvědčen, že jeho pravdivý prožitek nemůže být fikcí o životě; bohužel se z fikce nelze vytrhnout. Soudobá filosofie to ví, soudobá poezie však spí, bují jako virový nádor. Na hodnoty jedinečnosti jsme sice společně a nenápadně rezignovali, přesto však po ní nevědomě toužíme a to tak, že svoje základní zážitky předkládáme jako jedinečnost. Budiž artefakt, aťsi nesnese srovnání a neobstojí v historicko-kritickém kontextu, důležité je, že je mi masivně důvěřováno. Absurdní pak je, že není zřetelný rozdíl mezi odborně uznanou kvalitou a Písmáckým balastem. I kdyby se Karel Piorecký sebevíce snažil odstrčit internetovou tvorbu jako celek, oslava Rukopisu Bohumily Grogerové cenou Magnézie mu sebrala poslední argumenty o jazykové inovaci, pseudoinsitnosti apod. – Grogerová je realisticky autentická zcela v intencích našeho propíraného (anonymního?) autora. A možná je to i pro mnohé zdejší autory povzbudivé.