Omyl

Ležel jsem v posteli ve svém nebo spíše rodinném domě. Náš Dům má asi tak 15 metrů do výšky a je obehnán velikou zahradou s bazénem bedmintonovým hřištěm a i pískoviště tu bylo, kde jsem si svého času hrával. Ležel jsem a vůbec jsem nemohl usnout, příčinou toho asi bylo že hodinu před tím než jsem ulehl k zaslouženému spánku jsem vypil tři sklenice Coly a navrch jsem si položil ke své pravici, na noční stolek černý čaj který pořád ubýval. Měl jsem, pootevřené okno aby se mi lépe dýchalo a svěží vzduch mi proudil do plic. Byl jarní večer. Doma jsem byl jen se svojí mladší sestrou protože rodiče jeli na služební cestu a bratr ten byl někde bůhví kde. Moje rodina byla zhruba vyšší sociální vrstvy a měla zdědit celkem okázalé dědictví po mém dědečkovi Lojzovi. Můj dědeček umřel asi tak před dvěmi týdny důsledkem jakési ještě nevyřešené vraždy. Byl to hodný muž který ke svému bohatství přišel poctivou prací proslulého architekta. Už dlouho jsem přemýšlel o tom jak se ta smrt asi přihodila kdo to byl a proč. Jediné k čemu jsem zatím došel bylo to že musel být zavražděn kvůli penězům protože já ani nikdo jiný z naší rodiny jsme nevěděly o tom že by měl nějaké nepřátele, ale na druhou stranu peníze vzít přece nemohli když je měl na účtu. A doma? To by si moc nepomohli. Přetočil jsem se na praví bok a začal si v duchu říkat ,,já spim, já spim, já spim, já spim“ ,(dělal jsem často ,když bylo zapotřebí usnou, občas to pomohlo.) Najednou uslyším jak před barákem zastavuje auto. Po chvilce co se nic nedělo mi to přišlo divné neslyšel sem otevřít dveře ani branku natož aby se rozsvítila světla u našich lamp na fotobuňku které stála podél našeho chodníku vedoucího k hlavnímu vchodu do domu. Najednou se ozval zvuk dveří. Když jsem se pomalu, bojácně a ostýchavě podíval z okna tak jsem si oddechl. Ty dveře co se otevřely byly od sousedovi garáže z které právě vycházel na jejich zahradu, verandu a pak vešel do jejich vily kde za sebou rychle zabouchl dveře náš soused. Zase sem ulehl a snažil se usnout. Nemohl jsem přestat myslet na dědu a když se to na chvíli povedlo, tak zas ta blbá škola nesnášel jsem ji, čekala mě čtvrdletka z matematiky a z češtiny no prostě horor.Zaslechl jsem hudbu. Jako první pohlédnu na svojí zbrusu novou hifi věž, ta to nebyla. Pozorně jsem se zaposlouchal a zjistil že to jde z venku. Bylo to z nějakého auta co stálo před našim domem. Ani jsem si neuvědomoval že bych slyšel zvuk motoru či brzd. Jak to tedy vlastně bylo? Vždyť jsem sám vyděl že z té garáže vycházel můj soused tak- a v tu ránu mě to napadlo, museli přijed dvě auta najednou a já zaznamenal že přijelo jen jedno. Z ničeho nic hudba utichla a já zaslechl jen ,,vypni to sakra“. Hlas byl cizí, vzdálený a nad míru rozrušený.Lekl jsem se. Otevřeli se dveře toho auta a ke mně dolehla část rozkazu ,,a nezapomeň vše podle plánu“ řekl rozrušený hlas. ,,Jasně podle plánu, šéfe“ , řekl hlas klidnější a mladší. Pak jsem uslyšel kroky. Přibližovaly se. Ozvalo se cvaknutí, hned na to přišel praskot doplněný ironickou ale vážně branou poznámkou ,,Hlasitějš by to nešlo!“ Začal jsem se obávat, co to je k sakru za zvuky. To co přišlo potom vyplnilo mé nejhorší obavy rozsvítili se světla na chodníku.Ani jsem se neobtěžoval vyhlédnout z okna. Věděl jsem přesně co se děje. Rychle jsem odhodil přikrývku a to co jsem udělal potom jsem měl velice dobře promyšlené: vzal jsem mobil co ležel na nočním stolku potom jsem se obrátil k severovýchodnímu rohu pokoje a tam ze svého držáku na šipky jednu vyndal, vyběhl jsem ze svého pokoje na naší, s mojí sestrou společnou předsíň kde jsem otevřel dveře do jejího pokoje zatřásl jsem s ní, nepohla se. Uslyšel jsem další zvuk to my bylo k mému neštěstí povědomé byl to ten zvuk co vyluzuje klíč když se otáčí. Kde ho sakra vzaly, problesklo my hlavou ale uvažování nad touto věcí jsem se momentálně nemohl zdržovat. Znovu sem s ní zatřásl, teď již velice silně. Otočila se na mě a s přimouřenýma očima se mě zeptala ,, co se děje, proč mě budíš Tome.“ ,,Sakra vstávej Kristýno a na nic se neptej“ odvětil jsem rozčileně. Popadl jsem jí za ruku a vytáhl jí s postele. Prkeně se postavila na nohy a zavrávorala jak kdyby v sobě měla dvě promile. Táhnul jsem jí ven z pokoje jak pytel cementu.,,Hergot pojď rychle“ skoro jsme vyběhli z pokoje a já jako kdybych to měl nacvičené jsem jí a sebe táhl do místnosti, která jako jedna z mála v domě měla celé dřevěné dveře, žádné sklo v nich nebylo, takže by bylo obtížnější je otevřít, když budou zamčené. Byla to naše koupelna. Vtáhl jsem jí dovnitř při zvuku slov ,,buď potichu, ať je nevzbudíš, pak by to bylo náročnější,“které jsem slyšel ze zdola. Vklopýtali jsme dovnitř a já spěšně zamkl dveře. Oddychl jsem si. Kristýna se na mě hned obořila a tázala se co že to dělám jestli jsem se pomátl nebo co? Když mě do začátku mého výkladu skočil zvuk, přicházející ze suterénu našeho domu a já pak jen zkratkou vysvětlil o co jde,vše hned pochopila. Jako první co jsem měl v plánu v mých snových představách co bych udělal kdyby tato situace nastala bylo to že jsem měl vzít svůj mobil a zavolat policii s rodiči. Jenomže když jsem se obrátil na místo kam jsem můj mobilní telefon odložil, při vtáhnutí své sestry do koupelny, zjistil jsem smutnou správu o které jsem již dlouho věděl ale do svých plánů jsem ji nezahrnul, byla to jen taková drobnost, to že v našem poměrně velikém domě není vůbec žádný signál a my, naše rodina jsme chodily vždy telefonovat do zimní zahrady, kde to občas šlo. Zeptal jsem se potichu sestry jestli neví co bychom měli dělat. Jí napadl jen ztřeštěný nápad svázat naše pyžama do provazu a následně po něm slézt. Byla to hloupost a to hned z několika důvodů. Zaprvé: naše dvě pyžama skládající se ze čtyř dílů by asi neobstála ke zhotovení provazu takové délky že by se s ním dalo bezpečně slézt z asi devíti metrů. A za druhé: kdyby se nám přece jen podařilo slézt z této výšky tak bychom běhali by jsme po našem překrásném městě Praze nazí. Také sousedy by jistě vyděsilo kdybychom se takto obnaženi, šli zeptat jestli by nemohli zavolat policii, že u nás jsou zloději vrazi nebo podobní ,,bezbožníci“. Jistě by si asi pomyslely že při našem oblečení, by měli zavolat policii spíš na nás, a že jsme se asi pomátli. Tento dovětek mého shrnutí mě přišel natolik zábavný a polehčující že i v této velice prekérní situaci jsem se pousmál. Byly jsme zamčeni v koupelně která byla opatřena dřevěnými dveřmi. Naše koupelna je poměrně veliká nachází se zde vana, sprchový kout záchod a dvě umyvadla. Když se to vezme kolem a kolem tak mě napadala jen jedna prostá možnost nedát o sobě vědět a čekat. Čekat na to než odejdou a doufat že nenajdou to co hledaly, buď nás nebo nějaký peněžní majetek o kterém se domnívaly že ho máme zrovna tady doma. Sdělil jsem svůj nadmíru rozumný nápad své sestře a ona sním souhlasila. Vlastně neměla na vybranou. Tak jsme tiše ulehli ke dveřím koupelny s uchy přitisklými k nim a poslouchali jsme co se děje. ,,Eriku ty di nahoru a já to prohledám tady“ řekl hlubší hlas. Podle všeho byli jenom dva. Také jsem usoudil, že ten starší a hlubší, ale taky nervóznější hlas bude patřit jejich šéfovi. Uslyšeli jsme nohy kráčející po schodech. Přibližovali se. Začal jsem být nervózní a orosovalo se mi čelo, bál jsem se. Slyšel jsem nějaké drknutí, asi Erikovi ruky, do dveří. Pravděpodobně byly od mého pokoje, ale stejně tak mohli být od Kristýniného, to by bylo uspokojující, protože já měl otevřené okno a to by Erikovi mohlo přijít dost divné. Vzápětí jsem uslyšel hlas ,, šéfe tady je něco divnýho“ zařval Erikův hlas. ,,Co prosímtě“ ozval se šéf.,, Nó je tu otevřený okno.“ ,,Kde.“ ,,No to já nevim řekl bych,že je to nejspíš klučičí pokoj ve druhym patře“ odvětil Erik svým klidným hlasem. ,, Sakra, to znamená že tu někdo je. Du tam za tebou.“ Bylo slyšet další přibližující se kroky. To je v prdeli řekl jsem si v duchu, jsme ztracený.Teď bylo slyšet jen tlumený útržek jejich rozhovoru ,,…je najít.“ ,,Dobře“. Pocítil jsem strach podivné mravenčení nohou. Byly jsme ztraceni. Dřív nebo později se sem stejně dostanou.Jedny nohy se vydaly podle zvuku nahoru a druhé jsem neslyšel. Když jsem si uvědomil ,že o patro víš kam kroky směřovaly je rodičovská ložnice tak my to došlo. Věděl jsem po čem jdou. Když zde byly asi před třemi dni stěhováci kteří nosili nějaké pozůstalosti po dědečkovi tak nesli také obraz, dost cenný obraz. Byl to myslím Monet nebo tak nějak. Tento velice drahý obraz který do té doby ležel u dědečka v sejfu teď vysel nad manželskou postelí našich rodičů.,, Někdo stisk kliku a snažil se otevřít“.,, Haló je tam někdo“ tázal se šéfůf hlas z venku.Už je tu řekl jsem si a v zápětí mi projel hlavou nápad. Pohotově jsem ho sdělil Kristýně. Souhlasila, šel jsem si lehnout do vany a ona na mě hodila ručník, vypadalo to věrohodně jako bych tam nebyl.,, Ano co pak potřebuješ tati“ řekla Kristýna ospale.,, Já nejsem tvůj táta,holčičko, otevři mi nebo se ti něco zlého stane“ řekl hlas zpoza dveří.,, Ano už jdu pane, už jdu.“Ozval se zvuk dveří, a sestra vyšla ven. Obdivoval jsem jí že tam vůbec šla a přistoupila na můj nápad. Bůh ví kdo ti dva vůbec jsou. ,,Ahoj holčičko jak se jmenuješ?“,,Kristýnka.“,,Teď mě dobře poslouchej, zahrajeme si takovou hru. Já tě teďka zavřu do tvého pokojíčku(měla říct že můj je její aby se vysvětlilo to okno) a ty se budeš snažit usnout a nebo alespoň nevydávat žádný zvuk. Ano? Ano pane. Řekla nadmíru vyděšeným hlasem má sestřička. Slyšel jsem kroky a otevření dveří, vešli do mého pokoje. ,,Tady bydlíš ty? ,,Ano to je můj pokoj“. Řekla sestra. ,,Dobře lehni si, já tě přikryji ty se budeš snažit usnout“.,, Ano pokusím se.“ Překvapilo mě že to šlo tak hladce, všemu věřil a neměl žádné námitky taky překvapivě hodný a laskavý, já osobně jsem v něm zloděje neviděl. Ozval se hlas ze shora .,, šéfe našel jsem ho je tu v ložnici, máme ho, budeme milionáři, on tu opravdu je, pojďte se rychle podívat, pojďte, no tak šéfe! Jo už jdu Eriku, už jdu. Řval jak malé děcko které našlo svou ztracenou bábovičku. Našli ho pomyslel jsem si mají náš obraz za nějakejch osmdesát melounů. Teď nebo nikdy řekl jsem si statečně a odhodil jsem ručník. Šipku kterou jsem měl v ruce jsem uchopil ještě pevněji. Pomalu jsem vstal a vyšel z vany. Dveře nebyly naštěstí zavřené a tak to že jsem je pootevřel o něco víc nevydalo žádný zvuk. Jelikož obraz byl nahoře tak jsem usoudil že by neměl být problém sejít dolů do obýváku a tam od tud zatelefonovat z pevné linky policii. Přešel jsem asi tak metr po naší chodbě ke schodům.,,Podívej se jestli k tomu obrazu nevedou ze zadu nějaký dráty mohly by na tom mýt nějakej alarm.Nic tam není pane mistr“ uslyšel jsem ze shora. Další chyba na kterou jsme nepomyslely, nestihli jsme ho zalarmovat.Jak to tak vypadalo všechno se spiklo proti nám a my jsme s tím nemohli nic dělat. Došlápl jsem na první shod, snažil jsem se držet u kraje tam totiž shody moc nevržou. Se šel jsem shody bez jediného zavrzáni. V duchu jsem si oddechl. Byl jsem v předsíni. Naše předsíň je celkem prostorná máme zde i klavír na který občas hraji. Na zemi byly dlaždičky což bylo ohledně zvuků potěšující. Prošel jsem předsíní a dostal se do kuchyně. V kuchyni je telefon po pravé straně nad sporákem. Zvedl jsem ho a vytočil 112. Hned po chvíli jsem toho velice litoval protože když vytočíte 112 tak musíte chviličku občas i dost velikou chvilku počkat než vás přesměrují na číslo 158 které oficiálně patří policii nebo taky bude jako univerzální číslo spíše obsazeno.,, No tak zvedni to“ říkal sem si v duchu a doufal jsem že číslo nebude obsazené. Bohu žel bylo. Dost mě to vy stresovalo takže jsem jen stěží roztřesenými prsty vytočil 158. ,,Ano tady Aneta“ ozvalo se ze sluchátka.,, Dobrý večer, v našem domě jsou lupiči. ,, Dobře hned tam vyšleme zásahovku jaká je vaše adresa? Řekla paní profesionálně.,,U Urbanů 23“ odvětil jsem rozvážně.“ U Urbanů 33 dobře přepojím vás ---, někdo my vyškubl sluchátko z ruky a zavěsil ho, pomalu jsem se otočil. Čekal jsem co přijde ,ale stejně jsem se velice lekl. Stál tam poměrně vysoký muž bylo mu asi 25 let a v obličeji měl úšklebný výraz. Tak pojď frajere vytáhl nůž a přiložil my ho k ledvinám, postrkoval mě jím ven z kuchyně a pak po schodech nahoru. Horečně jsem přemýšlel co bych měl udělat za pasem jsem měl zastrčenou šipku ,ale bál jsem se jí použít.Došly jsme do ložnice našich rodičů. Na posteli stál ten starej a velice opatrně sundával ten obraz ze zdi bylo my do breku. Všechno jsem zvoral mají obraz a i mě, dokonce možná i Leu. ,,Kam sto volal?“ řekl mi ten starej.,, volal jsem policii, co jinýho“odvětil jsem drze. Dobře tak to vás budeme muset vzít s sebou. ,, Eriku dojdi pro tu holku, svaž jí a dej jí na pusu roubík, já se mezitím postarám o toho kluka“.,,Jasně šéfe už jdu“. Po chvilce motání lepenkou mě dokázal svázat (provaz totiž neměl) a nakonec mi přikázal ať otevřu pusu. Udělal jsem co jsem řek a on mi tam pak dal kus hadru co považoval za roubík. Na šipku kterou jsem měl za pasem naštěstí nenarazil. Po těchto,podle něj nutných obštrukcích si vzal obraz, kopl do mě a tím mě popohnal mě ke dveřím. Sešli jsme po schodech až dolů do předsíně kde už čekal Erik se svázanou Kristýnou. ,,Šlo vše dobře“? zeptal se můj věznitel.,,Jo jako po drátkách šéfe“.,, Tak jo, dem do auta, policajti tu budou každou chvíli“. Sotva co se otevřely vstupní dveře tak to začalo, sice slabě ale přece jen být slyšet tlumené hú, húú, hú, húú, hú, húú. V duchu jsem si oddechl, jsou tu, policajti jedou. Pocítil jsem úlevu, slast na duši že se mi to přece jen povedlo a že nejsem takový kopyto jak jsem si myslel. Zachránil jsem Moneta a ještě půjdou za mříže, super. Na jejich veliteli jsem znatelně viděl pocit nenávisti, asi proti mně. Kopl do mě.,, Sakra dělej, okamžitě do auta, ujedem jim.“ Nechtěl jsem odporovat, protože výtězství stelně bylo na naší straně, a tak jsem sebou pohnul a běžel jsem k brance, pak nás dost hrubě hodily do dodávky a někdo nastartoval. Vyjely jsme. Byl jsem v klidu protože houkačky se blížily a to by v tom byl čert aby v tudle dobu a na tomhle místě nezastavily každé auto které pojede kolem. Houkačky zesílily a naše auto zastavilo.,,Pane řidiči vystupte si a ukažte mi své doklady.“,, Ano tady jsou pane,“hlas působil ospale, úplně jinak než před chvílí.Bylo to věrohodné.,,Kam máte namířeno v tuhle noční dobu.“,,No víte já tady s kamarádem jsme se rozhodly že bychom si mohli vyrazit do jižních Čech stanovat ,a tak jedem“.,,Aha, tak to pak jo.,,No a proč vy tady takhle pozdě stopujete lidi“?,, No, ona to byla vlastně náhoda ,že jsme vás tu takhle zastihly, my jsme měly tady v této ulici v domě číslo popisné 33 hlášenou loupež a přepadení, ale nakonec se ukázalo že to byl asi jen nějaký žert nebo omyl.“ ,,Neviděli jste tady náhodou někoho podezřelého“?,, Ne, bohužel neviděly, teda pokud nepodezíráte nějaké pejskaře“?,,To opravdu ne. Tak zatím nashledanou.,,Naschle.“Opověděl Erik a šéf zroveň. Auto se pomalu rozjelo, dál ulicí.

---