Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šovinismus chlapáctví

17. 05. 2009
1
8
1917
Autor
JeanJoche

Inspirováno J.Diamondem

Šovinismus chlapáctví

 

            Uhlíky praskajícího dřeva poskakovaly v ohništi jako čerstvě vyklubaná kuřátka, zrovna když je nejstarší z rodu rozčísl masivní holí. Nastalo právě období, kdy se příroda po dlouhé zimě probouzela. Noci bývaly vlahé, příjemně teplé; vzduchem čpěl odér krušinek a voněklasu. Kdejaký tvor se mohl procházet přírodou jen v rouše Adamově, aniž by pocítil potřebu zahalit se hřejivou zvířecí kožkou. Zvěř shazovala zimní srst a halila se do svého nejlepšího šatstva, se záměrem zalíbit se opačnému pohlaví. Stromy poklidně šuměly, jen zřídkakdy pokoj pozdního večera narušil šoupavý let nočního ptáka.

            Plápolající oheň a malování ve tvářích okolo sedících mužů dokreslovalo atmosféru jarního předvečera.

            Jako ostatně vždy se první chopil slova stařešina rodu. Poměrně nedávný třicátník s dlouhými zablácenými vlasy i vousy, trpící těžkou rachitidou, díky níž již nebyl schopen se hýbat, ani pořádně chodit a byl tak odkázán na pomoc žen a mladých mužů. V neposlední řadě se na něm počaly objevovat i příznaky pakostnice a dalších podobných chorob, způsobených nedostatkem vitamínů a nevyvážeností živin ve stravě. „Cesta zlatavého vozu jest opět delší a delší. Jak tomu stává se po velkých zimách pokaždé. Tak v následujících dnech dojde k hýbání Velkého chlupatého. Buďte připraveni, mladí válečníci. Přichází váš čas. A nemůže vám uniknout ani jeden okamžik, neb úsilí vaše značí cestu, jak přežíti v době následného studeného hladomoru. Což chtěl by někdo z vás živit se jen šípkem po tu dobu tuhou, nebo snad bobulemi bezu. Mnozí z nás si jistě vzpomínají předešlou zim, kdy žvýkali jsme kořínky zázvoru a mnoho mladých za těchto okolností pomřelo. I samic plodných taktéž. A před hladem nezachránil nás ani kožich Velkého chlupatého. Když není do úst, co dáti, zle se vede. Vězte, že sběr a paběrkování chudobné zeleně našimi samicemi nás neochrání v krušných časech.“

            Postava s rozložitými rameny a rudým tetováním se vzepjala z kruhu, a aniž by žádala o svolení, dala se do vlastní řeči k lovcům kmene: „Nemůžeme si už dovolit chyby z minulých dob. To je to, co chtěl říct Nejstarší. Ti, kteří jdou s námi prvně, musí potlačit svůj strach z Velkého chlupatého. To ať raději zůstanou v tábořišti s mladými a samicemi. Takových není potřeba. Ten, který nerozetne oštěpem černočernou plec kance, je pro nás přítěží, kterou nejsem ochoten připustit.“

            Třicetiletý stařec, chtě hovořit, se rozkašlal. Sípavě se pokusil promluvit: „Tak jest, jak říká Nejsilnější. Povím příběh vám, který udál se za věků, kdy ještě mladý byl jsem a Velký chlupatý kráčel po naší zemi dvakráte do každé chladné zimy.“

            Po těchto slovech se k ohništi seběhla i ostýchavá drobotina a z uctivé vzdálenosti naslouchala slovům nejstaršího. I přes tuto magickou chvíli se ze společnosti žen, skrytých v obytných prostorách jeskyně, ozývaly nadávky a tlumené výkřiky jako „Zase!“, „Kolikrát ještě?!“ či „Už to stačilo.“

            „V těch dobách počítala naše rodina jen málo členů. Nebyli jsme tak početní, jak tomu dnes jest. Vydali jsme se uctíti cestu Velkého chlupatého, když tu nás překvapil Velký s rohem. Nebo my snad jej, když narušili jsme mu chvíli jeho rozjímání. Prastarý samotář to byl, který rozmlouvá s bohy frkáním. Rozlícen přítomností naší, popuzen bohy, zloba, jemu tak vlastní, hnala jej proti nám. Mnozí nevědomí mladí muži počali v hrůze z Velkého s rohem odříkávati modlitby, ačkoliv na pouhých sto kroků Ten, který frká s bohy, hrabal tříprstým kopytem, jasně tak značíc odhodlání k útoku na naše lovce. A ti ubozí tam tak zbožně klečeli, čekajíc, že modlení odrazí jeho útok snad.“

            Dítka ani nedýchala, když poslouchala to barvité vyprávění. A Nejstarší pokračoval.

            „Ten, který frká s bohy, rozběhl se proti hrstce se modlících, mohutně kývaje hlavou do stran. Snahou jeho bylo srazit, co nejvíce z nás, zbraní svojí k zemi, s kterou by nás pak tříprstými kopyty neprodyšně spojil. Tu náš tehdejší vůdce přiskočil před poblázněné strachem, opřel oštěp svůj o zem a čelil hrozbě Velkého s rohem osamocen. Tak, jak Velký s rohem kvačil k němu, stočil běh a minul vůdce na délku dvou kroků. Ten na nic nečekal a ťal jej nožem z kamene do chlupatého boku. Ten, který frká s bohy, pocítivše ránu sečnou na jeho pleci, hbitě při váze své se otočil, chtě následovat stejnou pouť a našemu vůdci ukončit tak jeho pozemskou cestu života. To však se mnozí z modlících vzpamatovali se a zuřivého samotáře zasypali deštěm oštěpů. Vysílen, poražen, přesto nedal si Velký s rohem říci a kulhavě se sunul k vůdci naší smečky. Ten proti němu během s kopím svým vyrazil, v druhé ruce kamenný nůž. Na deset kroků oštěp rozvířil vzduch a Velkého s rohem zasáhl do jeho drobného oka. Vůdce náš na nic nečekaje, v běhu vyskočil do výše, jako když dravý pták chystá se vzlétnout a nožem zabořil se do krku Velkého s rohem.“ Drobota, sedící opodál, překvapivě vydechla.

„Zubatá čepel prošla chlupatou kůží, proťala tělní stébla a div, že neoddělila hlavu Toho, který frká s bohy, od obrovského těla jeho. Byl to tenkrát úspěšný lov a bohatě jsme se Velkému chlupatému odvděčili,“ zakončil vyprávění Nejstarší z kmene. 

Lovci významně pokyvovali hlavami. Někteří bušili pěstmi do země na znamení souhlasu. Jeden z nich přihodil dřevěné poleno do ohniště, čímž se formálně přihlásil o slovo. Stařec mu třesoucí se rukou pokynul.

„Pro ty, kteří s námi zítřejšího dne půjdou prvně, povím příběh, který se udál před dvěmi zimami a díky kterému mi říkají Bohy vyvolený,“ řekl robustní muž se světlými vlasy a rostlinným latexem na bílo natřenou volně plandající levačkou. Pravou rukou chytil v zápěstí tu levou a položil ji na rozžhavený kámen, který tvořil hranici ohniště.

Mladí lovci uskočili a s děsem v očích zahvízdli. Plameny olizovaly sněhobílé prsty levé ruky Bohy vyvoleného a vzduchem se linul zápach spalovaného lidského masa. Majitel nabílené ruky přitom ani nehnul brvou. Jeho obličej byl po celou tu dobu ledově chladný. Až po chvíli, kdy se mladíci odvážili blíže a prohlíželi si černající končetinu, se mu do tváře vloudil pobavený úsměv, který nakonec přešel až v hurónský smích.

„Nebolí to,“ suše konstatoval, když vytahoval levačku z ohně. „Bohové si vzali veškerou bolest z mé ruky. Před dvěmi zimami jsem při rozbřesku stopoval čerstvě narozené tele Velkého rohatce do končin, kde se Rezaví psi loučí s tmou, když tu mě na palouku červených malin překvapil praotec všech Velkých rohatců. Ten, který tu musel být už před sty zimami a možná tu byl ještě dřív. Z nozder se mu valil dým, jako když voda z nebes dusí naše ohniště. Oči mu žhnuly plameny, jako by byl celý stvořen z ohně. Přestože mu z tlamy odkapávaly krůpěje rosy, tak ten žár v něm to neuhasilo. I když jsem věděl, že si mě chce vzít sebou a spálit mě jako dřevěné poleno, rozhodl jsem se mu vzdorovat.“

U ohniště to udiveně zašumělo. Až Nejstarší je musel umlčet několikanásobným zabušením své hole o okraje ohniště tak, že rozžhavené uhlíky rozprskly do výše salvu zářivých jisker.

Bohy vyvolený klopil hlavu a pozoroval roj poletujících jisker: „Ano, odvážil jsem se vzdorovat. Nechtěl jsem přistoupit na rozhodnutí Velkého rohatce, který mě chtěl odevzdat pokojné zemi, a tak jsem se s ním pustil do boje. Vím, že jsem se provinil. Přesto si jako vítěze vybrali bohové mě a ne jejich posla - Velkého rohatce. Setkali jsme se na okraji palouku červených malin, když si klestil cestu trnitým křovím. Na nic jsem nečekal a chytil jej za rohy...“

Z jeskyně se ozval sarkasticky pisklavý chichot ženského osazenstva, načež mnozí přísedivší mužové popadli volně ležící kamení a rozchechtané ženštiny umlčeli několika přesně mířenými hody kamenů do míst, odkud smích přicházel.

„...a že to byly rohy! Musely mít rozpětí tak na dva kroky. Když jsem jej držel, tak se na mě díval přímo těma planoucíma očima. Postrkovali jsme se za strany na stranu. Už mi síly docházely, když Velký rohatec klesl na přední. Stačilo jen naposledy přitlačit a zlomil bych mu v mžiku vaz. Pak vyšel bych z toho souboje jako vítěz. Ovšem bohové dobře věděli, jak dlouhá bude moje cesta. Na kluzké zemi mi podjely nohy a Velký rohatec se mi zničehonic vysmekl, vyskočil na všechny čtyři a přirazil mi rameno k opodál stojícímu modřínu, který div, že nepřelomil v půli. Tu projela mi rukou nesnesitelná bolest, jako kdyby se mi polámaly v ní všechny kosti. Ale pak najednou nic. Bohové mi vzali ducha mojí ruky, protože všechna bolest byla rázem pryč. Velký rohatec znenadání klopýtl, to když mu bohové dávali toho ducha mojí ruky i s mou bolestí. Já ho svou druhou rukou skolil k zemi a pak celým svým tělem naň nalehl a tak dlouho jej tlačil k zemi, až jej život opustil a země si opět vzala jeho ducha k sobě. Očekával jsem, že po takovém vítězství mi bohové na mou počest vrátí ducha mé ruky i s tou bolestí, abych pamatoval si na toto slavné přemožení, ale ne. Ducha mojí ruky nejspíš vzala si zem, společně s duchem prastarého Velkého rohatce.“ Ztichl Bohy vyvolený a nažhavenou kostěnou jehlicí si do paže vyrýval rituální symboly, jakožto alternativu loveckému líčení zbytku kmene.

„Vnitřnosti Velkého rohatce ponechal jsem na palouku červených malin darem pro Rezavé psy. Vzdávám tak dík Velkému chlupatému, který nám přichystal hostinu hodnou pouze jeho v časech před dvěma zimami, kdy bez masa Velkého rohatce bychom jen stěží přežili. Zítřejšího dne pozdravím Velkého chlupatého tak, jak se na lovce naší rodiny patří,“ domluvil Bohy vyvolený s jistým potěšením v hlase a předzvěstí, že následující den bude nejspíš jeho poslední.

„Pověz nám i ty svoji zkušenost s Velkým chlupatým, Osmý,“ vyzval k hovoru drobného muže s podlouhlou bradkou Nejsilnější. Snědý lovec Osmý se jevil skoro jako chlapec, jelikož jeho tělo neoplývalo bohatou muskulaturou jako postavy ostatních mužů. Po hrudníku se mu však táhlo osm dlouhých klikatých šrámů, když se kdysi pustil do křížku s mladou samicí šavlozubého tygra. Bylo to ještě kotě, které ani neumělo pořádně lovit, takže Osmý vyvázal z tohoto souboje jen s pár kousanci a zmíněnými osmi jizvami od drápů. Jakožto vítěz, jenž si zaslouží nosit své nové jméno.

Teď tu jen tak seděl a bylo na něm vidět, že do hovoru se mu příliš nechce. Ovšem mladí mužové na něj dotírali a přesvědčovali ho, až si nakonec přeci jen dal říci. Dlouze potáhl ze zapáleného stébla trávy a spokojeně vydechl omamný kouř. Této zálibě Osmý holdoval jako jeden z mála kmenových příslušníků. Rozvolněně se dal tedy do řeči: “Co vám budu povídat, druhové ve zbrani. Každý, kdo se alespoň jednou zúčastnil cesty za uctíváním Velkého chlupatého, to dobře zná. Náš kmen se jako vždy skryl v houští u mýtiny černých borovic u Divokého srázu...“

„Nezapomeň říci, že toho času tam hojně kvetly křovité mochny,“ skočil mu do řeči Nejsilnější.

„Ano, mochny...kvetly...“pokračoval nenuceně Osmý. „Čekali jsme tam na příchod Velkého chlupatého. Mnozí z lovců se jej již nemohli dočkat, hlavně ti mladí, kteří jeho cestu uctívali prvně. Prvně ho tak mohli spatřit na vlastní oči. A pak se konečně objevil. Z dálky několika stovek kroků vykročil na horizont první Velký chlupatý. Každý z nás málem nedýchal. Země se chvěla, čím tím víc, čím se Velký chlupatý přibližoval. Procházel klidně kolem našeho stanoviště. Desítky nohou rozhýbaly zem, až i stromy se rozkolíbaly...“

„Ty mochny,“ nedal se odbýt Nejsilnější.

„Mochny...ano...Když Velký chlupatý míjel náš úkryt,“ potáhl Osmý z hořícího stébla, „natáhnul jsem naneštěstí do chřípí vůni oněch prokletých mochen. Tak mi chřípí podráždily, že chtě nechtě musel jsem porušit poklid cesty Velkého chlupatého a hlasitě se  projevit.“

Nato následoval opět bouřlivý výbuch smíchu v jeskynních prostorách, ale stejně tak rychle jako prvně byl v mžiku potlačen.

„Velký chlupatý se zalekl a rozutekl se všemi směry,“ povídal Osmý dál. „Díky mé neuváženosti jsme museli začít uctívat dříve, nežli jsme my i Velký chlupatý byli řádně připraveni. Vyběhli jsme tedy ze skrytu houštin na palouk černých borovic a snažili se hlasitým modlením a tancem s klacky v rukou ukázat Velkému chlupatému tu správnou cestu, po které se měl vydat...“

„Nezapomeň na Šavlozubého vraha,“ doplňoval vyprávění Osmého svými vsuvkami Nejsilnější.

„Ano...Šavlozubé monstrum,“ vzpomínal Osmý. „Trvalo několik chvil než se nám s Velkým chlupatým podařilo nalézt tu správnou společnou cestu. Doprovázeli jsme Velkého chlupatého k Divokému srázu. Tancovali jsme kolem a Velký chlupatý znatelně zrychloval, už se nemohl dočkat svého nadcházejícího převtělení. Radost z nás všech úplně čišela...“

„Ten Šavlozubí,“ připomínal Nejsilnější.

„Hned se k tomu dostanu,“ kontroval Osmý, když mu stéblo pomalu dohořívalo a on se již sháněl po některém z dalších, kolem ležících. „Jenže nebyli jsme sami, kdo se chtěl tentokrát kořit cestě Velkého chlupatého. Z křoví najednou vyrazila samice Šavlozubého vraha. Nezkušená stejně jako naše samice v uctívání Velkého chlupatého. Nesměle poskakovala kolem, neznalá našich tanců, směšně prskala, neznaje naše písně a modlitby. Velkého chlupatého jen rušila. Naprosto jsem viděl, jak je Velký chlupatý nesvůj. Nakonec jsem se rozhodl, že jí budu muset domluvit a vykázat ji do patřičných míst. Jak si jistě všimnete mých jizev, musí vám být, bratři ve zbrani, jasné, že se jí to moc nelíbilo. Vrhla se na mě a mě nezbylo nic jiného než ji naučit, jak správně se tancuje s lovcem našeho kmene. Párkrát jsem jí vzal dokola, několik otoček a pak trocha úderů klackem přes čumák a už metala zpátky do chřástu. Příště si to monstrum rozmyslí rozptylovat pokoj božského Velkého chlupatého.“ Zasmál se Osmý, rozradostněn vzpomínkou na tuto potyčku. „Ten taneček mě tak vysílil, že jsem padl k zemi a pomalu pozoroval, jak mí bratři - lovci doprovázejí Velkého chlupatého k Divokému srázu, kde po částech mizel a převtěloval se do nového Velkého chlupatého, který příjde po dalším dlouhém holomrazu. Na dně Divokého srázu si jeho ducha vzala země a nám milosrdně přenechala, co jí k ničemu nebylo. Kožich Velkého chlupatého, jeho šťavnaté maso a vnitřnosti, bělavé kosti a jeho kly. Vše, co nám pomůže přežít nadcházející zimu. Buď pozdraven Velký chlupatý,“ zařičel zničehonic Osmý.

„S tebou žijeme a s tebou umíráme,“ nenechal se zahanbit Nejsilnější a zařval.

Zbytek mužů zakřičel ve světle dohasínajících plamenů stejnou větu.

„S tebou žijeme, s tebou umíráme, Velký chlupatý,“ pronesl jakoby pro sebe Nejstarší. K mužům pak: „Nechť je cesta zítřejší naše úspěšná tak, jako i cesty předešlé, mladí válečníci. Doba se nachýlila a bohové mají osud rodiny naší jen v rukách svojích. Blahosklonným spánkem nyní vzdejme čest jim, rovněž Velkému chlupatému, jemuž zítra tak plavně poctíme cestu proměny.“

 

 

 

Následujícího dne ráno se skupina přibližně třiceti lovců loučila s rodinnou komunitou. Oštěp a kamenný pazourek patřil k základní výbavě každého z nich. Nejstarší z rodu všem požehnal a popřál dobrý lov. Mužové naposledy objali své ženy, ověšené nemluvňaty, zabalenými v teplých kožešinách, a vyrazili k palouku černých borovic.

Rostliny se zbavovaly ranní vláhy a nad zelení se vznášel mlhavý opar, který se táhl celým, právě se probouzejícím, lesem. Drobné ptactvo zpěvem vítalo nový den a noční tvorové se zrovna ukládali ke spánku. Hvozdem se prodírala neuspořádaná formace mužů, kteří zlehka našlapovali po mechem porostlém podrostu. První šel samozřejmě vůdce lovecké smečky Nejsilnější, kterému neušlo sebemenší zavrzání, zakvílení, jakýkoliv drobný pohyb krušinky či zavlnění se obrovských listů lopuchu. Všichni mužové byli vytrénováni pobytem v přírodě k nepředstavitelným dovednostem, přesto Nejsilnější všechny z nich několikanásobně převyšoval.

Asi na deset kroků od Nejsilnějšího cosi zahrabalo v porostu mohutných kapradin. Lovecký vůdce zvolna pokynul hlavou ke zbytku skupiny. Všichni v hypnotickém očekávání sledovali, co se bude dít dál. Nejspíš si divoký kňour ustlal k dennímu přespání v kapradině a vycházející slunce oslepilo jeho, na měsíční svit zvyklou, lebku tak, že si nepovšiml přicházejících lidí. „Masivní kanec jako první dnešní úlovek, to se jen tak nenaskytne,“ honilo se hlavou mladým lovcům.

V tu chvíli vzduchem zasvištěl štíhlý oštěp Nejsilnějšího. Letěl dlouho, moc dlouho, než dopadl do míst, ze kterých se ozývalo podivné hrabání. Bác! Kratičké vysoké zapištění, několik lístků kapradě vylétlo do vzduchu a pak jen dlouhé ticho.

„Začalo to pěkně,“ pohladilo se evolučně mladé ego Nejsilnějšího.

 

 

 

 Do tábořiště se lovci vraceli v pozdních odpoledních hodinách. Všichni v pozvednuté náladě. Lov se vydařil a to dokonce lépe než předpokládali. Žádný z nich neutrpěl žádné smrtelné zranění a kořist byla tentokrát velmi bohatá.

Ženské zvědavě vycházely z kryté jeskyně, aby si ulovené kusy zvěře prohlédly a následně mohly své mužské protějšky ocenit. Ovšem nejdřív museli lovci předstoupit před stařešinu kmenu, až pak je čekala zálibná pochvala od vlastních matek rodu.

První mužem, který poklekl před Nejstaršího byl vůdce lovecké skupiny. Ramenatý červeně tetovaný Nejsilnější, nejúspěšnější lovec posledních roků a tedy i nejžádanější milenec mezi ženami.

„Zřím, že lov nadmíru zdařilý jest byl,“ promluvil Nejstarší, když Nejsilnější před něj položil oštěp, ověšený umrlou zvěří.

„Jak říkáš, Nejstarší,“ spokojeně odpověděl. „Rychlonohý ušatý možná umí dobře běhat, ale mému oštěpu utéci nedokázal. A ti další tři taktéž ne. Kdyby se tak v kapradiní nemrskali, snad by je bohové ušetřili.“ Vítězoslavně si prohlížel na oštěp naraženou ramlici zajíce se třemi mláďaty, která sotva v travnatém pelechu otevřela čerstvě prořezaná očka, již jim bylo zakrouceno jejich chlupatými krky skupinou mužných lovců.

„Nechť tě bohové provází, Nejsilnější,“ uznale pokynul nemohoucí stařec.

„Nejstarší, Nejstarší,“ halekal robustní Bohy vyvolený a v pravici třímal svou vlastní kořist. „Toho jsem dostal jen jednou rukou.“

Rozevřel pěst, v které se krčil rozlámaný střízlík v malinkatém hnízdě. Nestihl uletět, když se jednoruký lovec rozhodl, že se bude dobře vyjímat na slavnostní tabuli jeho kmene.

„Dokonce se dvěma vajíčky, Nejstarší,“ dětinsky se radoval muž s ochrnutou levicí.

„Nechť tě bohové provází, Bohy vyvolený,“ odpověděl Nejstarší.

Zbylou kořist mužů rodu tvořilo několik desítek ještěrek a larev dřevokazného hmyzu, pár sluk, polorozpadlý kolouch, z půle roztrhaný a z půlky hnilobně zapáchající; sedm drobných hrdliček, nespočet lesních myšic, veverek a hryzců, tři bodlinatí ježci, dále pak dvě lasice, které pozdě měnily zimní šat na ten letní; několik pěnic, strak, slizce vypadajících žab a dokonce i jeden letošní tetřívek. Vpravdě bohatý úlovek.  

„Vskutku nemýlil jsem se, když tušil jsem uvnitř, že tato honba podařená bude,“ mínil nejstarší z rodu.

„Nadto jsme, Nejstarší,“ promluvil Nejsilnější, „zahlédli u palouku červených malin Rychlonohého s parohy jako lopaty se dvěma srnami.“

            Stařešina spokojeně mlasknul skoro už bezzubou čelistí: „ Při Velkém s rohem i Velkém rohatci! Kéž dočkám se příštího uctívání cesty Velkého chlupatého! To budou zase, panečku, historky.“ 

 


8 názorů

JeanJoche
26. 05. 2009
Dát tip
Přesto díky...a nezlobím se...jsem rád za každou kritiku(i 4:))Zapracuju na tom...

JeanJoche
24. 05. 2009
Dát tip
...

JeanJoche
17. 05. 2009
Dát tip
Jé díky... Samozřejmě jsem si těch cizích výrazů vědom...a abych pravdu řekl,tak mi o to i šlo...přeci jenom to tak příjemně kontrastuje s onou archaickou mluvou těch lovců... A pakostice je český výraz(tj.dna,"podagra")...latinsky je to artritida;)To jenom na okraj...;) Ještě jednou díky...

Tobša
17. 05. 2009
Dát tip
Zdravím, jsem velice rád, že jsem si přečetl tuto povídku. Je milá, velice čtivá, bez chyb a člověk si při ní krásně odpočine a nechá se unášet čtením. V čem vidím chybu je ovšem používání cizích slov, slov, která se do dané doby nehodí. Pakostnice, rachitida, vitamíny, tetování, latex, muskulatura, komunita, evoluční, ego. Většina z těch slov má svoje počeštěné synonymum a nebo se dá opisem přepsat do rozumné podoby, ve které je uvěřitelné číst o svalstvu Nejsilnějšího apod. (Přidávám tip.)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru