Můj osobní Řím

            Myslím, že tenkrát nepršelo, i když déšť by se do atmosféry, která ten den panovala, dokonale hodil. Celé město bylo zahaleno takovým tím ponurým, skličujícím, neurčitým závojem všeobecné lhostejnosti. Ze zvyku jsem si zapálil cigaretu a vydal jsem se obvyklým směrem. Poblíž školy jsem minul skupinku asi patnáctiletých, chichotajících se dívek. To, čemu se smály, dost pravděpodobně nebylo vtipné, i když na to vlastně vůbec nezáleží. Postupně jsem přestal vnímat své okolí. Došel jsem ke svému Římu. Na místo, na které jsem se v minulosti vrátil již několikrát. Na místo, ke kterému se nakonec stočí všechny moje cesty.

            Byl to ohromný mrakodrap, který do svého okolí vůbec nezapadal. Asi tak jako já. Příčinou nebyla jen jeho výška. Ten dům mi odjakživa připadal smutný, i proto jsem ho navštěvoval. Byl to můj osobní Řím – vrba ze železobetonu. Nikdy jsem nepoužil výtah a nikdy jsem nepočítal jeho patra, natož schody. Vylézt do té ohromné výšky a otevřít dveře na střechu byla vždy hračka oproti činu, ke kterému jsem se vždy odhodlával. Myslím, že tenkrát nepršelo a já se jako tradičně chystal spáchat sebevraždu.