Dlouhej tunel, světlo

   To jsem tuhle měl službu u třetí brány. Nudil jsem se tak strašně, že už jsem si skoro chtěl z nedostatku lepší zábavy vyprat křídla. Dokonce jsem uvažoval i o tom, že se pokusim seškrabat ty grafitti, co nám tam nastříkal nějakej démon.

   Najednou se na pěšince mezi oblaky objevil jakejsi člověk. Přišel až ke mně a koukal jako magor.

   "Koho to sem padlí exkolegové nesou?" řekl jsem si otráveně.

   On se rozhlížel na všechny strany, prohlížel si výzdobu brány, valil oči a pak pravil: "Kde se tu beru?"

   "Dobrá otázka," pochválil jsem ho, "kde se tu bereš?"

   "No, to kdybych věděl," prohlásil udiveně.

   "Ach jo, tak jméno a rodný číslo," řekl jsem a sedl si k  počítači.

   "Hezká mašinka," pokyvoval uznale.

   "Jo, dík. Akorát, že to neni mašinka, je to živý."

   "Fakt?" divil se.

   "To si piš. A co je horší, ty seš taky živej."

   "Co tim chceš říct?"

   "Tim chci říct, že se jim dole za chvilku probereš. Naskočíš. Seš živej a eště chvíli budeš."

   Ukázal jsem mu na monitor. Ležel na posteli, kolem spousta přístrojů a zdravotníků.

   "Jo ták," pravil, "už chápu."

   "Takže já ti teď ukážu, kde je výtah, a můžeš svištět," řekl jsem, "akorát tě poprosim o tohle: nepopisuj jim, cos tady viděl. Je to pod utajením a tak. Byl by průšvih. Řekni třeba, že jsi viděl dlouhej tunel a světlo. Nic víc, jo?"

   "Jasný," kejvnul, "dlouhej tunel, světlo. Spolehni se."

~*~*~

   Když odjel, udělal jsem si z jednoho obláčku malého chundelatého medvídka.

   "Všechno v pořádku?" zeptal jsem se ho pak.

   "Jo," kývnul medvídek, "v pořádku,"  a zamával spokojeně křidýlkama.