Hrajeme si se sny

Povolil jsem si opasek a přisedl jsem k ohni.

Seděla naproti mně. Klackem vháněla uprchlá ohořelá dřívka zpět do plamenů.

Mlčela.

Okamžik jsem se rozmýšlel. Okamžik ticha, který mi připadal až příliš dlouhý na to, abych ho nazýval okamžikem. Ale jiný výraz pro tak krátkou dobu, byť tak pomalu utíkající, prostě nemám.

Konečně jsem se odhodlal.

„Takže bys mě nikdy nemohla milovat?“

„To jsem neřekla.“

„Ale nemiluješ mě. Nebo ano?“

„Já nevím. Ty jsi fakt super kluk a já tě mám moc ráda, ale nevím jestli je to láska.“

Zatím se na mě ani jednou nepodívala. Stále hleděla do plamenů, jako by tam hledala odpovědi. Já se díval na ni a v jejích očích jsem viděl odraz těch plamenů, snad tisíckrát živějších než jsou ve skutečnosti.

„Nevíš.“ Řekl jsem to a mě samotného zarazilo, kolik bylo v mém hlase zoufalství.

Opět ten dlouhý okamžik. Ale tentokrát promluvila ona.

„Trochu se tě bojím.“

To mě zarazilo. Nikdy jsem jí neublížil fyzicky. Zvýšit hlas v její přítomnosti pro mě bylo téměř nemožné. Čeho se může bát?

Odpovědi se mi dostalo okamžitě.

„Máš moc velké sny a já nedokážu být jejich součástí.“

Napůl se mi ulevilo. Ona pokračovala.

„Představuješ si život jako nějaký film. Mít dům, krásné děti a milující ženu, které bys snesl modré z nebe. To jsi ty. To jsou tvá slova.“

„A co je na tom špatného?“ odpověděl jsem téměř okamžitě a možná jsem se cítil trochu dotčený.

„Nic.“ Poprvé se na mě podívala. „Jen, že já nejsem vhodný materiál pro tvé sny.“

„Nemusíš být dokonalá.“

„Ale ty to nechápeš. Já potřebuji realitu. Ne sny.“

Podíval jsem se jí do očí. Hledal jsem tam pravý důvod, ale zřejmě říkala pravdu. Byla rozrušená a prsa se jí zvedala, jak plnila plíce proudy teplého nočního vzduchu. To mě utvrdilo. Vlastně jsem nikdy nepochyboval. Vždy jsem jí důvěřoval a proto vím, že nelhala. Nezklamala by mě.

„Ale realitu si vytváříme podle svých snů.“ Zmohl jsem se na odpověď

„Kdo to řekl?“

„To říkám já.“

Přešla to.

„Já ale prostě nedokážu být součástí tvých snů.“

„Můžu je přizpůsobit podle tebe.“ Řekl jsem trochu naivně.

„To přece nejde. Ty máš své sny a já své.“

„Celý život si hrajeme se sny. Skládáme je jako stavebnici. Něco nám musí vyjít. Postavit si alespoň základy. A ty jsi základ mých snů. Bez tebe nic nepostavím.“

„Určitě ano.“

Zvedla se.

„Promiň, ale jsem už moc unavená.“

Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Oči jsem měl sklopené a sledoval hrátky plamenů.

Otočila se a odcházela do chaty.

Zvedl jsem hlavu a podíval se na ni. Jako by odcházelo mé srdce.

„A mám nějakou naději?“ zeptal jsem se s odhodláním.

Zastavila se a pootočila hlavu. Tvář jí jemně pohladilo světlo ohně.

„Ty sám přece říkáš, že naděje je vždycky.“ Pousmála se. „Dobrou noc.“ Řekla měkce.

„Krásné sny.“ Odpověděl jsem.

Pak jsem rychle dodal ještě jednu krátkou větu. Byla už u dveří.

„Miluji tě.“

„Já vím.“

Dveře se za ní zavřely. Byla pryč.

Zůstal jsem sám pod čistým hvězdným nebem a díval se do hřejivého ohně.

A zase jsem si skládal své sny.