Hnědé oči miláčka

V závoji křehkopavoučích
snítek snů v
objetí kapradin pokrytých
Buddhovými slzami za
světla očí maniaka který
ohněm zuřivě
bičuje noc. A
mdlé světlo křehkých
střepů roztroušených po
sametu ve kterém
je oblečena stará dáma,
bydlící na rohu bezejmenné ulice.
Vím i blankytná
křídla chtějí svou chvíli
svobody. Bojím se a
ani nevím proč, snad jen
ta bouře a listy
krás vlající dračím
dechem. Ne už nechci
být neohroženým
rytířem který vytáhne
Excalibur z kamene. Ani
technařem jedoucím v
extázi. Kolikrát
jsem hrdě kráčel
smrti vstříc a
věděl že nikdo
nepomůže. Ano, byl
jsem odvážný když jsem
kráčel mezi
planoucími světly železného
oře. A tak Tě
prosím: zkoušej se mnou
projít tou řekou života. Už
nemá mosty, dnes jsem je
všechny spálil. Budeme
pít její vodu a
poplujeme po proudu. A
asi jsem doopravdy blázen který
vůbec neví co
dělá. Blázen který
překročil Jordán aby
se mohl utopit v
hnědém moři Tvých očí má
Lásko.