Zá (KAZ) ník

„Dobrý den, můžu rušit?“

„Určitě“

„Prosim vás, koukal jsem na internet a máte v nabídce LCdéčko typu XY, víte, mohl bych ho vidět?“

„Je podobný jako támhleto.“ Ukazuje prodavač na úplně jiné LCD, než jsem si vyhlídl

„Jjjjo, no, takhle, na fotce ho máte s přechodem od černé do bílé, jako design...“

„Noo, to nevim.“

„Jjjjo, a mohl byste se třeba kouknout?“

Prodavač na mě nevěřícně čučí, jako, co že si to dovoluju, což mě nevýslovně roztáčí

„Budeme ho mít vystavený zítra, teď je ještě v krabici.“

„A nemohl byste ho třeba rozbalit? To LCD co zítra vystavíte, pokud mu tedy nebude vadit, že ho jako dneska rušíte.“ Odvětím jízlivě, přičemž prodavači zároveň  podávám dýmku míru v podobě přátelského pomrknutí.

Jehlu gramofonu pana prodavače dává deus ex machina znovu na začátek

„A co potřebujete?“ Zeptá se, namísto, aby mě poslal z fleku do hajan, což odpozorovávám z jeho špatně zamaskovaných grimas.

Dávám taky neverbálně najevo, že mi přijde jako kokot, ale že patřím k těm trpělivým zákazníkům.

„Možná se vám to zdá divný, ale na internetu jsem viděl LCD, na vašich stránkách, vaše LCD, říkal jsem si, ten přechod z černý do bílý se mi líbí, je to fotomontáž? Nebo je to takový design? Těžko říct, ale půjdu do prodejny a tam to zjistím,“ povídám prodavači už velmi, ale velmi jízlivě

„To bude fotomontáž asi.“ Znalecky zapřemýšlí prodavač

Na cedulce uniformy má napsáno Jiří. Doteď jsem nepochopil, proč se takový cedulky se jménem zaměstnancům dávají. Má to říct lidem, že to nejsou roboti, ale že je opravdu přinesl čáp? Chce prodejna navodit familiární prostředí? Má zákazník přijít a říct: Čau Jirko, máš to tu pěkný, koupim si kazeťak !? Těžko říct.

Jako zákazník mám spíš tendenci vyšplejchnout – Jiří neser, skoč vole do skladu , otevři krabici a koukni se mi na to LCD, ať nejsem za přisládlýho debila, kterej tu zdržuje lidi kvůli tomu, že chce vidět, jestli ta televize je v designu přechod z černé do bílé.

Zavzpomínal jsem na dobu své praxe v pomocné škole. Autista Milánek, klučina s vrabčím hnízdem na hlavě, kopal soustavně do zdi pravou nohou, citlivě jsem k němu přistoupil a snažil se mu nabídnout, že může dělat spoustu jiných věci, než kopat nohou do zdi. Milánek se tehdá otočil, poprvé se mi podíval krátce do očí, než je stočil zase do nepřítomna a začal mě mechanicky kopat do holeně.

Tuto trpělivost jsem se snažil aplikovat i na Jiříčka.

„Asi fotomontáž nebo je to fotomontáž? Nekoukneme se spolu? Ono, na tom internetu může být dneska cokoliv, že jo?“ Přátelsky kývnu na prodavače Jirku

Jirka je ale borec, nenechá se rozhodit a po americku odpovídá. „Internet s náma nemá nic společnýho, to je jinej okrsek.“

Paní vedle mě je už očividně hodně v prdeli, mlaská a obrací oči v sloup, přehupuje se z jedné nohy na druhou. Vypadá legračně, což ji nemůžu říct, protože by mě jistě kopla do holeně.

„To je mi jasný, to chápu (nechápu vůbec nic). Takže není možnost, že bych dneska třeba viděl tu vaší televizi? Takhle, já jí chci koupit (chápeš  vole Jirko, prodavači! Prodejna.....ty....prodavač, já zákazník....já říct slušně co chtít, ty usmát....ukázat....prodat, já spokojený, ty spokojený – a nemuset paní vedle nasrat)“

Paní ale přeci jen nasrat a říct:

„Tak přijďte zejtra né, vám řikal, já si chci taky něco koupit!

Tady si dovolím malou vsuvku. Režisér Joe Dante v osmdesátymčtvrtym natočil film Gremlins. Šlo o piditvory, kteří se nesměli namočit, vystavit přímému světlu a po půlnoci krmit. Jinak bylo zle.

Paní splnila všechna tři varování. Troufám si tvrdit, že ji můj gremliní pohled dodnes budí ze sna.

Jehla gramofonu se zasekla na stejném místě a rozhodla se přeskakovat.

„Přijďte zítra, pane, paní si chce taky něco koupit.“

„Já zejtra nemůžu, mám práci (Jiříííí!).“ přibližuji se důvěrně k prodavači a zadívám se mu důrazně do očí

„Zkuste si udělat volno. Jsme tu od osmi od rána do sedmi do večera.“

Pán asi taky byl v pomocný, když má tendenci zdůraznit mi, že v prodejně nejsou od osmi od večera do sedmi do rána, pomyslím si.

„Takže mi to LCD dneska neukážete?!!!“

„Omlouvám se, dneska je ještě v krabici“

Trpělivost je krásná vlastnost, je to křehká bytost, kterou si musíte hýčkat. Je to lesní víla, tančící na alabastrových nožkách po mýtinách, hopsající okolo spadlým listem zčeřené křišťálové studánky, kde nejhlubší je les. Tam roste tmavé kapradí.....tam roste T M A V É, TMAVÉ  K A P R A D Í!!!

„Tak si tu krabici strč do prdele Jiří!!!!“

.....a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít, pod javorový kmen. Ti ptáci za dne bílého. Ty laně v noci jen...