Neklid

Když na smrt znavena na lože večer klesnu

a údy ztýrané zlou cestou složím spát,

potom se vydávám zas na novou pouť ve snu -

zatímco tělo spí, duch začne pracovat.

Neboť mé myšlenky - kdekoli tělo mešká -

se vždycky vydají na cestu za tebou

a drží dokořán má víčka spánkem těžká

vstříc bludným temnotám, z nichž slepci nevyjdou.

Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí

může vést bezpečně tmou za tvým přeludem,

jenž září jako skvost uprostřed pusté noci

a mění temnoty v jasný, krásný den.

Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje

se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.