I tak to mohlo být...

PROČ ODLETĚLI PTÁCI

I.
Měla jsem svoje oblíbené místo na okraji města, kde jsem často sedávala ?ve stínu pinie, odkud byl jedinečný pohled na krásnou a štědrou Bakchovu ?horu. Její strmé svahy byly hustě porostlé stromy a křovím až k samému ?vrcholu. Při úpatí se táhly sady, vinice a pole. Byla radost pohledět na vlídnou krajinu, která mě těšila svými proměnami barev během roku.

Hora měla přívětivou a veselou tvář, obzvláště na jaře a v létě. Na ?podzim a v zimě k sobě přitahovala mraky, halila do nich svůj ?vrchol a často rozmlouvala s blesky. To potom přicházely krátké, ale ?prudké deště, kdy se voda rychle prohnala i ulicemi města. Když se vyjasnilo, hora se ukázala ve své zimní nádheře se sněhovou čepicí na ?vrcholu a zdála se ještě vyšší a mocnější. Při pohledu na ni jsem měla ?dojem, že ona je vládkyní tohoto kraje a že bohové nejsou v chrámech ani ?v mramorových sochách, ale v této hoře, rozdávající bohatý život. Ten ?kypěl dokonce i v kamení, z něhož byly postaveny nízké zídky podél vinic. ?Větší, hrubě otesané kameny hostily zelenavé a oranžové lišejníky. Mezi kameny rostla ?tráva a další rostliny, jejichž květy jsem obdivovala. Na jaře ?hýřily zídky žlutými barvami, v létě převládaly karmínové a ?fialové.??

Vždy jsem se těšila na léto, kdy kvetly bodláky a valeriána, jejichž květy navštěvovali menší i velcí motýli různých barev, čmeláci a brouci. ?Často se na jednom květu setkal čmelák nebo brouk s motýlem a vzájemně si nepřekáželi. Na kamenech se někdy vyhřívaly zelené ještěrky. Vůně květin se mísila s vůní moře, kterou přinášel vlahý vítr. ?Rej barev byl doprovázen ptačím zpěvem. Občas bylo možné zahlédnout dravce, kroužícího nad vinicí, tu a tam přelétli rackové. Bylo stále co pozorovat, každý den jsem objevovala něco nového. Obcházela jsem vinice, vracela se ke své pinii, dívala se na milovanou ?Bakchovu horu a snila o tom, že jednou vystoupím k jejímu vrcholu.

II.??
Toho roku bylo neobyčejně žhavé a suché léto, které se podepisovalo na krajině, do níž se pomalu vkrádal podzimní okr už koncem měsíce Julia. ?Listí révy žloutlo a zrající hrozny vína byly drobnější než jiná léta. ?Zdálo se mi, že i moje milovaná hora posmutněla. Jindy v tu dobu ještě ?sytá zeleň svahů měla podivný šedozelený nádech, koruny některých ?stromů byly rezavé, jako by usychaly. Vrchol hory se schovával do ?podivného šedavého mraku, který byl jiný než dešťová oblaka. Ani obloha ?nebyla jasně modrá. Nad krajinou se vznášel opar, z něhož bodavě ?propalovalo sluce. Na zídkách usychala tráva, některé rostliny ještě dokázaly vzdorovat suchu a kvetly, ale už méně. Vyprahlá krajina i lidé ?čekali na déšť, který nepřicházel. Místo osvěžujících kapek poletoval ve ?vzduchu prach.

Jednoho dne jsem se vydala pozorovat krajinu brzy ráno. Vyšla jsem z brány a zamířila po známé cestičce k pinii. Z města se ozval štěkot psů, asi je ?někdo vyrušil. Po chvilce se psi uklidnili a já jsem začala vnímat ?neobvyklé, téměř děsivé ticho. Nezazpíval jediný ptáček a Bakchova hora ?se opět halila v oparu, krajina ještě víc posmutněla. Proč ptáci ?nezpívají? Vždyť ještě včera jsem je slyšela. Zmocnil se mě podivný ?strach, že snad ptáci odletěli.

Ani následující dny nebylo ptáky slyšet. Zdá se, že tuto krajinu ?skutečně opustili. Ale proč? Co je vyhnalo? Místo odpovědi pociťuji ?nevysvětlitelnou úzkost z něčeho, co si nedovedu představit. Ve městě ?se častěji objevovaly ještěrky, což bylo neobvyklé, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Jednoho dne začátkem měsíce Augusta se poprvé ?zachvěla země, lidé si pak vzpomněli na velké zemětřesení, které před ?sedmnácti lety zničilo několik domů a Jupiterův chrám. Byla jsem ?tenkrát malá, takže jsem si z této události matně pamatovala jen křik ?a pobíhání lidí, víc jsem se dozvěděla z vyprávění. Prý to bylo trest ?bohů.

Země se občas chvěla, ale jen mírně, zato častěji. Lidé si na to zvykli, ?nikdo o tom nemluvil. Zato já jsem se nemohla zbavit pocitu strachu ze ?záhadného odletu ptáků a smutného vzhledu hory a celé krajiny, ale ?nikdo můj strach nechápal.??

III.??
V noci mě probudilo zoufalé vytí psů. Ozývalo se i bečení ovcí ze ?vzdálených ohrad. Něco se děje. Okamžitě se mi vybavila krajina bez ?ptáků a Bakchova hora v oparu. Ptáci odletěli, protože tušili ?nebezpečí. Možná, že psi a ovce také tuší a chtějí utéct, ale nemohou. ?Možná, že vědí víc než my...??

Ráno jdu opět pozdravit svoji horu. Krajina je bez života, zídky ?zaprášené, jediná kytička nevykvetla. Ve vzduchu ucítím něco štiplavého. ?Zlověstné ticho přeruší zadunění, které se ozvalo od hory. Zase drobný ?záchvěv. Zmocňuje se mě panika, začínám tušit něco hrozného, ale nevím ?co. Musím se vrátit a vyzvat lidi, aby odešli z města.?? Hned první, které jsem potkala a oslovila, se mi vysmáli. Jediný člověk mi nevěřil. Co že by ?se mělo stát? Odpověď jsem neznala, jenom zoufale opakovala: „Odejděte z města, něco hrozného se stane“. V ulici se srocoval dav lidí. Křičeli ?na mě, nadávali mi, hrozili pěstmi. Vzduchem proletěl kámen, který mě ?naštěstí minul. Nemám sílu je přesvědčovat, oni by mě snad ukamenovali.??

Utíkám z města potupena, s bolestí v srdci a se vzdorem. Uteču před ?lidmi, ale před horou, kterou miluji, utíkat nebudu. Je mi jí i celé ?krajiny líto. Pohladím ještě pinii a vydávám se k vinicím. Znovu se mě ?zmocňuje strach a tíseň, ale pokračuji v cestě. Od hory se ozývá slabé dunění a chvílemi mám pocit, jako by teple zavanulo.??

Země se znovu zachvěla, tentokrát víc než kdykoliv předtím. Upadla ?jsem. Chvíli zůstávám sedět v předtuše dalšího záchvěvu. Pohlédnu k ?hoře, jejíž vrchol pro šedofialový opar téměř není vidět, nebe má ?nezvyklou špinavě žlutou barvu. Odstíny barev působí děsivě. Dlouze zaduní a když zvuk utichne, ozve se z hory strašlivý rachot trhajících se skal. A z jejího vrcholu se sykotem vystupuje sloup hustého, černého ?kouře, rozrůstající se do šířky jako koruna pinie. Zvolna zahaluje oblohu. Vinice jsou už v jeho stínu, který postupuje i k Pompejím...