Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Forecast
datum / id29.06.2009 / 327724Vytisknout |
autorLiane
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno1360x
počet tipů3
v oblíbených0x
Forecast

V místnosti je horko na padnutí. Cítím, jak mi po zádech dolů teče tenký potůček potu. Ošiju se a dál se věnuji škrábání brambor. Máme dnes hodně strávníků na večeři a tak není čas zahálet. Všichni naši přátelé z mládí se sjeli i se svými přítelkyněmi a dětmi. Na zahradě se tatínkové činí u grilu. Děti poletují kolem nich a vesele hatí jejich snahy o nastolení pořádku. Můj syn právě úspěšně zasáhl Marka do obličeje sprškou vody ze stříkací pistolky. Musím se usmát. S Markem jsme se brali před sedmi lety..

Věčnost, věčnost, věčnost… Miluju ho. Samozřejmě. Jinak bys nebyla dobrá manželka a matka, jinak to nejde…

Potřesu hlavou, abych se zbavila dotěrných myšlenek na hlouposti. Na chvíli se opět zaberu do čištění brambor. Když znova vzhlédnu, vidím Radima, chytil právě za ruce a nohy mojeho syna a točí se s ním. David křičí nadšením. Ostatní tatínkové si dětí skoro nevšímají. Možná je to tím, že Radim je z nás jediný, kdo ještě nemá vlastní děti. Šťastlivec… Když na tohle myslím, nemůžu nemyslet na Ni… Seznámil se s ní před půl rokem. Dá se říct, že je to jeho první vážná známost. Moc o ní nevím, neměly jsme ještě příležitost si promluvit a…

„Jsou spolu roztomilí, viď?“

Z úvah mě vyruší Její hlas. Otočím se a usměju se na ni. Monika. Metr šedesát, odhadem padesát pět kilo, blondýna s velkýma prsama, klišé na zvracení…

Rychle si odkašlu a doufám, že neumí číst myšlenky.

„Ano, určitě už se moc těšíte na vlastní…?“

Neubráním se, abych větu neprotáhla do otázky. Monika se usměje a mimoděk si položí ruku na podřišek.

„Ano, to ano…“

Chvíli jen tak vedle mě stojí a já mám chuť vrazit jí do ruky škrabku a donutit ji pomoct mi, ale na to jsem asi příliš slabá nebo co…

Zničehonic na mě upře svoje dokonale modré oči.

„Vy dva… měli jste spolu někdy něco?“

Jen na zlomek vteřiny zpanikařím. Vlastně jsem na tuhle otázku už celkem zvyklá.

 

-Máte spolu něco?

-Ale kdeže, co tě nemá!

-A chtěla jsi s ním někdy něco mít?

-Proboha, s Radimem?? – neupříný smích s přivřenýma očima.

 

 Ještě mě nikdo nepřistihl.

S ní je to ale jiné. Nikdy jsem o něm nemluvila s někým, kdo by ho miloval přinejmenším zpoloviny tak jako já.

Podívám se Monice do očí. Vypadají zoufale. Přece bys té hodné slečně neublížila… Nasadím nacvičený úsměv.

„Proč si to myslíš, prosím tě?“

„Protože.. Pořád o tobě mluví. Moc hezky o tobě mluví. O tom, jak jsi pěkná a chytrá a kolik jste toho spolu zažili.. Mám pocit, že jsem pro něj jenom náhražka tebe…“

Musím hodně pevně stisknout zuby. A doufat, že si toho nevšimne.

„Ne, neměli jsme spolu nic.“

Bože dej, ať zním přesvědčivě…

Nejspíš se mi to podařilo. Rozzáří se jí oči. Ty hloupá naivní blondýno! Chce se mi křičet. Copak nevidíš, že všechno, co je kolem tebe je jenom iluze? Jestli jsi náhražka? Jistěže jsi!

Nemůžu se na ni dívat. Raději se podívám zpátky do zahrady. Chyba, veliká chyba. Radim se zrovna dívá na mě. Zřejmě by ho zajímalo, co si s Monikou povídám. Nikdo jiný mi nevěnuje pozornost. Typické…

Počkám, dokud Monika neodejde. Je to tak dlouho, co jsem na něj naposledy takhle myslela.. Striktně si to zakazuju, jako půst, jako něco, na co je nejlepší nemyslet. Malá dávka na Vánoce a na výročí mé svatby, jinak nikdy ani nejmenší myšlenka…

Jakmile jsem sama, opláchnu brambory a dám je do hrnce vařit. Smetu zbytky slupek z kuchyňské linky do dlaně a jdu s nim na druhý konec místnosti k odpadkovému koši. Konečně se dostanu za roh. Vyhodím slupky do koše. Opřu se zády o chladnou zeď. A pomalu, pomaličku sjíždím k zemi. Nečekám slzy. Nepřišly ke mně strašně dávno. Nechaly mě v tom samotnou, bestie…

Proto mě strašně překvapí, když ucítím mokro na tvářích. Překvapeně si je otřu a dívám se na své vlhké dlaně. A najednou se mi všechno vrací. Ten jediný den, za poslední roky, kdy jsem se nechla unést. Kdy jsem byla naposledy šťastná…

Bylo to v den mé svatby. Těšila jsem se, tolik jsem se těšila. Nic mě netížilo, svého nastávajícího jsem milovala víc než cokoli na světě a byla jsem přesvědčená, že on je ten pravý, se kterým strávím zbytek života. Věděla jsem sice, že mě kdysi přepadly pochybnosti o nás dvou, věděla jsem, že jsem kdysi něco cítila k jeho nejlepšímu příteli Radimovi. Ale byla jsem přesvědčená, že to všechno bylo takříkajíc z mladické nerozvážnosti a že jsem připravená vykročit na životní cestu se svým milovaným.

Byla jsem v bílém, on ve smokingu, klasika k neutahání…Oba řekli ano a žili spolu šťastně až do smrti…

Bylo to ke konci oslavy, když jsem si všimla, že můj, již zákonný manžel, se se mnou příliš nabaví. Zjevně pojal svatbu jako loučení se svobodou a vesele popíjel s kamarády a jeho dvěma bratry. Nechtěla jsem se tvářit, jakože mi to vadí a tak jsem se rozhodla projít se venku v zahradě.Byla to nádherná letní noc. Chtěla jsem posadit pod široce rozvětvenou lípu. Když jsme k ní došla, viděla jsem, že nejsem první, koho to napadlo. Se zavřenýma očima tu seděl Radim. Usmála jsem se, protože vypadal tak roztomile…

Potichounku jsem přisedla k němu. Nepohnul se dalších pár minut, zjevně spal a zjevně trochu pil, ale to se dalo na oslavě čekat.

Pak konečně pomalu otevřel oči a podíval se na mě.

„Ty se mi zdáš?“

Byl ospalý a neodolatelně přitažlivý v tom líném měsíčním světle.. Najednou se mi chtělo ho trochu poškádlit.. Můj nový manžel si mě nevšímal a já jsem přece měla právo se taky trochu pobavit.

„Ano, zdám se ti…“

Zašeptala jsem. Usmál se a přisunul hlavu blíž k mojí.

„To je dobře… Jinak bych ti to nemohl říct… Je to tajemství, víš? Ty ses mi dneska vdala.. A pro mě asi teď všechno skončí.. Už ti nikdy nebudu moct říct, že tě miluju.. že jsem tě vždycky šíleně miloval.. že bych udělal cokoli proto, abys byla moje…“

Zírala jsem na něj s široce otevřenýma očima. Čekala jsem hodně, ale tohle opravdu ne. Najednou jsem přímo hmatatelně cítila, jak se kdesi ve mně cosi otvírá, nějaká černá skříňka, dlouho uzavřená a schovaná pod nánosem prachu. Moje city k němu, které jsem považovala za vyřešené, se najednou jako povodňová vlna vzedmuly a celou mě zaplavily…

„Já jsem tě taky vždycky milovala…“

Pošeptala jsem mu přímo do ucha. Podíval se na mě svýma překrásnýma hnědýma očima. Voněl kolínskou a potem. Přivřela jsem oči. Nedokázala jsem už snést jeho pohled.. Cítila jsem, jak mě objal. Pak jsme se políbili. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel slyšet. Každá buňka v mém těle se roztrhla ve dví, slibujíc, že nikdy nebude znovu celistvá.

Na celém těle mi naskočila husí kůže. Nebylo to zimou. Byla jsem vzrušená, tak jako snad ještě nikdy.

Příliš brzy mě přestal líbat. Oddálil mě od sebe a podíval se na mě. V jeho pohledu už nebyla ospalost ani alkohol. Byl bdělý a střízlivý. A vyděšený.

„Tohle… tohle přece nejde…“

Zakoktal.

„Nejde. Nešlo to a nepůjde to. Jen dnes…“

Položil mi prst na rty a nenechal mě domluvit. Ještě jednou mě k sobě přitiskl a ještě jednou se naše rty setkaly. Ještě jednou jsem zemřela… Pak se přímo odtrhl. Zprudka dýchal a mně bylo jasné, jaký vnitřní boj se v něm odehrává. Stejnou bitvu jsem právě úspěšně prohrávala… Jakobych si najednou uvědomila celou svou zaslepenost, celou svou ignoraci, všechno. Srdce ve mně se bouřilo a křičelo, že je to on, koho miluji, že je to on, s kým jsem měla vstoupit do manželství.

Asi ten křik neslyšel. Nebo ho ohlušoval jeho vlastní. Mátožně se zvedl a odešel..

Ten večer už jsem ho neviděla.

 

Od té doby uplynulo sedm dlouhých let.. Byly dobré časy a horší časy, ale jak šel čas, dařilo se mi se opět zamilovávat do svého muže a snovu si v sobě stavět černou skříňku s city k Radimovi.

Skoro jsem se lekla, když jsem si uvědomila, že stále ještě sedím na zemi vedle odpadkového koše. Otřela jsem si tváře. Měla jsem je mokré od stále nových slz.

 Zatraceně, bude na mě poznat, že jsem plakala… Rychle jsem vstala a nedbajíc ztuhlých nohou jsem odspěchala do koupelny. Při pohledu do zrcadla jsem se zarazila. Tuhle paní s vyhořelým pohledem jsem už hodně dlouho neviděla.. Několik minut jsem si oplachovala obličej studenou vodou, než jsem byla spokojená se svým vzhledem. V kuchyni jsem odstavila mírně rozvařené brambory a nasypala jsem je do veliké mísy, se kterou jsem odešla na zahradu. Manžel zrovna vykládal něco vtipného, všichni na zahradě se smáli. Nikdo se na mě nedíval, když jsem stavěla mísu na stůl. Podívala jsem se přitom na malého Davida. Stál vedle svého otce a byl mu až neuvěřitelně podobný. Vzpomněla jsem si, že jsem nevzala sůl a tak jsem se otočila, abych pro ni došla do domu. Radim stál přímo za mnou. Vrazila jsem do něj. Podíval se mi do očí a mě bylo jasné, že ví, na co jsem myslela, co jsem dělala. Jeho oči se mimoděk stočily k místu, kde stála Monika. Pak se podíval zpátky na mě a v jeho očích nebylo na rozdíl od těch mých nic. Žádná láska, žádné zoufalství, žádný vztek. Nemyslím, že to byla lhostejnost. Snad už jen neměl sílu dál se zabávat něčím, co stejně nikdy nemohlo mít žádnou cenu. Pokývala jsem hlavou a odešla jsem do kuchyně pro sůl…




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.04.2010 19:47:18dát kritice tipLiane
Já vím, já vím :) řekněme vesmíru, co si přejeme a vesmír nám to splní.. ať už jsou to přání toužebně přivolávaná nebo věci, kterých se děsíme.. Není to tak jednoduché, i když na většinu věcí mám dost optimistický pohled..
19.04.2010 19:10:30dát kritice tipOstrich
Jestli to takhle jednou dopadne, tak sis to předepsala. Hodně silné představy mají tendenci nás formovat. Proroctví se vyplňují právě tím, že byla vyslovena a mnohonásobně opakována.

Doporučuji k malému zkoumání vlastní situace I.D.Yaloma - Když Nietzsche plakal. Je obrovsky snadné se v životě mýlit, bohužel jiný život než ten zmýlený už nám nikdo nedá.
18.04.2010 19:32:26dát kritice tipLiane
Jestli je to uvěřitelné.. tak jsem na jednu stranu moc ráda, z technícké stránky psaní.. na druhou.. Jestli to takhle jednou dopadne.. ale necháme se překvapit :) děkuji za čtení a tip..
12.04.2010 07:46:05dát kritice tipOstrich
Hledání toho pravého. Škoda, že si lidi nedovedou přiznat, jak je to doopravdy nejisté. Pak, když se tohle stane, by namísto tragických pocitů životní prohry nebo nevěr a nenávistných rozvodů mohlo nastat třeba to, co už v Dekameronu pro tyhle situace vynašel Boccaccio - viz 8/8.

Napsané je to uvěřitelně.*
12.07.2009 14:36:41dát kritice tipLiane
Děkuju :) Ze života to není.. zatím :-P
11.07.2009 08:35:22dát kritice tipDave9562
Mě tam nechybí nic,moc se mi to líbí,jen doufám,že to není z tvého života,to by mi tě bylo líto.Hezké.Tip.
29.06.2009 14:05:22dát kritice tipBossman
Nojo mas pravdu, beru zpet, ale me tam asi chyby ten popis vune stavnatyho masicka:D:D
No to musis vedet, kdyz Petr porada zavody, tak ze tam na 80% jsem vzdycky:D:D:D
29.06.2009 13:17:14dát kritice tipLiane
jo a mimochodem, na začátku píšu, že se tatínkové činili u grilu :-D
29.06.2009 13:12:17dát kritice tipLiane
Tohle je taková malinká pocitovka, taková úvaha co na mě padla a musela jsem ji rychle zapsat.. taky jsem to psala někdy ve dvě ráno, tak teď koukám, kolik překlepů tam je :-D Nečekala bych za to nějakou chválu, takže děkuju :) A jak já mám vědět prosím tě, že jsi v kroměříži? :-D
29.06.2009 11:47:48dát kritice tipBossman
Hmmm... a kdo delal stejky??? Nebo se jedli jenom brambory se soli??? :D:D Chvilema je to absolutne necekane zrychleny a pak pomalinku rozplejtany. Popis charakteru a pocitu je skvely, ale ten dej je odkliklej jak enter na konci odstavce:)))) Myslim ze to chce ctenare trosku pripravit na to co prijde:))) Jinak na tip***

ps.: O vejku jsem byl v Kromerizi a ty zase nikde:D:D


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor