Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

17 IX.

29. 06. 2009
0
0
670
Autor
tracey9

A tehdy vlastně začal ten stav, ve kterém se nachází dnes. V tuhle chvíli jí začal k životu stačit jen a pouze Ben. Nikoho jiného nepotřebovala. Nebo alespoň potřebovat nechtěla. On byl přeci její zachránce a ochránce. K čemu všichni ti ostatní, kteří už jí ani nemají rádi…

 

         Nenávidí je!!! Nenávidí ty soucitné pohledy Táni, Vendy i Inky. Nerozumí tomu, čemu se smějí, absolutně jí jejich vtipy nepřipadají vtipné. Neví proč, dříve přišly. Dříve by blbla a poletovala s nimi. Jenže teď to nejde. Vidí ten pitomý soucit se vším, co se poslední dobou stalo. Jenže ona nenávidí soucit. Nikdy v životě nikomu nepomohl, tak proč by sakra měl jí?? A tak ví, že o své kamarádky přichází. Ale ve skutečnosti jí to vlastně asi nevadí. Pořád má Bena, ví, že s ním je v bezpečí. Ví, že dokud je tu on, tak je v bezpečí…

 

         Jenže i tenhle čas skončil. Ben už je pryč. Sice nebydlí žádnou strašnou dálku, ale jejich cesty se navždy rozdělily. Nemuseli si to říkat. Adriana to cítí hluboko ve svém srdci. Je třeba jít dál. Ví, že musí. Ale nechce! Chce zpátky Bena a chce zpátky všechny ty dny s ním… „Áďo…?“ „Ne, Vendy, nebrečim, sakra!!!“ už začíná být ošklivá na lidi kolem. Ví to, ale nemůže si pomoct… Jak jinak ji nechají na pokoji? „Tak promiň no… Já jen… Jestli Ti chybí, tak to chápu, klidně se můžeš vybrečet.“ „Nikdo mi nechybí, Vendulo! Je mi takle dobře.“ rozkřičí se a odchází do sprchy.

 

         „Tak…“ „Už jedeš?“ ptá se Adriana naprosto zbytečnou otázkou. Stojí s Benem u auta a navíc vidí jeho sbalené tašky. „Jo, už musím…“ „Tak přeju šťastnou cestu“ sakra! Proč říkám věci, které nemyslím vážně! Říká si v duchu. „Nechci, abys odjel, Bene…“ slzy už nejdou zadržet. Nece před ním plakat, ale stavidla jakoby nešly zastavit. Je konec. Ví to. Konec všemu mezi nimi dvěma… „Ale no tak… Život jde dál, Ádí. Nesmíš to vzdát, rozumíš? Musíš jít dál, jo?“ tiskne ji na svou hruď. „To bude těžký bez Tebe…“ „Musíš, Áďo. Takovej je život, že někdy odchází, to co milujeme… Měj se krásně, ahoj.“

A tak ji tam nechal stát. Odjel a ona plakala. Měl pravdu, ví to. Ale nechce, aby ji měl! Chce, aby se škodovka na rohu otočila a vrátila se zpátky. A tak čeká hodiny a hodiny…

 

Konce bývají těžké v tom, že jsou vlastně novými začátky. Začátky, které jsme si nepřáli. A stejně tak to bylo i s tímhle začátkem. Bolel. Neskutečně moc bolel… Ale Adriana se i s touto bolestí snaží vstát a jít dál. Ví, že musí vyřešit spoustu věcí a spoustu věcí urovnat. A tak se s bolestí zvedá a sama sobě slibuje, že se pokusí jít dál…


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru