Mé odvody, část I.: Teletubbies

Jako většina nevšedních věcí, i tahle začala zcela obyčejně. Prostě jsem ráno místo do školy šel na náměstí, kde jsem se měl setkat se svými dvěma spolužáky a kamarády, Xallivariem a Abakem. Ta zvláštní jména jsou víceméně neznámé přezdívky ze střední školy, pod nimiž mám povolení historky z našich veselých dobrodružství šířit. Odtud jsme měli vyrazit na Okresní vojenskou správu nebo co to bylo. Abak tomu říkal check-point, dodnes nevím proč. Abak také jako jediný bral odvody opravdu vážně. Armáda byla jeho snem a jediný prospěch z dosažení maturity viděl ve větší šanci získat později frčky. Na svůj slavný den se proto oblékl stylově do zeleného trika a maskáčů. Jinými slovy byl tak maskovanej, že kdyby nestál na náměstí, asi bychom ho ani neviděli. Já s Xallivariem jsme jeho nadšení pro věc příliš nesdíleli, což se projevilo zejména tím, že Xallivarius se hned poté, co jej spatřil, začal nahlas smát.

„Co je?!“ zeptal se podrážděně Abak.
„Víš, vypadáš jako…,“ snažil jsem se mu nějak kulantně sdělit důvod…
„Jako voják zvláštních jednotek?“ přerušil mne Abak ležérně.
„Hooodně zvláštních“, dusil se smíchem Xalda, „takovejch, co vyfasujou plastikovej sapík se slibem, že když budou na pískovišti hodný, dostanou potom aj lízátko. Růžový. Se žvejkačkou.“
Xallivariův kamarádský humor byl jako obvykle jemný jako pohlazení. Žiletkou.
„Však vono tě to tlemení přejde, debile,“ odsekl Abak a, jak se záhy dovíte, měl úplnou pravdu. Jako dnes ve více věcech. Vyrazili jsme.

V této ponuré atmosféře rozkolu jsme dorazili do našeho cíle, kde nás v poměrně velkém sálu čekala postupně se zvětšující skupinka ostatních branců. Abak byl celkem nervózní z toho, že nemá komu salutovat a Xallivarius jej požádal, aby předstíral, že ho nezná. Já se naopak snažil poznat další zajímavé lidi. Např. Marka, což byl chlápek, který chodil o berlích a měl něco blíže nespecifikovaného s nohou. Byl tu prý již poněkolikáté. Pokaždé přišel, pobíhal sem a tam a řval, že chce do armády. Pochopitelně ho poslali domů a on se pak přibelhal příští rok znovu se žádostí o přezkum. Teď se však posadil do rohu, kde se pustil do pletení a prohlásil, že hned tak někdo nepřijde. Dodnes nevím, jestli to byl šílenec nebo jen oplýval enormním smyslem pro recesi, každopádně věděl, jak to tu chodí. My branci jsme se tam již tak nějak shromáždili všichni, ale z oficiálních míst pro nás stále nikdo nešel. Jenom si Vás u vchodu odškrtli v prezenčce a tím to haslo.

Jelikož jsme nemohli nikam jinam než na záchod, tak jsme se ve snaze nějak zabít čas začali rozhlížet kolem. Velice brzy jsme objevili stolek, na kterém se povalovala hromada knížeček propagujících armádu. Myslím, že tohle byl od jejího velení vynikající psychologicky promyšlený tah. Jeden z mnoha dalších. Kdyby totiž knížečky nesly označení, že jsou zadarmo místo MAJETEK ARMÁDY ČR, nikdo by se jich ani nedotkl a ležely by tam možná dodnes. Takhle se rozkradly do pěti minut a hned jsme je začali číst, než je někdo bude chtít vrátit.

Pustil jsem se do té „své“. Již si přesně nevzpomínám na její jméno. Bylo to něco jako „Vojna, můj kámoš“ a na první straně byli vyfocení vojáček s vojandou, jak sedí na tanku, vesele se smějí a mávají do záběru. Abak to označil za nerealistické, protože na vojenské akademii ve Vyškově prý v tom roce studovalo asi jen šest dívek a žádná jej nedokončila. Všechny otěhotněly. Pravděpodobnost, že se na tanku setká vojáček s vojandou, je tedy mírně řečeno… mizivá. Proto by podle něj bylo lepší, kdyby na první stranu dali jen dva mávající vojáčky, aby to v rekrutech nevyvolávalo o armádě zkreslené představy. Zde musím zmínit, že skoro každý, kdo se blíže seznámil s Abakem, považoval jeho způsob myšlení za mírně řečeno… zvláštní.

Svou knížečku jsem přelouskal poměrně rychle. Byla to spíš brožura se spoustou obrázků opravdu pěkných… velkých… a… COOL… zbraní. K rozhodnutí hledat svou budoucnost v armádě mne však nepřesvědčila. Spíš jsem se bál, že budu muset Abakovi sehnat něco na slintání. Ten však knihu kupodivu jen prolistoval a hned zahodil. Prý tam pro něj nejsou žádné nové informace. Místo toho si začal házet s kostkami.

„Co blbneš?“ přerušil Xallivarius jeho rozverné počínání.
„Jsem šaman,“ odpověděl s úsměvem Abak „kostky říkaj, že se dneska stane něco hroznýho.“
„A já říkám, že seš kokot“ odsekl Xalda.
Abak se kupodivu neurazil, možná dodnes si totiž myslí, že je to slovenský výraz pro kohouta, což je jedna z jeho mnoha přezdívek.
„Hrozný je už to, že jsme zkejsli tady,“ zabručel Xalda. Depresivnost této informace podkreslovalo tiché cinkaní Markových jehlic, jak si pletl svetr. Když zpozoroval, že se na něj díváme, usmál se a zeptal:
„Všechno pořádku, hoši?“
Musíme se přiznat, že tehdy jsem si nedokázal představit absurdnější větu.
„Jasně, všechno je super. Trčím v týhle zapráskaný díře jak Ukrajinec v betonu, zelený mozky se na nás asi vykašlaly, chlapům kolem začíná hrabat a celý to tady vypadá jak v psychedelickým snu nějakýho šílenýho feťáckýho režiséra! Ale jináč je všechno okay, jen si hodit nožky na stůl, cigárko za ucho, prostě pohoda jazz!“ rozhodil rukama Xallivarius. Pak si Marka přeměřil vzteklým pohledem:
„Hele, ty ženo v domácnosti, už Ti někdo někdy narval to Tvoje pletení do…“
„Takže jste ještě neobjevili televizi,“ přerušil ho klidně Marek.
„Televizi?!“
Markův pohled se obrátil k nenápadné skříni vzadu. Xallivarius bleskově vyrazil.
„Uhni, tlustoprde!“ s ohleduplností sobě vlastní doslova odkopl kluka, který se o ní opíral, a rychle ji otevřel. Byla tam. Zkusil jsem ji zapnout. Xallivarius se zatím otočil do sálu:
„Mám dobrou zprávu, chlapi, našli jsme telku.“
„Telkáááááá!“ znělo sálem a poslední branci začali zahazovat propagační knížečky.
My muži máme jedinečnou vlastnost se pro něco kolektivně nadchnout. V takové míře to nedokážou ani delfíni, natož pak ženské.
„Máme problém,“ zahlásil jsem stav „není připojená k anténě.“
„Tak ju připoj, ne?“
„Není tady přípojka.“
„Cože? Hele, neberu ne jako odpověď, prostě tam nahoď ňákej program,“ trval na svém Xallivarius a chlapi již začínali být nedočkaví.
„Jak asi?! To Ti mám zarazit drát do zadku a vyladit na Tvých vodstávajících uších Novu?“
„Moje uši neodstávaj“, řekl kupodivu zcela klidně Xallivarius a otočil se s gestem lidového vůdce do sálu:
„Mám špatnou zprávu, chlapi. Vyladíme na ní kulový z vodotryskem.“
„Ale je tu funkčně vypadající video,“ zahlásil jsem.
„Fajn.“
„Zrovna hledám kazetu.“
„Tak pohni zadkem.“
Trucovitě jsem trhl zadkem a pokračoval ve hledání. Konečně jsem pod hromadou papíru objevil VHSku. Tedy čekal bych všechno možné od válečných filmů, přes válečné dokumenty až po armádní propagační shoty, ale nikdy… NIKDY… ani v tom nejbláznivějším snu Teletubbies. Některé věci prostě dokáže vymyslet jedině život.
„To ju tam snad vyrábíš?!“ obořil se na mne Xallivarius a ztratil řeč.
Převzal jsem jeho roli mluvčího k masám:
„Chlapi, našli jsme video a dokonce i jednu kazetu, ale je v tom jeden háček…
„…spíš řeznickém hák…“
„…jsou to Teletubbies.“
V sálu nastalo hrobové ticho. Kdyby na ně vyskočil zpoza rohu Rambo v puntíkovaných šortkách, nebyli by tihle kluci víc překvapený.
„Tak to pusť, všechno je lepší než tahle pruda,“ ozval se z davu hlas. Tehdy ještě nebyly mobily s připojením na internet ani volání zdarma. A koho by napadlo brát si na odvody něco na čtení?
„Ty krááááávo, tři jedničky za sebou. Stane se něco fakt hroznýho“, prorokoval Abak, kterého evidentně nic okolo nezajímalo víc než jeho kostky.

Tak jsem to pustil. Kluci se nahrnuli k televizi a barevné příšerky začaly žvatlat. Po hodině byla většina lidí v transu. Můžu vám říct, že jen velmi málo věcí v životě ve mně zanechalo silnější dojem než barevná mávající příšera blekotající „Pááááá Pááááá!“ a k tomu plný sál totálně zblblých branců, který jí sborově odpovídá „Páááááááá Páááááááá!“. Za půl hodiny jsem mával s nimi. Stydím se za to.
Vedle Xallivarius brblal, že lidstvo degeneruje a za mnou Abak s Markem rozebírali, jestli mají Poláci pravdu a Lála je fakt buzna. Dodnes nevím, který je Lála. A je mi to jedno. Věděl jsem jenom to, že po tomhle výplachu budu ochoten poslouchat kohokoliv.
A pak přišel důstojník…

Pokračování příště.