Sudety

Jel jsem v Sudetech cestami z děr

kolem opadaných omítek a strašného ticha  

tráva voněla neskutečným i těly dávno odsunutých žen

a obzor z krve lačný po večeru

stékal spolu s tichým deštěm po mědi židovského hřbitova

kamsi k zapomnění, snad ke kostím až

jako mé neviditelné slzy když nechci abys věděla, že pláču

Sudety jsou ostrov na němž zemřel čas

a miliony prázdných lahví plní nepřítomnými vzkazy všudypřítomní opilí

aniž by se je kdy ráno pokusili odeslat

nebi, peklu, nebo do oprýskaných poštovních schránek přitlučených nakřivo

hřeby z Kristova kříže

vyhnali jsme a sami jsme se stali vyhnanci

zabili jsme a mrtví jsme

ukradli jsme a nemáme nic

neživému ptáčeti vypadlému z hnízda to bylo jedno když jsem ho překročil

a díval se do jeho temných očí

v nichž pomalu tančilo nebe svůj tanec zapomnění jako místní kurvy   

jako tenkrát

když ve chrámech se psaly bajonety vzkazy Nataše

do staletých omítek

a vůni kadidel nahradil zápach střelného prachu a krve v ulicích

toho divného světa jemuž nikdo nerozuměl

natož aby v něm kdo žil

v němž v neděli namísto mše zněly rozkazy k popravám       

a špatné rtěnky zapisovaly poslední slova

nebo básně

nebo nevěru

nebo to nic

takové krásné léto

v zahradách smutku jsou zelená jablka

a bůh nás vidí