Masters of Rock 2009

Masters of Rock 2009

9.-12. července 2009 hostil areál Jelínkovy likérky ve Vizovicích již po sedmé. Letos poprvé se pořádajícímu Pragokoncertu podařilo pozvat skupinu, jež mi znemožnila se této akce nezúčastnit – Blind Guardian. Kromě toho byli za headlinery považováni symphometalisté z Nightwish, Rage, Stratovarius, Edguy a Europe.

I cesta může být cíl

Již ve čtvrtek ráno se na nádraží na jižním předměstí Hradce Králové (v Pardubicích) shlukovaly osoby, jejichž oděv napovídal, že i ony míří do Vizovic. Toho dne bylo zřejmě toto jméno pro pokladní tak častým požadavkem na cílovou stanici jako jindy Praha, hlavní nádraží. Skutečná legrace však nastala, při přestupu na lokálku v Otrokovicích. Vláček disponoval asi třemi vagony, jež byly ještě před naším příjezdem nejméně zpola zaplněny. Cestující přítomní v tomto vlaku zahrnuli metalisty, již se vyhrnuli z přišedšího vlaku a mířili si to k nim, zděšenými pohledy. Aby také ne, když i do prázdných vagonů by se sotva naskládali. Nakonec byly využity i ty kapacity vlaku, o nichž jeho konstruktér nejspíše neměl ani tušení. Přesto byli někteří nuceni počkat si na další vlak. Předlouhou (časově) cestu Otrokovice - Vizovice skupince přítomné v chodbičce, kde se za normálních okolností nesmí stát, natož tam odkládat zavazadla, chvílemi zpříjemňoval sympatický a přátelský průvodčí svými sugestivně podanými historkami, jimž se nejvíce smál on sám.

První chvíle po příjezdu, ceny jídla a pití

Po chvíli obcházení kolem areálu nám došlo, že ke stanování není vyhrazen jen prostor, který byl vyznačen na plánku, jenž momentálně nebyl k disposici, nýbrž v podstatě všechny přilehlé louky. Po vztyčení stanu již jen stačilo najít vchod, kde návštěvník po předložení a znehodnocení vstupenky získal pásku na ruku, jež jej po celé čtyři dny opravňovala ke vstupu do areálu.

Ceny jídla a pití se pohybovaly od rozumných, k těm méně rozumným. Bylo třeba si dávat pozor, zda čtyřicet korun za klobásu náhodou neznamená 40 + 2*4 za 2 krajíce chleba + 4 za křen + 4 za hořčici = 56, ale skutečně 40 za klobásu včetně výše zmíněného jako samozřejmosti. Pivo, Plzeňský prazdroj, bylo lze pořídit ve všech stáncích za stejnou cenu – 35,-. Pokud se někomu nechtělo odcházet během koncertu, za 40,- mu jej přinesli přímo před podium. Kromě toho se člověk mohl oblažit za 45,- výbornou hořkou osmnáctkou Master, případně pokud chtěl ušetřit, někde měli i Gambrinus 10° za 25,-.

Čtvrteční program

První den zahajovala česká thrash/nu-metal/coreová (tak se sami označují) skupina Bethrayer, která si v publiku našla své příznivce. Následovalo nepříliš záživné vystoupení další mladé české formace Nil. Již během zvukové zkoušky si na tribuně jeden blízko mě sedící návštěvník všiml, že zpěvačka si v pasážích (zejm. vysokých), jež není s to vyzpívat, pomáhá křikem. Během koncertu Nil jsem mu musel dát zapravdu, ke konci setu zpěvačka již téměř jen křičela.

Krátce po svém nedělním návratu jsem si napsal takové stručné shrnutí každého dne, v němž figurovaly body vrchol dne, překvapení dne, případně propadák. V čtvrtek body vrchol i překvapení dne obsadila vizovická kapela Fleret v čele s osmdesátiletou zpěvačkou Jarmilou Šulákovou. Člověk by neřekl, kolik metalistů se bude skvěle bavit, pařit a aktivně povzbuzovat hudebníky  při vystoupení folkrockové skupiny, jejíž repertoár tvoří zejména předělávky moravských lidovek.  Na řadu přišla i kultovní balada Zafúkané nebo hitovka Vý Aj Pý (fšeci sú tu vy aj pý, ona aj on, aj vy aj ty,  to enom já su zaséj istě
v blbú chvílu na na blbém místě). Největší úspěch však měly písně, v nichž zpívala paní Šuláková, jež se u publika těšila nebývalé autoritě. Nakonec se dočkala  ještě dodatečné gratulace k narozeninám v podobě hromového aplausu fanoušků a pugetu od kytaristy Rage Victora Smolského.

Pardubická srandakapela Vypsaná kapela se mohla Fleretem nastavené laťce sotva přiblížit. Zajímavou show předvedli němečtí In Extremo, kteří nevynechali ani „svůj“ hit Ave Maria od Franze Schuberta.

Rage se rozhodli na Masters of Rock oslavit své pětadvacáté narozeniny, při této příležitosti si s sebou přivezli nejrůznější hosty, včetně svého bývalého kytaristy a současné opory německých Grave Digger Manniho Schmidta. Na podiu se měl objevit i Hansi Kürsch z Blind Guardian. Ten se však nakonec dostavil až v sobotu večer. Set Rage byl zahrán jistě poctivě, skupina se se svými hosty očividně dobře bavila, avšak nám, kteří nejsme příliš obeznámeni s repertoárem kapely, to zase tolik neřeklo.

Nejoblíbenějším oděvem čtvrtka byly nerůznější varianty triček Nightwish, což předznamenávalo, že jde o nejočekávanější formaci večera. A tak se kolem jedenácté večerní objevili. Finské těleso v čele se švédskou frontmankou Anette Olzon. Nikdo nepochybuje o tom, jak to musí být těžké, nahradit charismatickou pěvkyni se školeným hlasem a hudebním vzděláním. Nightwish sami avizovali, že se chtějí od minulosti odpoutat, proto zvolili zpěvačku naprosto opačného ražení, popovou Anette.

Nightwish se však neodpoutali, a tak drtivou většinu setlistu tvořily písně z Tarjina období. Anette bohužel dělalo problém většinu času vůbec nějakým způsobem udržet melodii. Ukázalo se, že tohle prostě nefunguje. Část obecenstva velice brzy opustila hlediště, část občas zoufale křikla „Tarja!“. Ti pod podiem si to však minimálně zdánlivě docela užívali. Můj názor je takový, že NW by měli spoustu možností, aby nedocházelo k takovým trapným situacím, jakou bylo právě jejich vystoupení na MoR´09:

1)      Hrát jen písně určené pro Anette, když se chtějí oprostit od minulosti.

2)      Pořídit si hostující (nejlépe operní) zpěvačku, jež by Anette vždy střídala v Tarjiných písních.

3)      Nechat zpívat basáka Marca, jeho hlas je úžasný, pokud by žádnou novou zpěvačku nesháněli, nejlépe by tím demonstrovali, že Tarju nepotřebují a kvalita koncertů by tím neutrpěla!

 Shaman se symfonickým orchestrem pak od jedné zahráli pro potěchu těch nejvytrvalejších. Ze stanu to znělo velice dobře.

Pátek

Němečtí Callejon z důvodu zranění svého člena nedorazili, a tak se zahájení pátečního programu odpoledne ujali švédští Blowsight. Po vizuální i hudební stránce mi připomínali šampóny z Green Day a nijak mne nezaujali.

Naopak upoutali Kreyson v čele s legendou českého metalu Láďou Křížkem, kteří sklidili velké ovace. Největším zážitkem bylo zakončení skladbou Čarovná noc, do níž Křížek vložil hold heavy metalu jako vystřižený z koncertů Helloween v časech Kaie Hansena a jeho „Heavy Metal is the Law!“

Pak následovaly tvrdší soubory Death Angel a Kataklysm, z nichž poslední nejmenovaní zaujali výčepního piva Master, dle vlastních slov nemetalistu.

Korpiklaani… Měli začít hrát v osm večer, ale někdy mezi půl osmou a osmou se strhla možná největší průtrž mračen za celý festival. Snad polovina diváků urychleně opustila nechráněný prostor hlediště, jež tak velice prořídlo. My, kteří jsme si nadcházející událost nemohli nechat ujít jsme promokli takříkajíc na kost. Zhruba se začátkem setu déšť viditelně polevil, možná dokonce přestal – pro nás promoklé celkem nepodstatný rozdíl. Vystoupení Korpiklaani, to je tancování, skákání, pogování, paření, houpání, běhání, točení se – zkrátka jedna velká oslava, jeden velký pohyb. Pro mě to znamenalo brzké oschnutí většiny oděvu. Těsně před skladbou Beer Beer se objevil nosič piva, jehož služba přišla v tu chvíli velice vhod, nejen já jsem měl nevídanou žízeň. Korpiklaani samozřejmě neopomněli další hity Vodka a Wooden Pints.

Následující Dragonforce si podle ohlasů vedli skvěle, avšak to jsem posoudit nemohl, neboť jsem byl nucen řešit svoji stanovou situaci, kterou zkomplikovala výše zmíněná průtrž mračen. Údajně Britové zastínili i německé Edguy, kteří mi též unikli.

Sobota

Třetí den znamenal pro mnohé vyvrcholení celého podniku. Jako čtvrtá měla vystoupit moravská Mňága. Ještě před jejím nástupem jsme se vydali obhlédnout situaci v hledišti, když tu náhle nastoupili Kissin‘ Dynamite.

Mladí, energičtí mladíci z německého Švábska doslova šokovali. Během vystoupení se postupně přihrnovalo čím dále více zvědavců. Mladičký (sedmnáctiletý, jak se později ukázalo) frontman Hannes, si svou nevídanou komunikativností i skvělým vysokým hlasem okamžitě naklonil celé publikum, jež neskrývalo své nadšení. To mu umožnilo brzy je požádat o spolupráci. O zpěv. Chtěl po obecenstvu dvě slova „hip“ a „hop“, to zprvu vzbudilo rozpaky. Ale brzy se to vysvětlilo. Znamení totiž přišlo po jeho slovech „I hate, I hate…“. Diváci poslušně odpovídali: „Hip hop!“ Skladba I Hate Hip Hop sice zakončuje debutovou desku kapely, avšak set Kissin‘ Dynamite teprve začínal. Kromě solidního hudebního výkonu, skvělého výkonu pěvce a na sto honů sálající energie celé party, předvedla klasickou metalovou show. Na příklad při powermetalové hymně Steel of Swabia frontman mával vlajkou domovského Švábska (modří už vědí).

Při ohlášení motorkářské, jak ji nazval, skladby Ready, Steady, Thunder se zpěvák svěřil, že až bude starší, rád by měl motorku, čímž nikoho – ani ty, co jeho vzhledu dosud nevěřili - nenechal na pochybách o svém věku. Formace se dočkala zaslouženého aplausu. Ač se nejedná o nic kdovíjak originálního, jejich energie, mládí, dravost, výborná komunikace s publikem, schopnost dělat show jsou předpokladem, aby se jejich koncerty v rámci žánru staly velice vyhledávanými. Přesto, že budou stejně jako Hammerfall, jistě nejednou nařčeni z plagiátorství, prorokuji Kissin‘ Dynamite velkou budoucnost. Nebude to trvat dlouho, a na MoR či ve Wacken budou vystupovat jako jeden z headlinerů.

Následovalo očekávané vystoupení slovy Petra Fialy největší deathmetalové kapely Mňága a Žďorp. Skupina i diváci si společnou ani ne hodinku užívali. Kytarista Knor se snažil pobavit snahou o „zlý, metalový“ pohled, případně přiskočením k dalšímu kytaristovi po vzoru Iron Maiden. Fiala po každé odehrané písničce opakoval „Děkujeme, že jste tolerantní.“ Přitom publikum, jež se na Mňágu sešlo, její hudbu nejen tolerovalo, ale viditelně oceňovalo. Hned s otvírákem Písnička pro tebe bylo pod podiem těžké najít hrdlo, jež by nezpívalo. Podobně většina diváků zpívala i u dalších skladeb, jako Na stanici polární nebo Cesta může být cíl, což byla, pokud se nepletu, ta skladba, kdy si Fiala s bubeníkem prohodili role a vůbec celá skupina se oddávala slastnému blbnutí. Kytarista např. opustil podium a nemít v cestě zábradlí, zřejmě by se pustil mezi lidi.

Pokud chtěl návštěvník využít jiného sociálního zařízení, než proslulého ToiToi, stromu či keříku – a taková situace jednou přijít musí – je nucen přetrpět frontu na klasické WC. To je důvod, proč jsem neviděl německou kapelu Axxis.

Švédky Crucified Barbara znamenaly pro většinu pánů spíše pastvu pro oči, než pro uši. Hudba se dala zhruba v první polovině setu identifikovat jako něco na hranici heavy a thrash metalu, v druhé polovině pak získal navrch spíše ten heavy metal.

Jestliže tuto dívčí kapelu jsem sledoval (na rozdíl od Kissin‘ Dynamite a Mňágy) z tribuny, na Evergrey byl třeba se již přesunout mezi stojící, aby měl člověk dobrou výchozí posici pro vybojování místa na Blind Guardian.

Evergrey jsem zde slyšel poprvé a neodpustil jsem si podupávání nohou, přikyvování do rytmu a občasné zavlnění.

Sobota se blíží k vrcholu!

Další posun dopředu před Stratovarius (ale i příliv dalších lidí) způsobil samozřejmě horší výhled než při předchozím vystoupení. Nicméně Timmo Kotipelto většinu času vidět byl. Navíc někdy kolem poloviny setu, tak deset, možná více lidí, včetně několika stojících v mém bezprostředním okolí, se rozhodla to vzdát a vyklidila posice. Tím ostatním zbytek koncertu velmi zpříjemnila, znamenalo to větší přísun vzduchu z okolí, menší vedro a zlepšený výhled. Zatímco pro mne, byli nejdůležitější kapelou krefeldští bardi, našla se spousta lidí, pro něž byli jedničkou Stratovarius. Mezi nimi i menší paní ve středních letech, která vypadala velice šťastně, ačkoliv toho moc (s výjimkou chvil, kdy ji manžel na okamžik vysadil) příliš neviděla. Stačilo jí, že své oblíbence může slyšet. Finové zahájili vypalovačkou High and Low a loučili se hitem Black Diamond. Z alba Dreamspace, odkud pochází většina jejich mně známých skladeb, nezahráli nic.

Stratovarius byli pryč. Nastalo peklo. Vždy, když nějaká skupina opustila podium, dost lidí z hlediště odešlo, buď je další skupina nezajímala či jen na přestávku. Lidé, které skupina, jež následovala zajímala nejvíce, jejich odchodu využili k zabrání lepších míst. Nyní však nějací chytráci nevyčkali odchodu a začali se tlačit dopředu ihned po skončení setu. To znamenalo řetězovou reakci. Lidé, kteří chtěli odejít, pak měli velké potíže se z chumlu vůbec procpat ven. A pro ty, kteří chtěli zůstat, to též nebylo nic příjemného. Naštěstí po čase většina tlačících se, pochopila, že se již dále neprotlačí, a jala se hledat alternativní řešení, případně se utábořili tam, kde byli, ale přestali vyvíjet tlak na lidi před nimi.

Let’s sing the Bard’s Song!

Když toto ustalo, objevil se v před nich řadách další problém. Polští fanoušci, kteří s sebou měli svoji státní vlajku s logem Blind Guardian. Jednu ze svých dívek vysadili na ramena se svou vlajkou, kterou roztáhla. To popudilo většinu lidí za ní, kteří nic neviděli, včetně fanouška vedle mě, který měřil podle svých slov asi 185 cm. Po menší roztržce si dívka zase stoupla dolů. Během koncertu se sice několikrát na pár minut objevila nahoře, což mělo za následek mj. útoky na její vlajku, ale nakonec z toho nebyl větší problém.

Po čase konečně zaznělo mluvené intro z alba Nightfall in Middle-Earth známé jako War of Wrath: „The field is lost. Everything is lost. The black one has fallen from the sky
and the towers in ruins lie. The enemy is within, everywhere. And with him the light, soon they will be here. Go now, my lord, while there is time! There are places below…,“ Slova, na která se již chytla větší část fanoušků pod podiem. A poté konečně přišel velkolepý nástup v podobě otvíráku Time Stands Still (At The Iron Hill), jinak též jedné z vrcholných skladeb výše zmíněného alba.

Menší šok představovala Hansiho vizáž. Háro pryč, naopak neoholen… Až člověka napadlo, zda se nepodrobil nějaké operaci. Ale zdá se, že ne. Hned úvodní tóny jeho hlasu se setkaly s velkým ohlasem. Kdo si pak s chutí nezapíval „Lord of all Noldor… The Fate of us all lies deep in the dark, when time stands still at the iron hill!“  a neprobouzelo to v něm extázi, zřejmě nepatřil fanoušky krefeldské formace.

Následoval bouřlivý aplaus a Hansiho pozdrav Vizovicím. Koncert trochu kazilo, že chvílemi byl Hansiho hlas přes hudbu hůře slyšet – evidentně chyba zvukaře.

Samozřejmě netrvalo dlouho, a strážci nás oblažili další peckou ze svého vrcholného alba. Nightfall. Opět sborový zpěv publika na vrcholu blaha: „Nááááájt – fóoooool, quetly crept in and changed us all… immortal land lies down in agony!“

Komunikace a spolupráce s obecenstvem probíhala na výborné úrovni, Hansi si vysloužil ovace i občasným použitím českých slov. Co naopak mohlo fanouška zamrzet byl nepřiměřený prostor věnovaný skladbám z poslední desky A Twist in the Myth (This Will Never End, Turn the Page, Fly) doplněným o nejnovější píseň k počítačové hře Sacred, jež vyšachovaly ze hry některé klasiky jako Banish from Sanctuary, Bright Eyes, Script for My Requiem či And the Story Ens… Nové skladby dostaly více prostoru než jedno z nejúspěšnějších alb souboru – Imaginations from the Other Side. Kromě titulního songu se objevila již jen vypalovačka Another Holy War.

Překvapilo mne (rozhodně ne negativně) zařazení skladby Blod Tears z alba NIME, jež se nenachází na živém DVD kapely. Spolustojící se však nechal slyšet, že to hráli minule (nevím, zda tím myslel koncert v Pardubicích před tolika lety, že mě tam maminka nepustila, či jedno ze slovenských vystoupení, nebo zda měl na mysli setlist posledního koncertu před Vizovicemi).

Zazněla i Valhalla, jedna z publikem nejzpívavějších a nejoblíbenějších skladeb, jež se v repertoáru kapely drží již dvacet let, a kdyby se ji Hansi a spol. pokusili z něj vyřadit, fanoušci by je nejspíše ukamenovali. I my ve Vizovicích jsme dostali příležitost si zazpívat si tuto klasiku jen za doprovodu bubeníka Frederika Ehmkeho.

Ke spolupráci publikum vyzval Hansi před skladbou Traveller in Time – Měli jsme se pokusit o melodii úvodního chorálu, do nějž se skupina pak přidala.

Jak koncert závratně uháněl ke svému konci, čas od času se ozývaly výkřiky „Bard’s Song!“ Organisované vyvolávání „Bard’s song, Bard’s Song!“ se poprvé konalo po skladbě Lord of the Rings, v jejíž dynamičtejší části jsme si výborně zaskákali.

Bard’s Song (In the Forrest) přišel na řadu jednu skladbu po LOTR. Znamená to chvíli, kdy si bubeník odpočine a naopak návštěvníci spustí tak hlasitý sborový zpěv, že by si Hansi klidně mohl zajít na kafe a nechat zpívat jen diváky, což on je stejně v refrénech nechá: „Tomorrow will take us away, far from home, no one will ever know our names, but the bards' songs will remain, tomorrow will take it away, the fear of today, it will be gone due to our magic songs“

Na každém koncertu musí zaznít Valhalla, Bard’s Song a nakonec skladba, bez níž nemůže být koncert považován za definitivně ukončený – Mirror Mirror. Přišla hned po Bard’s Songu a byla to poslední možnost si koncert ještě pořádně užít. Většina fanoušků toho využila a mohla spokojeně odejít, či dokonce odjet. Při odchodu od stage se ještě občas ozvalo „Valhalla, deliverance, why’ve you ever forgotten me?“

Následuje shrnutí, co jsme od strážců slyšeli, seřazeno podle alb:

Sacred 2: Sacred

A Twist in the Myth: This Will Never End, Turn the Page, Fly

NIME: Time Stands Still, Nightfall, Blood Tears, Mirror Mirror

Imaginations: Imaginations, Another Holy War

Somewhere Far Beyond: Bard's Song (In the Forrest), Quest for Tanelorn

TFtTW: Traveller In Time, Welcome to Dying, LOTR

Follow the Blind: Valhalla

And the Story Ends...

Z debutu Battalions of Fear a předposledního alba A Night at the Opera parta z Krefeldu nezahrála ani tón. I přes pár výhrad k setlistu a zvukařům, jsem odcházel spokojen a fascinován. I když mi to poté začínaly kazit výkřiky „Hovno!“, jež nás provázely celým festivalem. Jindy mi to nevadilo, ale v tuto chvíli to absolutně nekorespondovalo s nepopsatelným rozpoložením, do nějž mne strážci uvedli. Podobně kazilo náladu, když se za námi ještě před zahájením setu Blind Guardian objevila skupinka idiotů zpívající „hity“ skupiny Kabát. To jsou prostě „lidé“, kteří na takový koncert nepatří.

Odchod krefeldských bardů pro mne zároveň znamenal konec festivalu a to vzhledem k výše zmíněné stanové situaci, nově nastalé situaci hlasové, i vzhledem k tomu krásnému stavu, který jsem si chtěl po koncertu ještě chvíli udržet, což by mi nejspíše výkřiky „Hovno,“ neumožnily. Kromě toho by se zážitek přikryl novějšími impulsy z nedělních koncertů. Trochu lituji, že jsem neviděl české Interitus či Heaven Shall Burn, již byli spoustou lidí očekáváni a prý je nezklamali a předvedli úžasnou show. Kromě toho mohlo být zajímavým zpestřením poslechnout si na závěr švédskou gayrockovou skupinu Europe, jejíž Final Countdown byl podle očitých svědků skvělým zakončením festivalu.

Summary

Zde je ještě mé výše zmíněné shrnutí:

Čtvrtek

Vrchol dne: Fleret, Překvapení dne: Fleret (reakce fanoušků). Propadák dne: Annete z Nightwish.

Pátek

Vrchol dne: Korpiklaani. Překvapení dne: Kreyson. Propadák dne: Moderátorka.

Sobota

Vrchol dne: Blind Guardian. Překvapení dne: Kissin‘ Dynamite + Mňága a Ždorp (sborový zpěv obecenstva). Propadák dne: Hovno! a Idioti zpívající Kabáty.