Cudná u dna

Klopýtám,
po jednom beru schody zvolna,
ruce se derou ke žbrdlení,
však ani náznak tady není
po tvém pachu, smíchu, po dechu;

má samota je dobrovolná...

Ke hříchu klesnula jsem zcela,
z cizí přízně rozechvělá,
city a toužení zavírám
v skořápky ořechů,
tvé dotyky a milování
– čistý list v deníčku úspěchů. 

Izolace je k posměchu!

Houževnatost s vírou kněze,
skrytý talent na vítěze,
co prohrám nejspíš ustele;

má trpělivost cudná
topí se sama v bahně u dna,
přemýšlí v cele o útěku...

Třeba se jednou dočkám vděku.

Volám tě tiše očima,
až trapná skromnost dojímá,

přiběhni,
já podřepnu si na paty
a rukama jak lopaty
přehoď mě přes rám postele,

jeptiškou v tomto božím chlévku
budu ti dělat třeba děvku.