Tajemný hrad

Byl večer. Teplý letní večer. Šla pomalu starým hradem, který dýchal tajemnem a mystičnem. Prošla padacím mostem a ocitla se na rozlehlém nádvoří, které osvětloval měsíc v úplňku. Co zde hledala? Sama nevěděla. Dlouhé tmavé vlasy jí čechral mírný vítr, bosé nohy, které byly sotva vidět pod černou sukní, sem tam pohladila osamělá stébla měkké trávy vyrůstající mezi chladným kamenem, jímž bylo proloženo nádvoří. Ticho ji tlačilo do uší, téměř slyšela tlukot vlastního srdce. Bušilo zrychleně, snad strachy, ale byla zde sama. Snažila se tajit vzrušený dech, však její pokusy byly marné. Rozhlédla se kolem sebe. Temný hrad,prázdný, tichý a tajemný.Inkoustová obloha a stříbrný úplněk. A prázdno. Nic jiného. Zamrazilo ji v zádech a zvláštní pocit v okolí páteře jí říkal, že zde přeci jen není sama. Však kdo by tu byl? Vždyť ani ona sama neví, co zde dělá, přesto se zlé předtuchy nezbavila. Rozešla se dál, musí se dostat na věž. Ale proč? Na tuto otázku si nedokázala dát odpověď. Musí tam ale být co nejdříve, to věděla určitě. Však kudy? Dala se do běhu. Bosé nohy tiše přeběhly nádvoří k průchodu a zastavily se před dřevěnými dveřmi, za nimiž se skrývaly schody vedoucí do podzemí hradu. Co se tam asi skrývá? Hradní kuchyně? Žalář? Či snad tam bude nějaká chodba a v ní tajná komnata… Měla strach, ale něco jakoby jí říkalo, že musí vejít. Váhavě uchopila železnou kliku. Nebylo možné dveře otevřít… Párkrát za ni prudce zatáhla, ale v ten moment, kdy to chtěla vzdát a jít hledat jinam, klika cvakla a dveře se pomalu  s vrzáním otevřely dokořán.

Vstoupila na schody a chlad mrazivého kamene jí projel celým tělem. Ovanul ji pach hniloby, a cítila zatuchlý vzduch míst, kde léta letoucí nikdo nebyl. Když váhavě sestupovala do hlubin, nechávala v návějích prachu stopy. Tu spatřila na stěně připevněnou louči. Sáhla na ni- a ucukla. Byla ještě horká, někdo zde byl malou chvíli před ní. Kdo to byl? Žádné jiné stopy než její vlastní sem ani odsud nevedou… Kdo onu louč rozžal? Neznámý návštěvník nechal na zemi i křesadlo. Zapálil ji a sestoupila po schodech dál dolů, do hlubin hradu… Snad za to mohl strach, snad to byla její fantazie, ale čas od času se jí zdálo, že za sebou slyší kroky. Nevšímala si toho, přece musí jít dál, musí ho najít.. Koho? To netušila. Sešla do velké černé místnosti a zůstala zděšeně stát. to nebyla tajná komnata hradu, nebylo to sklepení… byla to mučírna.Léta nepoužívaná, stará a zapomenutá… Klíč odsud se ztratil již před dávnými časy a nikdo od té doby se sem nikdo neodvážil vejít, říkalo se, že tato část hradu je v moci ďábla, je prokletá…   S pohledem upřeným na staré pranýře, kola a skřipce se přenesla do minulosti, kdy na těchto katových hračkách lidé prosili o milost.. Kolik jich trpělo bolestí? Kolik jich zemřelo? A kolik nevinné krve bylo prolito? Plameny loučí vrhaly děsivé stíny na vlhké kamenné stěny, světlo tančilo po nepoužívaných vraždících strojích a kapky vody, které pomalu stékaly a kapaly se stropu s přesností hodin odpočítávaly minuty a vteřiny vypůjčeného času, jež nám byl vyměřen k žití.. Vyděšené písknutí ji vytrhlo ze snění. Bylo tiché, ale v mlčenlivém hradě jej ozvěna protáhla do dlouhého teskného zakvílení. Trhla sebou leknutím a otočila se po původci. Byla to krysa. Malý chlupatý tvor, nejspíš jediný její živý společník okusoval popravčí lano, které se pod tíhou let uvolnilo ze sklepní šibenice. Velké tmavé skvrny tu a tam špinící oprátku až příliš připomínaly krev. Jen s námahou odvrátila pohled od hrůzné podívané a jako ve snách se vydala nahoru. Zde nebylo to, co hledala, ale musí si pospíšit, už je nespokojený a hledá ji. Postupovala výše a výše, až se dostala ke dveřím,jimiž přišla. Kam teď? Zpět na nádvoří? Ne, tam ne… v tom si po levici všimla bílých mramorových schodů. Kde se tu vzaly?  Nejspíš je předtím musela minout… Vydala se po nich vzhůru, až se dostala do hradních komnat. V místnosti, v níž  se ocitla sotva  rozeznávala obrysy velikých regálů a pach papíru, kůže a zaschlého inkoustu jí napověděl, že je v knihovně.  Už je skoro u cíle… Vyhlédla z okna. Úplněk byl skoro nad nádvořím a bílá zář se rozlévala po kamenných dlaždicích na prázdném nádvoří.. Zářivá planeta její pohled nesmírně přitahovala.. Věžní hodiny odbily půlnoc… ne, již se nesmí zdržovat,musí jít dál.

Otočila se- a spatřila ho.Muž, kterého ta dlouho hledala. Černé vlasy mu spadaly do hlubokých temných očí, ve svém tmavém oděvu byl ve ztemnělé místnosti téměř neviditelný. Stála tam a prohlížela si jej.. to on si ji vyžádal, kvůli němu zde je… Byl děsivý a zároveň krásný.. utápěla se v jeho planoucích očích, povídala si s ním pohledem. I on se nořil do jejích zelených, četl v nich vše, co chtěl.. Přečetl všechna její přání i to, že ještě v životě neměla muže.. dal do svého pohledu sílu a její vůle byla jeho. Pokynul jí, aby jej následovala. Šli spolu točitým schodištěm až na samý vrchol nejvyšší věže. Tu spatřila změnu. Oblohu, která byla čistá a pouze měsíc narušoval tu jednolitost a nekonečnost , nyní překrývaly temné mraky a co chvíli jim nebe nad hlavou proťal blesk. Stáli tam spolu a dívali se. Ohlédla se na něj a ulekla s. Změna se stala zde. Již tak planoucí černé oči nyní doslova hořely, vlasy i šat mi bičovala vichřice, ale zcela jiná, než si pohrávala s ní, krásná tvář byla ještě nádhernější… Jedinečná..  Teď pochopila co je zač a proč ji sem přivedl. Chtěla utéct, jenže když pohlédla přes hradby dolů, nespatřila nádvoří, ale nekonečný vír bouří a divokých větrů.. hrad zmizel. Byli jen oni dva ve vzduchoprázdnu, v chaosu onoho světa.  Padla mu k nohám a mlčky prosila o slitování.. Podal jí ruku a mlčky si ji zvedl k sobe. Poprvé se jí dotknul a cítila, jak něžný je dotyk jeho dlaně. Znovu se jí zadíval do očí pohledem ji uklidňoval. Objal ji kolem pasu, přitisknul si ji na prsa a nechal ji vdechovat svou omamující vůni. Jak cítil, že se oddává jeho objetí, přitáhnul si ji zády k sobě, odhrnul od štíhlého krku její dlouhé vlasy a přejel po něm jazykem. Dotek jeho rtů byl jemný a sametový, poddala se mu.. Cítila, jak zavadil zuby o krční tepnu, v tu chvíli si uvědomila, jak ostré a dlouhé má špičáky. Líbal ji po páteři a jeho dlouhé prsty opatrně rozšněrovávaly potrhanou halenku. Škubnul. Tenká látka se roztrhla a zůstala mu v rukou.. zvrátil jí hlavu na své rameno a líbal její jemná ústa, něžné dlaně zahřívaly prokřehlé tělo. Postupoval prsty ke štíhlému pasu. Škubnul znovu. Dlouhá splývavá sukně se svezla z jejích boků a připojila se na zemi k přetržené halence. Jeho rty postupovaly se rtů zpátky na její krk. Nevšímal si slastného vzdychání, nevšímal si ničeho. Za chvíli bude jeho dílo dokonáno. Zakousl se. Z krku začala pomalu proudit rubínová krev a on začal lačně pít. Nevinná krev, neměl ji už hodně dlouho. Pil a nevšímal si, že mu jeho hostitelka bledne v náruči, že ztrácí vědomí… Její tělo  těžklo. Když zakokrhal kohout, opatrně ji odložil na zem vedle šatů. Naposledy ji pohladil, políbil na rty a zmizel. Začalo svítat.

  Bylo ráno. Krásné slunné ráno. Strážný, který nastupoval na hlídku vystoupil na věž a v duchu se radoval, že se špatné počasí vybralo a on bude mít příjemnou službu. V tom to spatřil. Mrtvé dívčí tělo, bledé a chladné.. jen na rtech se jí třpytila jediná kapka rubínové krve.