Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pohádka o Antoníčkovi Zahradníčkovi a čarovných třešních

21. 07. 2009
9
14
3565
Autor
K3

Antoníček Zahradníček byl věru malý soukromníček. Vlastnil jenom rozsáhlý třešňový sad, malý traktor a předpotopní postřikovač, který byl víc v opravě než v pracovním procesu. O troše nářadí a menších mechanizačních prostředcích, většinou stejně nedokonalých, nemohla být ani řeč. Byl chudý a nemohl si ani dovolit platit někoho, kdo by za něho pracoval. Ostatně, on měl svoji práci rád a nevyměnil by ji za nic na světě. Ale ta dřina… Potřeboval by dva pomocníky!

Stromy byly již staré a vysoké, místy proschlé, se silnou vrstvou rozbrázděné borky a Antoníček je stačil jenom s maximálním vypětím sil ošetřovat. Přesto je miloval a nedal na ně dopustit.

Byla to jeho celoživotní práce. Ano, bylo mu souzeno celý život pracovat a nikdy si za výdělek moc přepychu neužít. Práce se mu neustále hromadila a on, když nebylo vyhnutí, obstaral alespoň práci nezbytně nutnou. Když měl v pořádku postřikovač, stříkal proti cizopasníkům a žloutence. Jestliže v pořádku nebyl, tak ho Antoníček odvezl do opravy. To potom přihnojoval nebo zapřáhl plečku a plečkoval. Často se mu stávalo, že když přivezl postřikovač z opravy, porouchal se mu pro změnu traktor a on si potom musel práci jenom vymýšlet, aby vůbec mohl něco dělat. V zimě prováděl průklest, a když byl veliký mráz, opravoval žebříky a košíky pěkně v teple a chystal se na léto.

Léto. To nebyl oddych u moře nebo na horách. To byla sklizeň, nejzajímavější, nejkrásnější, ale i nejkrušnější část roku pro Antoníčka Zahradníčka. Měl vždycky ze sklizně skoro děsivý strach, neboť ji absolutně nemohl sám zvládnout. Úroda na stromech byla pravidelně vysoká, ale málo toho sklidil Antoníček ve svůj prospěch, neboť lidé byli zlí. Všechno mu chudáčkovi rozkradli. Antoníček nebyl v tomhle svým pánem. Nebylo divu, že mu nikdo nechtěl česat. Tak vysoké stromy a ještě k tomu na takových žebřících, to většinou každého odradilo. Navíc neměl Antoníček dobrou váhu a každou chvíli někomu ubral nebo přidal, a tím se zvětšovala nespokojenost brigádníků. Hrozně těžko sháněl česáče, a když mu česali, musel jim notnou dávku třešní darovat, aby nereptali a neopustili ho. Tak jim dával a oni chtěli čím dál tím víc a jemu samotnému zbylo nakonec jenom tolik, aby se z chabého výnosu uživil.

Jaká byla sezóna Antoníčka Zahradníčka? Protože třešně zrály postupně, od nejranějších po nejpozdnější, v jednotlivých třešňových týdnech, byl i sklizňový nápor rozložený. Nejdřív zrála Rychlice německá, které se říkalo májovka, protože tato srdcovka zrála již koncem května. Neměla valnou kvalitu, ale jelikož byla první, byla ceněná. Antoníček jí měl jenom několik kusů a nechával je otrhat místním školákům rovnou do pusy, protože nejcennější byla právě pro ně.

A nic za to nechtěl.

Následovaly Kaštánka a Karešva. Další byla polochrupka Tropka. A když se končilo s Tropkou, dozrávala světlá chrupka Napoleonka a končilo se Hedelfingenskou, tmavou chrupkou. To už bývala většinou půlka července, někdy i déle.

Sklizňový den byl náročný. Brzy ráno, za úsvitu, musel rozvézt bedýnky a žebříky s košíky. Když přicházeli první páni česáči, musel se o ně postarat. Nejdřív si je zaevidoval, pak je odvedl na pracoviště, kde jim ukázal, který strom mají česat a oni, div že by na něm žebříky nechtěli stavět.

Když dočesali, to bylo nejčastěji přes oběd, musel je zase odvézt, zvážit jim načesané třešně, zaevidovat, každému dát bakšiš a už tu byli další, odpolední česáči a zase znovu a opět.

Kolotoč.

Odpolední česáči česali až do večera. Večer Antoníček zase svážel a vážil a už byla tma. Potom, při žárovce, dělal závěrečnou denní evidenci výnosu. A to se ještě nezřídka stávalo, že když měl zaevidováno, přijeli nějací králové a odvezli si přesně tolik, kolik potřebovali, a bylo jim dočista jedno, jestli udělají Antoníčkovi zmatek nebo ne. Antoníček nesměl nic říct a přitom takoví moderní lupiči dokázali natropit vskutku královskou neplechu.

Ale ať to byla dřina jakkoliv veliká, pro Antoníčka to bylo zároveň i období nejvyššího uspokojení. Takové vyvrcholení celého roku. Proto se každý rok do té heroické práce znova a znova pouštěl.

Sil mu však pomalu ale jistě ubývalo a Antoníček Zahradníček zatoužil po chvílích odpočinku.

Před jednou sezónou, když procházel sadem a prohlížel obrovskou zlověstnou násadu bělostně se skvoucích květů, nevydržel. Padl na kolena a bědoval: „Třešně moje milé, kdo vás očeše? Jak to mám zvládnout, když už nemohu tak jako dřív…?“

Tu náhle zaslechl zvláštní zvuk. Bylo to, jako kdyby vítr přinášel déšť. Jako kdyby v dálce krajinou uháněl vlak. A přesto to bylo blízko, docela blízko. Všude kolem Antoníčka Zahradníčka. Zaševelilo listí, snad si s ním jenom vánek pohrál a nastalo ticho. Větve se ohnuly… Antoníček zřetelně rozeznal hlas: „Nic se neboj Antoníčku, sami se sklidíme. Za to, že jsi nás po ta léta předlouhá tak pečlivě ošetřoval, se ti odměníme. Tentokrát už nehledej brigádníky. Uvidíš, že je už nebudeš nikdy víc potřebovat.“

Antoníček nevěřil svým uším.

Co to bylo?

Byl to přelud z únavy nebo skutečnost?

Jak je to jenom možné?

Zíral do korun stromů jako u vytržení, ale nic neviděl.

Přesto však poslechl tajemné hlasy a brigádníky nesháněl, ani neopravoval žebříky a košíky.

Ale když se blížila sklizeň, začínal být Antoníček stále víc netrpělivý a přestával věřit.

Když uzrály kaštánky, zachvátila ho panika.

„Brigádníky nemám,“ zoufal si, „ani pořádné žebříky, jak jenom mohu doufat, že sklidím? Mám strach, že nesklidím nic. Běda! To bude můj konec! Nechal jsem se hloupě oklamat. Nedějí se přeci zázraky!“

Bezradně přitom hleděl na množství rudých třešní.

Jak byl ale druhý den překvapený, když přišel do sadu a spatřil pyramidy bedýnek, plné třešní. Nikde ani noha a přitom práce za padesát brigádníků. Nevěřil svým očím.

„Na mou duši,“ šeptal. „Splnil se ten zázrak.“

Když z překvapení vystřízlivěl, nelenil, zapřáhl valníček a jal se třešně odvážet do výkupu. Konkurenti, kteří se Antoníčkovi vždycky smáli, žasli. Ohromen byl i vykupitel a mnozí jiní, kteří se pak Antoníčka nejméně stokrát ptali, co že v tom vězí, ale on jim neodpověděl a nechal si tajemství jenom pro sebe.

Ten rok slavil neobvyklé úspěchy. Úroda velkolepá, sklizeň beze ztrát.

Antoníček oplýval štěstím. Tolik peněz ještě nikdy v životě nevydělal. Byl ale rozumný a peníze zbytečně nepromrhal, jak by to udělali mnozí jiní na jeho místě. Koupil si jenom nový oblek a uznání veřejnosti. Ostatní peníze investoval do své profese. Pořídil si nový traktor s celou sadou pomocných přívěsů a návěsů. Objednal nový postřikovač, žebříky a košíky. Taky dobrou váhu, aby nikoho neošidil. Měla automatické vyvažování v kterékoliv poloze. Koupil kalkulačku, aby se mu lépe evidovalo. Navíc oplotil sad a zařídil ještě spoustu užitečných věcí.

Když měl to nejdůležitější, co potřeboval, přemýšlel už o příští sezoně. Posteskl si, když si vzpomněl, že třešně říkaly, že už nikdy brigádníky nebude potřebovat. To se měl jenom dívat, jak se třešně samy češou?

„Teď mám všechno, ale nebudu to potřebovat. Jestli se sklizeň bude opakovat jako loni, přijdu o všechnu radost z práce.“

I vypravil se Antoníček Zahradníček do sadu jako tenkrát.

„Děkuji vám za pomoc, třešně drahé. Do smrti vám to nezapomenu. Budu se o vás starat ještě daleko líp než předtím. Ale o jedno vás ještě prosím. Už jste mi pomohly víc než dost, kdybych se měl na vás jenom dívat, jak se sklízíte, nepřežil bych to. Ona vlastně ta práce kolem vás je smyslem mého života.“

A znovu ten zvuk… Už, už to vypadalo opravdu na déšť. Listí se zavlnilo, ačkoliv bylo bezvětří, a větve se i tentokrát ohnuly. Snad proto, aby je nikdo jiný neslyšel, a opět na Antoníčka promluvily: „Dobře činíš Antoníčku, práce šlechtí člověka, ovšem bere-li se s mírou. Ale přehání-li se, mrzačí tělo i ducha a je jedovatá. To si pamatuj! Tak tedy pracuj, když chceš, ale ještě ti prokážeme jednu službu, abys neměl práce tolik.“

Sotva domluvily, zmizely a Antoníček Zahradníček spatřil krásný, zelení se skvoucí, mladý sad. Perspektivní sad. Štíhlé kmínky, jeden jako druhý a už na nich byly třešně. To byla pane podívaná. To byla pastva pro oči. Stromy byly nízké, na zakrslých podnožích, stačily krátké žebříky. Antoníček oplýval štěstím. Bude si moci vybírat brigádníky.

„Děkuju. Děkuju,“ volal Antoníček do nebíčka, protože jinak si to nedokázal vysvětlit.

Druhý den se hned pustil do práce. Jaký to byl požitek, když se nemusel štvát a honit s časem, když mohl po osmi hodinách práce zanechat. Mohl se klidně najíst a vyspat.

Antoníček si připadal nejbohatší na světě. Jak to teď všechno lehce stihl. Stříkání sadu bylo hračkou, traktor šlapal skvěle. Platil si dva pomocníky a brzy z nich byla dobrá parta. Brigádníky si mohl vybírat podle charakteru, tolik se jich k němu hrnulo. Stačil dát každému nějaké to kilo třešní a ještě mu jich zbylo dost na to, aby mohl úspěšně hospodařit. Zbylo i pro školáky, kteří mu obstarávali zároveň hlídání. Rohové stromy totiž patřily jim. A když spatřili moderní lupiče, podali ihned zprávu místnímu četníkovi Janovi. Tomu nikdo neřekl jinak než Malý John, podle Johna Wintergreena, který byl taky tak malý a poctivý, a který svou práci bral stejně zodpovědně jako on. Vždycky přijel na červeném pionýru, kterému říkal Modrá Glide. Zjednal pořádek a lupiče, ať už byli zdola či shora, pozavíral do šatlavy. Nebo je nechal se vyplatit a peníze věnoval na rozvoj obce.

Spokojenost byla na všech stranách, a tím vlastně začal nový život Třešňového krále, Antoníčka Zahradníčka.

 


14 názorů

K3
před 4 měsíci
Dát tip

Safiáne, děkuju za čtení, překvapilo mě. Jak se jmenovalo to městečko o kterém se zmiňuješ? Jestli ho náhodou neznám. Dík.


K3
před 4 měsíci
Dát tip

FAV, děkuju za čtení.


Safián
před 4 měsíci
Dát tip

Jsem rád, že jsem díky aktuálním zmínkám objevil tuto pohádku. Léta jsem žil v městečku, které proslulo třešňovými sady a třešňovými slavnostmi, pro které napsal píseň mimo jiných i Karel Hašler.  Ta proslulost jistě vyplývala z toho, že tu mezi letními vilami podnikatelů, ke kterým zajížděli významní umělci (Smetana, Kafka, Hašek a další), měla letní domy i česká politická elita 19. století (Palacký, Rieger, Brauner, Braf). I TGM obdivoval zdejší rozsáhlé zahrady.  Třešňovky byly součástí prstence sadů okolo Prahy, které díky malým vzdálenostem umožňovaly zásobovat pražské trhy dopravou na lidský pohon. Můj dědeček, kterého jsem nepoznal, si tu některé sady pronajímal. Také moje babička na Žatecku měla na zahradě dvě třešně - Napoleonku a Hedelfingenskou.  Ta druhá, zřejmě na mahalebce, měla nízkou, rozlehlou korunu. Dodnes nevím, zdali její rychlá zkáza byla způsobena mým řezem nebo podnoží. Najednou se na jedné větvi objevily malé plody a za další dvě léta bylo po třešních. Třešně mě provázely celý život. Za mého dětství a mládí ještě kluci chodili na třešně a provokovali hlídače. Pak najednou třešně nebyly rentabilní, třešňovky pustly a byly nakonec zlikvidovány. Tím byly vystaveny větru i soukromé zahrady, které bývaly skryty mezi nimi. Každy rok ukrojil vítr nějaký strom. Když ho porazili, otevřeli cestu k další zkáze. Pak se o ně už nikdo nestaral ani tam. 


FAV
před 4 měsíci
Dát tip

Jé, to je krásné. Srdcovky a chrupky, jo, to já můžu. :-)) A příští rok se ze mě stane taky ovocnář, i když jen pidiovocnář. Budu se stěhovat do bytu s balkonem. Sice je otočený na západ, takže sluníčko jde jen na kousek a vždy až odpoledne, ale to neva. Už mám vyhlídnuté servery, kde nakoupím žluté maliníky, malinoostružinu, několik zimolezů a jahodníky. A budu pěstovat a hýčkat kytí a za pár let pořádat ovocné orgie. :-)


K3
před 4 měsíci
Dát tip

Děkuji moc. No vždyť jsem ovocnář. Vždy mě hodně potěší když se někdo vrátí ke starému textu.


K3
před 4 měsíci
Dát tip

Zea. dík za tip.


K3
06. 11. 2021
Dát tip

Jarmilo, děkuju. Překvapilas mě, že ses vrátila k mému staršímu textu. Dík.


Jamardi
06. 11. 2021
Dát tip Zeanddrich E.

Pěkná pohádka. Škoda, že se mu dříve nepodařilo pochytat zloděje a nedonutit  je k  práci zdarma, protože ti s česáním na rozdíl od brigádníků problémy neměli. :)


K3
31. 07. 2017
Dát tip

Frakoun: dík za návštěvu, i když jsem ti dost dobře nerozuměl. Ale asi přečet, že? A proč zrovna tohle?

Zarazilo mě tvoje povolání /podíval jsem se na profil/, jestli je skutečné, nebo jsi napsal z recese. Já totiž zrovna v tomhle povolání vidím spoustu filozofie - a to myslím vážně.


Frakoun
31. 07. 2017
Dát tip

(M)UŽ BEZ MASKY. DÁVÁM PŘEČÍST POZDĚJI A MODLÍM SE K ALADINOVI ABY TO BYLO JAKO OD MAMINKY. AŤ PRŠÍ. AŤ SNĚŽÍ.

DYJE


baronka
13. 04. 2011
Dát tip
Půjčím si od raji Ať žijou pohádky T

martinez
05. 03. 2010
Dát tip
napadlo mě přesně to co raju - s tím zázrakem, ale jinak milá pohádka :o)

raja
21. 07. 2009
Dát tip
Pohádka hezká, současná:)Úvod byl chvilku zdlouhavej(chtělo se mi přeskakovat) a některý věty, třeba, vyplnil se zázrak, mám trochu jinak. Zázrak se stane, přání plní...a tak, ale to není nic co by bránilo tipu, takže jo. Ať žijou pohádky*:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru