Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Dámský gambit
datum / id03.08.2009 / 330721Vytisknout |
autorKeith_Sullivan
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
upřesnění kategoriešachová partička v ponurém pos
zobrazeno1336x
počet tipů0
v oblíbených0x
Dámský gambit

Z deníků korvety Vigilance

 

Dámský gambit

 

            Stará, na mnohých místech zrezivělá, avšak stále dobře sloužící, věrná a hlavně velmi těžko zničitelná - všemi těmito přívlastky by se dala charakterizovat Vigilance. Letitá nákladní korveta, jíž Stephen přestavěl na sice trochu neohrabanou, ale o to odolnější bitevní loď. Prostory, kde se dříve přepravovalo zboží dnes sloužily jako hangár jednomístných stíhaček Jamese, Leonarda a Heather. Přestože se už na její palubě vydali na bezpočet plaveb nekonečným prostorem, od pradávna nazývaným vesmír, dnešní pouť byla od ostatních zásadně odlišná. Nálada byla pod bodem mrazu a morálka pětičlenné posádky v rozkladu. Pluli kosmem bez cíle – žádná planeta nebo přístav nebyl nastaven v palubním počítači. Loď se nesla neproniknutelnou tmou jako vzkaz v lahvi po klidné hladině moře.

            V řídící kabině seděli jako obvykle hlavní pilot Stephen a velitel James, který přebíral kontrolu nad strojem v těch mála momentech, kdy jeho kolega a dobrý přítel odcházel na záchod, nebo do kuchyně pro něco k jídlu. Nikdo na palubě nepamatoval tak nesnesitelné ticho. Od toho osudného dne, kdy Lorhaagon se svou údernou jednotkou zabil Leonardovo děvče, Danielu, neměl nikdo náladu na jakoukoli konverzaci. Mladý lovec od návratu na loď neopustil svoji kajutu, Heather se v té své zamykala stejně jako dřív a dokonce i Davidovi došel humor. Hutnou atmosféru narušoval jen hluk starého vyklepaného motoru, jež se rozléhal všemi chodbami.

            James toho nikdy nemluvil více, než bylo nutno, avšak tento stav komunikace se nelíbil ani jemu. Dal mu však příležitost bez vyrušování vymyslet plán. Lorhaagon, jeho spolubojovník z války na Tantalu, nyní jeden z nejvyšších představitelů Cechu57, musí za svůj útok zaplatit. Jen najít slabinu v jeho téměř dokonalé síti informátorů a stopařů. Je třeba sehnat nějaké zásadní informace. Něco, o co se budu moct opřít... Musím najít někoho, kdo mi poví, odkud nečekaně zaútočit. Lorhaagon si musí uvědomit, že i on je zranitelný!

            Už skoro týden se snažil vyhrabat něco na galaktickém internetu, ale když už našel nějakou stopu, vždy se dostal do slepé uličky. Cech všechny nebezpečné stránky znepřístupnil a na palubě Vigilance bohužel necestuje žádný počítačový expert, který by kód dokázal prolomit. Ani někoho zkontaktovat přes e-mail nebo chat se nedařilo. Všem lidem schopným poskytnout nějaké vodítko byl Cechem záhy smazán účet. Lorhaagon si pohlídal téměř všechny cestičky, až na jednu...

            „Hele Stephene, ty jsi kdysi hrával šachy, co?!“ přerušil asi pětidenní ticho James.

            „Tak trochu,“ odpověděl bezbarvě pilot, aniž by spustil oči z černočerného prostoru před lodí.

            „A neznáš nějakou Renatu Kingovou?“

            „Znám...“ odvětil suše Stephen, „druhá hráčka galaktického žebříčku, ale obecně je považována za nejlepší. Hraje velice pohledný agresivní šach. Viděl jsem několik jejích partií, kde v zavřené pozici obětovala figuru a rozjela neuvěřitelný útok.“

            Stephen mluvil pomalu a rozvážně. Podal to Jamesovi jako počítač nějaká řadová data. Žádný subjektivní názor, jen čistá fakta. Choval se jako robot, neprojevoval žádné emoce. Nikdo na palubě neznal jeho příběh. Na otázku, jak dokáže vystupovat tak neuvěřitelně chladně a apaticky vždy odpověděl: „Jsem člověk jen ze třiceti procent...“

            „Tak to je perfektní! Konečně stopa, kterou Lorhaagon nestihl zamést. Odpověď na mnohé otázky. Slabina, která může přinést zkázu celého Cechu. Je tu totiž její adresa...“

            „Asi ti nerozumím, Jamesi.“

            „Cech nikdy nesponzoroval žádnou akci, kromě jediných – šachových turnajů žen - to jsem si zjistil. Na všech, kde hrála Renata, byl i Lorhaagon. Je to náhoda? Kdo ví, ale rozhodně je to nejvýraznější stopa, kterou jsem našel.“

            „Pochybuji, že by Lorhaagon udělal takovou chybu, aby se nechal vyfotit,“ kroutil Stephen hlavou.

            „Z každé akce je na netu asi dvacet fotek, mnohé jsou cenzurované, aby na nich nebyl někdo vidět, ale i v Cechu jsou jen lidé... Vidíš tohle zrcadlo v pravém horním rohu? Odráží kousek Lorhaagonova brnění, když najedeš tady na detail odrazu na sklence s vodou, vidím ho tam. A toto je obrázek z recepce, kde všichni návštěvníci musí zanechat své zbraně – na poličce leží jeho pistole...“

            „Taky tam mohl být kvůli někomu jinému,“ namítl Stephen.

            „Pochybuju. Renata všechny ty turnaje vyhrála... A Lorhaagona poražení nezajímají.“

            „Je to velmi křehká a vyvratitelná hypotéza...“

            „Tak ji vyvrať!!!“ odsekl James ostře.

            Následovala chvíle ticha. Všechno do sebe zapadalo jako dílky puzzle. Cech se snažil zamést stopy, ale pár detailů jim uniklo. Několik nenápadných střípků, kterých by si nikdo nevšimnul, pokud by je cíleně nehledal. Konečně jsem po usilovném pátrání našel stopu...

            Přestože bylo zpočátku z Jamese cítit nadšení z pracného nálezu, jeho entuziasmus brzy vyprchal. Věty vyřčené během dialogu se Stephenem se naposledy odrazily od starých kovových stěn a chodby opět naplnilo klepání zastaralého motoru Vigilance. Velmi rychle se propadl od opojné radosti do stavu hluboké deprese. A jen on sám věděl proč.

            Uplynula necelá hodina bez jediného slůvka. V řídící kabině seděli stále jen oni dva. David chystal v kuchyni večeři ze zbytků, které vyhrabal ze skoro prázdné lednice. Samota teď Jamesovi přišla vhod. Věděl, že Stephen sám nikdy rozhovor nezačne. Pomalu zosnoval plán a zbývalo jen položit ještě jednu šachovou otázku:

            „Stephene, co přesně je dámský gambit?“

            „Jedno z nejčastěji hraných zahájení. První tahy jsou d4, d5 a c4, pak už se to různí... Může se z toho vyvinout slovanská obrana, ortodoxní dámský gambit, výměnná varianta a mnoho dalších...“ vysvětloval Stephen

            „Jo, to je hezký, ale proč dámský? Co má společného s dámou?“

            „No... vlastně asi jen tolik, že zahajuješ dámským pěšcem. Širší souvislost mě nenapadá, proč se ptáš?“

            „Ne nic... Jen mi to celkem dobře zní – dámský gambit!“

            „Chápu,“ odvětil Stephen.

            James se pomalu zvednul od kontrolního panelu a zamířil do své kajuty. Plán, ač velmi prostý, byl vymyšlen a adresu znal. Pak už jen pokládat správné otázky. Byla to snad náhoda, že se planeta Taleck, Renatin domov, nacházela jen hodinu cesty odtud? Kdo ví...

            Zrovna když míjel dveře vedoucí do kuchyně, vyšel z nich David nesa nějakou podivně vyhlížející palačinku.

            „Kam tak rychle, nechceš ochutnat vrchol mého kulinářského umění?“ oslovil David Jamese žertovným tónem, pro něj tak charakteristickým.

            „Ne díky,“ odpověděl chladně James aniž by se ohlédl.

            „Hele, kam to jdeš?“ nenechal se David odbýt.

            „Do toho ti nic není!“

            „Daniela je mrtvá, Heather se s náma zase nebaví, Leonard se taky zamyká v kajutě, posádka se rozpadá a ty teď jdeš pryč?! Jestli se nemýlím, chceš někam letět, co?!“

            „Jak jsem řekl, do toho ti nic není!“ trval na svém James.

            „Tak do toho mi je hodně, kámo! Jsem součást týhle lodi, tak, jako ty. A jestli někam jdeš, je to věcí nás všech, ne?!“

            Jen zlomek vteřiny křičel David do Jamesových zad, když tu se jeho kamarád bleskurychle otočil, s pistolí mistrovsky tasenou v ruce, bez náznaku sebemenší emoce mu oznámil: „Máš pravdu, musím si něco zařídit tam venku. Vím, že je Daniela mrtvá, ale jestli nezavřeš hubu, tak tě pošlu za ní!“ Potom se otočil, revolver zastrčil zpět za opasek a odešel těmi velkými dveřmi do hlavní chodby.

            David byl očividně zaskočen tímto extempore. Sedl si do Jamesova křesla bez další hlásky a znovu se rozmluvil, až když dojedl svoji pochoutku. Jen Stephen se tvářil pořád stejně, jakoby tu k žádné hádce nikdy nedošlo.

            „Tak o co tu jde, Stephene?“ zeptal se Dave, když dožvýkal poslední sousto.

            „Mohl bys to na chvíli vzít za mě? Potřebuji si odskočit,“ vyhnul se hlavní pilot přímé odpovědi a odpochodoval tou samou chodbou. Z těchto pár indicií už lodní kuchař a mechanik v jedné osobě pochopil, že se o tuto záležitost nemá více starat.

            James na sebe v kajutě hodil svoji oblíbenou a docela slušivou kevlarovou vestu - mistrovskou práci potaženou tmavě modrou nepromokavou látkou. Vlastně vždycky chodil celý oblečen do barvy hluboké noci. Jak za mlada v armádě, tak i dnes na palubě Vigilance. Tenhle „štít“ nosil i na Tantalu. Pamatoval jeho dávné přátelství s Lorhaagonem. Avšak časy se mění a dnes oba stojí na opačné straně dělicí čáry mezi řádem a chaosem.

            Prohlédl si oba své revolvery. Zásobníky na devět ran byly plné a v prostorné náprsní kapse nosil další. Přestože cena klasických nábojů v poslední době neuvěřitelným způsobem rostla, tenhle chlapík jich měl zatím dost. Staré dobré olovo – pořád obstojí v konkurenci mnohem „ekonomičtějších“ laserových zbraní, které zabíjejí pomaleji. A času není nazbyt...

            Mám si vzít turbo-gun? Kdysi obyčejný samopal, který mi po válce na Tantalu Nahorn upravil tak, abych byl schopen střílet rychleji. Komplikace sice cestou nečekám, ale ony se velmi rády objevují svévolně. Už dlouho jsem ho nepoužil. Naposledy jeho hlaveň navždy umlčela Anonyma. Páni to už je dlouho... No nic, dneska si spolu možná zase užijeme...

            S oběma pistolemi za opaskem, nožem v kapse a turbo-gunem na zádech opustil svůj pokoj. Na cestě do hangáru potkal Stephena. Nevypadal, že by šel z WC, ale spíš, že na něj čeká...

            „Řekni mi jednu věc, Jamesi! Je tohle všechno kvůli té dívce?“

            „Daniela je mrtvá. Pro ni už nemůžeme udělat nic...“

            Hlas se mu nezlomil. Leonardova přítelkyně byla jen jedna z mnoha lidí, které se nepodařilo zachránit. Prošel kolem hlavního pilota s prázdnotou v mysli. James vždycky zabíjel chladnokrevně, bez slitování, žádné dlouhé řeči. Nikdy neváhal, ale jako každý jiný člověk, ani on nebyl neomylný. Jeho duše zela temnotou jak ústí pistole po výstřelu, plná vzpomínek na lidi, kteří kvůli jeho chybě přišli o život. Ve spánku ho pronásledovali jako křičící duchové, jež nejde utišit. Před pár dny se k nim přidal i stín Daniely...

           

            Stíhačka opustila hangár Vigilance tiše a rychle jak náboj pušku s tlumičem. James zadal palubnímu počítači kurz na Taleck. Zahleděl se do vesmíru a asi po milionté porovnal jeho nekonečnou čerň se svým svědomím. Všichni mrtví teď jakoby obklopovali jeho malou loď. Seděli na křídlech a kanónech. Mnohé z nich viděl. Poznával tváře přátel z Tantalu – tehdy nebyl dost rychlý... Mladá krásná dívka, s níž Leonard trávil prakticky veškerý volný čas seděla hned u kokpitu a pohlížela na Jamese svýma velkýma zelenýma očima. Pramen slz stékal po její přízračné tváři, jakoby prosila, aby ji vzal dovnitř... Promiň děvče, ale odtamtud již není návratu. Přišel jsem pozdě... Všichni chybujeme, ale ne u každého se zaváhání rovná otázce života a smrti.

            Zapnul šachový program a začal partii s někým z opačného rohu galaxie. Stejné jako s kouřením, i tuhle královskou hru hrával jen ve stavech těžké deprese. Aspoň poprvé uvidím dámský gambit...

            Zadal tah pěšcem na d4... Nikdy dřív takhle nehrál. Vydal se do neznámých vod s odhodláním všechny neznámé situace řešit intuitivně – jak to ostatně dělal celý život.

            Soupeř reagoval d5. Jak že to Stephen říkal? Teď na c4... Přesunul figurku a již poněkolikáté se vzpomínkami vrátil na Tantal – místo, kde k titulu válečník získal přívlastek „ostřílený“, tam vznikla mnohá pevná přátelství, z nichž se bohužel některá změnila v bratrovražedný boj. Na Tantalu potkal Lorhaagona...

            Asi po deseti tazích vznikla vyrovnaná pozice. Žádná figura nebyla vyhozena, oba králové stáli v bezpečí v rohu a střed se jevil pevně a neprostupně. James usoudil, že vlastně tuhle partii dál hrát nechce. Poslal soupeři nabídku remízy, který ji k Jamesově velkému údivu přijal. Dnes není dobrý den na šachy. Takže o dámském gambitu pořád nevím nic... Jaké to setkání s Renatou Kingovou asi bude?

 

            Pohledná mladá žena vyšla ven z budovy Galaktické Banky a tváře ji pohladil studený večerní vánek. Ulice pokryté tenkým nánosem čerstvého sněhu brázdilo jen pár chodců. Noc pomalu přicházela... Dnes byl v práci celkem klid. Jen vyřídit pár obchodních mailů s Jupiterskými a Graftskými finančními instituty, jeden delší telefonát na Chromopan, kvůli zpožděné platbě... Zkrátka nic neobvyklého. Teď už jen skočit po cestě do „Gilbertových potravin“, ať mám přes víkend co jíst.

            Cesta ubíhala plynule, jako každý den. Na širokých avenuích se není třeba obávat žádného nebezpečí. Jen oranžové světlo z vysokých lamp se až palčivě odráželo od sněhové dečky. Temně modrá obloha se klenula nad střechami mrakodrapů a drobné padající vločky dotvářely téměř radostnou zimní atmosféru.

            U Gilberta nakoupila během deseti minut. Vrátila se na studenou ulici a v papírové tašce si nesla šest rohlíků, trochu šunky, salát a kilo rajčat. Než však opět vykročila směrem k domovu, spatřila cizince, jež jí zastoupil cestu.

            „Slečna Kingová?“ otázal se, „inter-galaktická mistryně v šachu?“

            „Ano,“ odpověděla stroze, „ale jestli chcete autogram, tak mám teď plné ruce.“

            „Autogram nespěchá. Přišel jsem spíš pro radu... Ale tu tašku vám rád vezmu,“ nabídl se... Souhlasila. Podala mu své zavazadlo a vydala se domů s neznámým mužem po boku. Co by se v tomto klidném městě mohlo stát?!

            „Tak o co vám jde, pane...“

            „Jsem James,“ reagoval okamžitě, „Vy znáte dvě věci, které mne v současné době docela zajímají. Šachy a Lorhaagona.“

            „Z čeho usuzujete, že znám někoho jménem... jak to bylo?“

            „Nehrajte na mne divadlo, slečno Kingová. I když se Lorhaagon snažil sebevíc, aby s Vámi nebyl nikde vyfocen, mé pozornosti neunikl. Co spolu máte?“

            „A co spolu máte vy?! A kdo jste vůbec zač?! Nějaký revolucionář?! Dejte mi tu tašku!!!“ rozkřičela se Renata na celou ulici. K její smůle zrovna nebyl nablízku, jako obvykle, žádný chodec, který by ji slyšel, natož pomohl.

            „Jenom klid. Jsme s Lorhaagonem přátelé už mnoho let. Potkali jsme se ve válce na Tantalu. V současné době spolu hrajeme korespondenční šachové partie. Tak jsem se chtěl zeptat, jestli mi s tím nepomůžete...“ pokračoval James v klidné konverzaci.

            „Se šachama vám poradí každej počítač,“ odbývala ho Renata a stále se snažila vzít si tašku zpět, avšak neúspěšně.

            „S hrou jistě, ale ne s ním... Kdo jiný by mi mohl lépe poradit než žena, jíž Lorhaagon sponzoruje. Vždycky mě poráží, už mě to přestává bavit. Jistě by neměl nic proti. Jak jsem řekl, jsme přátelé...“

            „Lorhaagon nemá přátele. Neznám nikoho, kdo by se o něj zajímal a dožil se Vašeho věku, pane,“ přerušila Renata Jamesovi prosby.

            „Tak starej zase nejsem...“ pronesl James s ironickým tónem, „pomůžete mi?“

            „Vypadá to, že jinak svůj nákup už nedostanu... Tak co máte za problém?“

           

            Pokračovali téměř liduprázdnou hlavní třídou. Vítr na chvíli ustal a jediný zvuk protínající večerní ticho bylo jemné praskání sněhu pod botami. Na obloze se rozzářily první hvězdy. Den se schyloval ke konci, ale dialog byl teprve započat. Ovšemže James žádnou partii s Lorhaagonem nikdy nehrál, ale jako záminka posloužila výborně. Jak ale udržet konverzaci?

            „Stala se mi nemilá věc. Rozvinul jsem útok na královském křídle, ale hrubou chybou jsem přišel o dámu jen za střelce a pěšáka...“

            „Tak to zní jako pozice na vzdání, ledaže byste byl schopen otevřít soupeřovu obranu a pokračovat v útoku na krále ostatními figurami,“

            „Těžko říct... Mám pořád oba střelce aktivní a předsunutého jezdce. Jen věže jsou na trochu jiných sloupcích, než by měly být.“

            „Hra bez dámy je v devadesáti procentech jen oddalování vlastní smrti. Buď mu musíte lapit dámu do pasti, což je dost obtížné a bez jeho chyby to asi nevyjde, nebo dát rychlý mat. Jiné možnosti nejsou...“ řekla a zastavila se u vchodu do čtyřpatrového domu vystavěného ve stylu dvacátého století. „Lorhaagona jsem viděla hrát šachy jen párkrát,“ řekla hledajíc v kabelce klíče, „a vždy když měl materiálovou převahu, hrál velmi agresivně. Nevím, jestli něco zmůžete...“

            James mlčky pokýval hlavou a když Renata odemkla vstupní dveře podal jí její papírovou tašku se zasmušilým výrazem. „Víte, myslel jsem si, že nejlepší šachistka galaxie musí být arogantní, aby měla nějaké duševní předpoklad být nejlepší,“

            „Zvládám to i bez namyšlenosti,“ opět ho přerušila. Poprvé od jejich setkání se na její tváři objevil úsměv.

            „Škoda... Takže říkáte, že buď mu musím dát rychlý mat, nebo nějakým způsobem vzít dámu?“

            „Přesně tak... Inu těšilo mne, Jamesi. Snad mi Lorhaagon řekne, jak ta partie dopadla.“

            „Víte co je však největší problém té hry?“ položil James řečnickou otázku, „že já mu za současné situace mat dát nemůžu...“

            Bez dalšího slova, bez jakéhokoli varování strhnul rychlým, léta nacvičeným pohybem turbo-gun ze zad a ticho ulice protnul ohlušující rachot střelby. Renatino tělo se prohnulo v agonii, zatímco z tváře jí nestihl zmizet lehký úsměv. Nedostala čas nijak zareagovat. Její mladá krev potřísnila chladné stěny starého domu ornamenty smrti, rohlíky a rajčaty se vysypaly z padající tašky. Dlouhé vlasy naposledy zavlály ve večerním vánku, který se opět vrátil do ulic. Oči pomalu vyhasly a bezvládné tělo padlo do tenké sněhové pokrývky barvíce ji do šarlatového odstínu.

            Střelba utichla tak rychle, jak začala. Stále nikde nikdo. Vyprázdnil do ní celý zásobník. Střílel tak, že projektily v její hrudi tvořily písmeno J. Chtěl, aby Lorhaagon věděl, kdo to udělal. Hodil svůj samopal zpět na záda a vykročil zpět k lodi. Zabil již mnoho lidí, avšak tohle bylo jako poprvé. Dosud nikdy nezastřelil nikoho, pokud nemusel. Ode dneška mne bude strašit o jednu nevinnou duši víc a nebude zde nic, co by v mé mysli tuto brutální vraždu ospravedlnilo. Dnešním večerem jsem zestárnul asi o dvacet let. Již brzy přijde čas, kdy mne moje hříchy dohoní a budu se za ně smažit v pekle. Ale tu nejhorší cenu zaplatím ihned. Věčné zatracení mé bídné duše sebou samým. Už žádný pohled do zrcadla na tu krvelačnou zrůdu, ale bohužel je to jediný možný způsob, jak bojovat proti Lorhaagonovi a mít alespoň teoretickou šanci vyhrát.

            Síly jsou vyrovnány Lorhaagone, ani ty nejsi nedotknutelný! Oko za oko, Renata za Danielu. Výměna královen v našem dámském gambitu je dokončena. Jsi na tahu...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.