Bude to pořád lepší...

Prolog

Bude to pořád lepší;

jen je potřeba mít jasno v tom,

že lepší není vždycky spojeno s množstvím.

Je to spíš v pocitech.

Bude to pořád lepší...

,,Copak jsi malá holka?“
Díval se na ni, ale ona sklopila hlavu a mlčela.
,,Tak mi odpověz. Nevěříš mi snad?“

Teď! Otočila se a rozběhla přes silnici. Přijíždějící auto rychle zabrzdilo.

Řidič z otevřeného okénka stačil zakřičet :,,Huso, pitomá!“ ale to ona nevnímala.

Neohlížela se jen utíkala....

Stál a díval se za ní. Věděl, že by ji dokázal lehce doběhnout, chytit. Jenže ona utíkala od něj. Nemělo smysl ji držet silou. Vrátí se? Najednou dostal strach.
Sedl si do trávy. Díval se za ní, jak se mu zmenšuje a ztrácí.
Jako malá holka...
Už delší čas přemýšlel o tom, jak jejich vztah zlegalizovat. Jenže...
Existuje vůbec přátelství mezi mužem a ženou. Může existovat, dokud je muž mužem?

Vzpomněl si na úryvek básně, kterou mu kdysi četla.
Začal trhat trávu kolem sebe, přemýšlel a nevěděl ...

,,Odešla jsi z mého světa, řekla jsi jen prosté – kuš.

   Přítel může býti žena, jen když muž již není muž.“

Kdyby mu někdo ten příběh vyprávěl, vysmál by se mu. Milovat dvě ženy současně.
U chlapa to prý není až tak nemožné.
Věděl proč si ji zamiloval. Jediné co nechápal bylo, proč se zamilovala ona do něj.

…

Už nemohla. Netrénované plíce se hlásily o kyslík. Chvíli zvolnila. Byla nyní dost daleko. Neotáčela se. Bála se otočit. Blížila se k zatáčce. Pak mu zmizí z očí.

Věřila mu. Kdykoliv s ním byla, věřila mu každé slovo.

Začala se usmívat když si vzpomněla, jak se potkali poprvé.

Byl přesně takový, jak si ho představovala. Trošku neohrabaný, hodně mluvil, jakoby chtěl

přemluvit  ticho.

Ona měla ticho raději… mlčela, točila si na prsteníčku snubním prstýnkem a dívala se na něj. Poslouchala jeho hlas, ale nevnímala co říká. Bylo to vlastně jedno, neříkal nic, co by mělo nějaký význam pro tu chvíli.

Znala ho zevnitř. Nezáleželo jí na tom, jak vypadá obal. Nikdy nedala na barevné reklamy…

Věděla, jak se chová, jak přemýšlí a o čem.

Setkávali se nejprve téměř denně.

Byla to doba, kdy věděla co ten který den dělal, co večeřel, kde usnul…

Byla s ním, když prožíval chvíle smutku i když se smál. Někdy mívala pocit, že jí píše opilý.

I ona se opíjela představou, že její sen obživl.

Děti odrostly a ji zase někdo potřeboval. Navíc se nestyděl jí to říci.

Sedávala vedle něho a poslouchala příběh kluka, který  se narodil ve chvíli, kdy ji tahali hrobníkovi z lopaty. Jakoby se i ona tehdy znova narodila. Jakoby její duši někdo rozpůlil.

Jinak si totiž nedokázala vysvětlit pocity, které měla, když  si s ním povídala. Věděl o ní všechno.

Zeptala-li se na cokoliv, odpovídal jako by byl její dvojče.

Někdy se snažila vykroutit, vyvléknout z jeho představy o ní.

Tehdy se začal smát a napsal jí, že by si zasloužila na zadek za to zlobení.

Velice přesně věděl, kdy ho zkouší…

Zastavila se.

Zmizela za ohybem silnice. Věděla, že kdyby se za ní rozběhl, už by ji dávno chytil.

Dala se pěšinou v louce k lesu.

Došla ke křížku.

Lavička pod ním ji přilákala. Podívala se na kříž a zjistila, že Ježíše asi někdo ukradl.

Spojila ruce a pomyslela si, že ani On ji tedy nepomůže.

Pak se začala smát. Potichu se rozesmála při představě, že by jí měl být Ježíš ukradenej.

Věřila mu. Věřila mu vše co jí říkal.

Věděla, že za lásku, kterou k němu cítí, se nemusí stydět.

Tak tedy počká. Počká pár let…