Když našli chrám boží, kvůli kterému sem vlastně jeli, prohlédli si ho zvenčí a pohledy se navzájem ujistili, že jsou na správném místě. Otec žádá po dceři, aby zahalila hluboký výstřih. Vešli dovnitř. Jakmile se octli uvnitř, dýchlo na dceru cosi zbožného a počala zahalovat svůj výstřih. Nevěří v Boha. Nevěří v nic. Snad jen v život. Vchází a zapíná si zip na mikině. Proč to po ní otec chtěl? Aby snad Bůh neviděl, co stvořil? Ne. Aby se lidé nepohoršovali nad tím, co Bůh stvořil? Snad. Otec se zastavuje u svěcené vody a křižuje se. Děti tuší, že matka rituál zopakuje, ale neudělá to. Pár lidí se modlí a nevnímají právě vcházející rodinu. Rodiče se usazují do lavic a ukazují dětem místa před sebou. Všichni čtyři sedí a neodvažují se promluvit. Vydrží tak několik minut. Syn i dcera, nevěřící, si prohlíží bohatou výzdobu v barokním stylu. Nešli by sem nebýt rodičů. Ne že by měli něco zásadního proti náboženství, ale svoje místa vidí jinde. Někteří modlící se odcházejí. Otec přistupuje k oltáři, kterému dominuje soška jezulátka a počíná tichou modlitbu. Ve skutečnosti je hodně věřící člověk, uvědomuje si dcera a nechápe, jak s ní, bezbožnou dcerou, může žít. Prochází kolem několik jeptišek. Když je dcera spatří, stahuje si mikinu níž k bokům a snaží se ještě víc si zapnout zip mikiny. Jenom se přizpůsobuju prostředí, říká si. Celá rodina vydrží v tichu asi dvacet minut. Než odejde, otec vhazuje několik bankovek do dřevěné schránky určené pro příspěvky. Ve skutečnosti miluje Boha. Vyjdou z chrámu a ještě několik minut nepromluví. Dcera dá několik drobných mincí staré žebračce sedící před kostelem. Ve skutečnosti miluje lidi. Rozepíná zip mikiny a zhluboka se nadechuje. V hlavě jí zní Chopinovy skladby. Nezačnu věřit, ale nemusím být proto špatný člověk, myslí si. Jsou věřící lepší, kvůli strachu z trestu? Je lepší bát se a být dobrým člověkem? Pokládá si otázky, na které nezná odpovědi. Jedno ví jistě. Miluje otce. Stejně jako on miluje Boha.