Návrat na místo činu

Věnováno maturitnímu ročníku 99 4K z Luhačovic.

Kapitola první:

Cesta dlouhá, místy mokrá (1)

 

 

Za jiných okolností byste podobnou nabídku odmítli. Abiturientský sraz po

deseti letech. Nic zvláštního jsem si od něho nesliboval. Ale lidé jsou zvědaví.

     Zabalil jsem do tašky veškeré nezbytnosti, pro jistotu i balíček prezervativů

pro případ nouze. Dopravil jsem se autobusem do Kolína a přestoupil na první

rychlík. V Ústí jsem čekal Fische. Fischlein (2), sto pětadevadesát centimetrů

vysoký na ježka ostříhaný dlouhán. Vystřídal mnoho rozličných zaměstnání,

než nalezl job, který ho uspokojoval. Probrali jsme všechny možné detaily našeho soukromí. V Olomouci nás přehlušil prudký liják. Mohutné poryvy

větru a deště mlátily do okenních tabulí jedoucího spoje, z dálky se blýskalo

na lepší časy.

     Cestující se prodírali uzoučkou uličkou, hledali volná místa, kam by složili

svá unavená těla.

     Do našeho kupé zavítaly dvě padesátnice. „To je ale sprcha,“ zadýchávala se

jedna z nich. „Vidíte,“ zasmečoval jsem, „a my se to snažíme vlakem dohonit.“ Na příští stanici odešly.

     Naproti mně přisedla mladá brunetka v modrých šatečkách, okouzlující,

sympatická dívka, zatímco se náš rozhovor zastavil na bodu mrazu. Fisch pros-

třednictvím mobilu zařizoval neodkladné záležitosti, slečna odnaproti cosi dat-

lovala do telefonu a já se zbavoval přebytečných zpráv. Narovnal jsem se a po

vysilujícím úkonu jsem zhodnotil současnou situaci. Dal jsem na svou intuici.

Ze zkušenosti vím, že vám fyziognomie cizího člověka do určité míry odhalí jeho povahu, ať už se tváří, jak chce. Využil jsem momentu překvapení. „Jak

vidím, všichni tři jsme mobilní. Co kdybychom si mezi sebou posílali smsky?“

Líbil se mi její vykouzlený úsměv…

     „Hotovo,“ vytrhl mě z blaženého opojení Fisch. "Mimochodem, jak to máš

s ubytováním,“ zeptal se naléhavě.

     „Má to být prý jednolůžák.“

     „S ním už mám své zkušenosti. Ve dvou se nikdy na jednolůžáku nevyspíš.

Jednou jsem to absolvoval s Monikou. O milování nechtěla ani slyšet. Utahaná

pak usnula. Spala jako špalek. „Dobré ráno? Mončo, nevzbudil jsem tě?“ Musel

jsem totiž v noci na záchod. „Víš, jak jsem procházel kolem tebe, myslíš, že

jsem na tebe neměl chuť?“

     „Je to opravdu kočka s devíti životy? A slečno, vy máte devět životů?“

„Ne, mně stačí jeden,“ odpověděla na můj kompliment. Věděl jsem, že ji již

Nikdy neuvidím. Když vystoupila, zahlédl jsem z vlaku její štíhlou siluetu se

zavazadlem mizející v nádražní hale. Škoda promarněné šance.

     Za hodinu rychlík zastavil. Stanice se mi zdála povědomá. Vykoukl jsem z okna a v dálce spatřil zřetelný známý nápis: Újezdec u Luhačovic. Výluka.

Zbývajících deset kilometrů zajistila zdejší zlínská autobusová doprava.

 

 

Kapitola druhá:

Návrat na místo činu  

 

 

Jakmile vystoupíte, najednou si připadáte jak v jiném světě. Všude čisto, ani

vajgl (na rozdíl od Kolína, Pardubic a jiných měst, kde se to jimi jenom hemží).

Zapálil jsem si cigaretu a dané pravidlo porušil. Aspoň bude mít uklízecí četa

co na práci.

     Vyrazili jsme do města.

     Nemohl jsem si dovolit nestavit se koupit několik balíčků horkých oplatek

přímo z výroby luhačovické produkce. Fischlein pořizoval snímky na památku

do rodinného alba. Zastavili jsme se do hotelu Havlíček vyřídit si potřebné

náležitosti. Měli fičák, proto se ubytování na noc zaplatilo později.

     Fisch nevěřil a zavrtěl nechápavě hlavou. „Divné to na české poměry.“

Opustili jsme hotel Havlíček a zašli obejít svá obvyklá osvědčená místa.

     Ze Zubra, bývalé pizzerie, se stala prestižní restaurací. Dali jsme si pivo

odpovídají celorepublikovým normám a vrátili se na kruhák. Profesor Lukeš

bydlel jako kdysi s rodinou ve Františce. Díval se tenkrát na nás přes ulici,

když stavěl plot, jak si to mašírujem K Janáčkovi. Další den neopomněl vyzkoušet naší paměť z literatury (ruští autoři byli jeho nejoblíbenější doménou), za to, že se k nám nemohl připojit. Příjemný personál a lehce změněný interier proměnil bohapustý pajzl v solidní hospodu. Žádný podnapilý číšník vás nenazval „bukem“. Napili jsme se a poněvadž nevařili, museli

jsme zanechat choutky na jídlo na jindy.

     Šli jsme po Masarykově třídě Ke Koňovi. U stropu předního lokálu viselo

koňské  spřežení odpovídající duchu restaurace anebo jako památka na zlaté

časy Rakouska-Uherska. Za studentských let jsem zde však podobnou relikvii

nikdy neviděl. V nekuřácké zadní části se nacházela zdejší rarita, obraz krále

Hostivíta popíjejícího na sudu piva, patrona místních štamgastů a bohémských

studentů. Dnes na jeho místě spatříte holou zeď. Město malbu restaurovalo

a najdete ho ve zlínské galerii výtvarného umění.

     Než jsme odešli, Fischlein mi ukázal jakousi zajímavost. Britskou krabičku

cigaret, které se vytahovaly z bočního šuplíku kartónového obalu.

     Odsud nás nohy přivedly k Mattovi, hospodě, kam turismus ještě nezavítal.

Hurvajs je Hurvajs, věrný fanoušek skupiny Iron Maiden. Jeho rezaté kudrny

nahradila nakrátko vylepaná lebka a žádná vyrážka nijak nezměnila jeho

obličej.

     Nadešel čas zajít ke svým spolužačkám.

     Přehodil jsem si přes ramenou svoji černou koženku a dali se do kroku.

 

     Zálesí. Sluncem prosvětlený hotel. Prosklená budova poskytující hostům

příjemné pohodlí a nádherný výhled na město.

     Vystoupali jsme po schodech do druhého patra.

     Z celého počtu třídy se sešla pouhá třetina.

     Ludmila neztratila nic na své kráse, roztomilá bruneta plná elánu. Vydržovaná žena. Procestovala se svým movitým přítelem celou Británii. Využila možnost zaevidovat se na ÚP a vést tak bezstarostný život. A dá se brát její lehkomyslné jednání jinak? Jednou překročí krajní mez a kalich míry přeteče.

     Obrátil jsem se na Karol.

     „A co ty Karol? Vyměnila jsi přítele?“

     „Víš, jsem krapet konzervativní,“ odpověděla svou intelektuálštinou. „Jsem

s Georgem.“

     Všichni jsme svým způsobem konzervativní. Neznám nikoho, kdo by se

bez důvodu vzdával svých zásad, rituálů a priorit. Nepříznivé podmínky nás

však doženou slevit na našich materiálních hodnotách. Jedním z důvodů je

pracovní povýšení. Je na vás vyvíjen tlak, který omezuje svobodu vašeho

soukromí.  Karol se tomu vyhnula. Najdete ji na prodejně v knihkupectví a není

tomu divu, když mluví jak učitelka na střední škole.

     A George byl splachovací, talentovaný kytarista studující na brněnské hudební konzervatoři(3). S Karolínou si vytvořili hezký harmonický vztah.

Ale nevěřím, že ani jeden z nich se po nikom jiném neohlédl, ačkoliv měla

Karol pro Fischer velkou slabost. Všichni jsme promiskuitní.

     Po Karolínině levici seděli Marcela s Jitkou, nerozlučné kámošky jako

Lister a Fisch.

     Marcela Bílková, chytrá a škodolibá, suchar první třídy, alergická na idioty,

imbecily a stupidní připomínky. Profesí byla disponentkou automobilové

přepravy. Kancelářský typ. Za tu dobu hodně přibrala. Vypadala jak bouchoř.

Starala se o své sedmileté děcko a vedla příjemný rodinný život. Ládovala se

moučníkem, zatímco já dojídal pozdní oběd.

     „A co děláš ty?“ navázala se mnou nezávazný rozhovor.

     „Jsem v logistice, v areálu TPCA.“

     „Taky máme s nima kontakty.“

     Potom vyprávěla něco o neschopnosti a nezodpovědnosti skladníků, co ti

nespočtou počet palet vyzvednutých z kamionu. Ať už to myslela jakkoliv,

její škodolibost byla na svém místě.

     Pravým opakem byla Jitka, třicetiletá, plnoštíhlá hnědovláska.

Získala všechno, po čem snila, rodinné zázemí, přítele, který jí je oporou, kamarády,…

Na druhou stranu jí cosi scházelo (alespoň jsem to vyčetl v mžiku okamžiku

z jejího obličeje), jenž potřebuje okořenit. Možná za to může její flegmatická

povaha, která mě vyvedla z omylu.

     Ludmila se bavila od moře s opálenou Gábinou, která strávila dovolenou

na Mallorce. Živila se jako prodavačka v knihkupectví. Prima holka, na škole

byla jak z divokých vajec. Snad uštědřila jako každý z nás několik kopanců,

které ji postavily na vlastní nohy.

     Na záchodě jsem potkal Zbyňka, míval pravidelné žaludeční problémy, tudíž

nemohl moc pít, avšak jedna sklenička vína denně mu neuškodí. Nedávno mu

vyšla na vlastní náklad sbírka jeho básní v nejmenovaném novinovém plátku,

o které se nikomu nezmínil. Žil ve stínu minulosti, vybledlých vzpomínek, na

které už nikdo ani nevzdychl.

     Opustili jsme na moment spolužačky a ve vedlejší místnosti usedli do křesel.

Odvedle byla slyšet zábava. Okukoval jsem kolemjdoucí dívky v sexy šatech,

Zbyněk se zaposlouchal do jedné písné oblíbené skupiny Team, zatím co já

ujíždím na Maidenech. Zbyněk ve 22:00 hodin odešel a já osaměl.

     Nikdy však nevíte, co se může stát. Trapasy. Na ty jsem pravý kadet. Během

srazu se mi rozbil zip a celou dobu ho zakrýval vystrčeným tričkem. Rozvalil

jsem se v křesle jak roztoužená děvka a svůj nedostatek náhle odhalil. Zapálil

jsem si viceroyku. Naproti mně si sedla Karolína a fascinovaně koukala na můj

rozepatý poklopec.

     „To tu chceš někoho takhle zbalit?“

     „Jestli chceš, můžeš se ke mně přidat,“ zasmečoval jsem.

     „Raději ne,“ měla přece Georgieka.

     Vrátil jsem se zpět k našemu stolu a popíjel sprite. Byl jsem unavený a

bolela mě hlava. Měl jsem toho od rána za celý den dost. Fischlein opustil

roztomilou společnost krátce přede mnou. Holky se zabývaly problematikou

zapeklitých maturitních otázek a jejich krkolomných odpovědí. Rozloučil jsem

se s nimi a odešel do svého hotelu na pokoj.

 

 

Kapitola třetí:

Poslední dojezd

 

 

Probudil mě budík. Instinktivně jsem po něm natáhl ruku a nahmatal jen holou

zeď, než jsem se zorientoval, kde jsem. Připadal jsem si jako Kane na vléčné

kosmické lodi Nostromo probírající se z kryospánku.(4)

     Posadil jsem se na okraj postele a nacvakal Fischovi stručnou sms.

     „Ahoj kašisto. Pojedu desítkou.“ Nic mě tu již nedrželo.

     „Ahoj ožralo,“ zaregistroval jsem okamžitou odpověď, „jedu s tebou.“

     Vzal jsem si svoje zavazadlo, seběhl dolů se schodů na snídani. Na probuzení

jsem vypil šálek horké kávy. Odkudsi se přibatolily Marcela s Jitkou. Vypadaly

jak dvě vivery. A kdo ne po ránu? Dali jsme si s nima poslední sbohem a stavili se v nádražní restauraci.

     „Listy, nevíš náhodou, kde narazila Marcela na Jitku?“

     „Třeba se Jitka odstěhovala anebo přes internet.“

     „Víš, musel jsem odtamtud vypadnout. Zeptal jsem se číšníka, zda neví o

nějaké blízké hospodě. Myslel, že jdu s nějakou na rande. Jakmile pochopil,

že chci být na chvíli sám, nechápal,“ zatlemil se Fisch. „A nevíš,“ kývl hlavou

směrem na peron, kde čekala skupinka lidí na vlak, „proč tam čekají, když

je autobus zaveze do Újezdce?“

     „Třeba o tom nevědí.“

 

     Odjížděl jsem z Luhačovic se smíšenými pocity. Spousta věcí se změnila,

jen pozlátka zůstala.

     Co na to říct.

 

     Všechno je relativní.

 

 

Vysvětlivky:

 

(1) Cesta dlouhá, místy mokrá je pozměněný název českého filmu Cesta suchá,

      místy mokrá.

 

(2)  Fischlein je stejnojmenná reportáž, na které zatím pracuji.

 

(3)  …talentovaný kytarista studující na brněnské hudební konzervatoři…

       Jiří studuje střední hudební školu. Šlo zde o zlepšení textu.

 

(4)   připadal jsem si jako Kane na vléčné lodi Nostromo probírající se z

        kryospánku je metaforou, přirovnáním na film Ridleye Scotta – Vetřelec.

 

     

---